NO TO SNAD NENÍ MOŽNÝ!

Příběhy o tom, co se stále ztrácí aneb jak a čím na cestách často (nedobrovolně) obdarovávám místní obyvatelstvo, obce či krajinu. Až příliš často! To už není náhoda, roztržitost ani hloupost, tak to prostě je a nedá se ubránit, věci mizí a ztrácí se, ať člověk dělá, co dělá...

 

Příběh první: Pokrývky hlavy
2004
Brácha byl kdysi v Indii a z Lehu přivezl parádní a praktické klobouky pro celou rodinu za pár šupů. Někdy tou dobou jsem dostal od své přítelkyně parádní kšiltovku s úžasným kostkovaným vzorem. Když jsme později jeli do Mexika a Guatemaly vzal jsem si s sebou obě parádní pokrývky hlavy, neboť jsem očekával přemíru slunečních paprsků a jakožto fešák jsem nechtěl na všech fotkách vypadat stejně. A konec konců, také jsem měl k oběma doplňkům celkem dobrý vztah.
První dny jsem používal zejména klobouk, proti ostrým paprskům dopadajícím na bílou evropskou kůži chránil skvěle. Když jsme ale jednoho horkého večera (asi osmý den cesty) rozjímali na lavičce na náměstí v Palenque, klobouk jsem si vedle sebe položil, abych se do něj stále nepotil. Jenže až mnohem později v ruchu trhů jsem si uvědomil, že jsem si ho s sebou dále nevzal, a že tam snad ještě leží. Běžel jsem zpět, do kopce, prodíral se davy koupěchtivých Mexičanů a bylo mi horko. Doběhl jsem ale pozdě, místo klobouku už seděl na lavičce obtloustlej spokojenej padre. Škoda, řekl jsem si, ale nevadí, mám ještě kšiltovku. Kšiltovka sloužila skvěle pár dní...
Za necelý týden jsem popojížděli autobusem po karibském ostrově Isla Mujeres, vystoupili jsme a šli na pláž. Že čepici na hlavě nemám, jsem si uvědomil asi 150m od autobusu, ještě tam stál. Rozmýšlel jsem se chviličku, zda pro ní běžet zpět. Když jsem se rozhodl, že ano, a vyrazil, autobus se rozjel. Chvíli jsem běžel v žáru poledního slunce, ale autobus byl mnohem rychlejší. Vzdal jsem to a zastavil. Najednou zastavil i autobus na nějaké další zastávce, bylo to už sakra daleko. Rozmýšlel jsem se chviličku, zda za ním zas vyrazit. Citové vazby přebyly pocit marnosti, ale když jsem se opět rozběhl, autobusek se zas rozjel. Běžel jsem déle než předtím, ale už nezastavoval a zmizel... Smutně jsem se ještě odpoledne ptal na konečné nějakého řidiče (měl jsem pocit, že po tom malinkatém ostrově jezdí autobusy tak dva, šance byla), zda se čepice nenašla, ale nic. Škoda, řekl jsem si, ale nevadí, ještě že to není neštěstí.
Po celý zbytek cesty jsem nikde nenašel důstojnou náhradu ztracených pokrývek hlavy, kterou bych si koupil, tak jsem občas chodil s hlavou omotanou ručníkem, později usoudil, že už bílá evropská kůže není až tak bílá, a před sluncem ji chránit nemusím.
2006
Když jsem se o pár let později sám vydal do Indie, brácha mě zaúkoloval, ať mu v Lehu ten samý klobouk koupím, popsal přesně, kde je krámek, a kolik má stát. Vše sedělo, koupil jsem mu ho a i dva klobouky pro sebe - jeden na cestování, druhý do zásoby (známe se). Na dobu, než se dostanem do Lehu, jsem si vzal z domu ošklivou kšiltovku, kterou jsem kdysi našel v Americe na silnici rozjetou koly. Nikdy jsem ji nenosil, až tentokrát ji vzal jako provizorní s tím, že až budu mít klobouk, tak ji zahodím. Jenže okolo třetího čtvrtého dne zmizela kdesi v hotelu či při přesunu v Manali, ještě mnohem dřív, než jsme se vůbec dostali do Lehu...
Na klobouk jsem si po celou dobu dával výjimečně pozor, abych ho nikde nenechal, neztratil, neodložil, nezapomněl... Vydržel 4 týdny nelehkých přesunů, cestování, handrkování, vystupování a nastupování, odpočívání a nakupování. Jenže pár dní před odletem jsem si ho v Jaipuru na rušné křižovatce při nahlížení do mapy odložil na jakousi zídku a soustředil se na to kudy a kam jít. Mohly to být maximálně 2 minuty než jsem si vzpomněl, že jsem si ho zas nevzal, sakra, zase! Běžel jsem zpět, ale už tam nebyl, okolo nezúčastněně chodily davy lidí... Tak to byl pech, druhý klobouk byl v Delhi v úschovně (čeká na další cesty, jak asi skončí?) a nás další den čekalo safari na velbloudech. Naštěstí bylo ale zataženo, přesto smutek v srdci zůstal, protože jsem si ke svému klobouku již vybudoval celkem dobrý vztah...
Adam mě ale trumfnul, ten ztratil svojí (fajnovou, ne provizorní!) kšiltovku hned první den v Delhi, a klobouk (kupovali jsem je spolu, abychom usmlouvali pořádnou slevu) zapomněl večer ještě v den koupě v internetové kavárně, a už ho nenašel. Tomu se říká fofr!

Příběh druhý: Krytka a potítko fotoaparátu
2005
Chodíme po útesech na pobřeží Skotska, vítr čechrá vlasy, rackové se řehtají a dole v hlubinách se tříští vlny o skály. Fotím kamenné stěny rostoucí i sto metrů kolmo z moře, když tu mi z ruky vypadla krytka objektivu. Cinkla o skaliska, chvíli na nich balancovala a sklouzla na kámen o metr níž. Kdybych rychle za ní skočil, tak ji mám, ale bál jsem se, ten kámen už byl zcela na hraně nad srázem, tam bych se já dostal jen stěží opatrným plazením. Krytka chvíli po kameni poskakovala, jako kdyby čekala, ale když jsem se na ní vykašlal, skutálela se ke kraji a odporoučela se kamsi dolů skákajíce po kamenech do hlučícího příboje hluboko pode mnou...
S potítkem na hledáčku jsem si hrál dlouhé roky, vyklapával a zaklapával, vyklapával a zaklapával, až už drželo jen velmi volně, později i samo vypadávalo a ztrácelo se. Vždy jsem se s ním rozloučil a už se smířil, že je fuč, ale pak se vždy někde objevilo - v batohu mezi věcmi, v záhybech brašny, apod. Den před ztrátou krytky na útesu se však po něm slehla zem definitivně.
Nové potítko jsem nekupoval, je v podstatě na nic a navíc se snažím, aby můj foťák vypadal co nejzuboženěji (aby nepřitahoval lapky). Krytku objektivu jsem ale samozřejmě ihned zakoupil a přišla na řadu Indie, která všechny pravdy potvrdí.
2006
Jeli jsme na 5 týdnů do prašných hor a vlhkých nížin, a už třetí den jsem krytku najednou neměl a ani netušil, kdy kde a jak zmizela. Prostě najednou nebyla, ani se nikde neobjevila, v což jsem několik dní doufal. Jak prosté, není bohužel co vyprávět, jen konstatovat nevyhnutelný fakt...
Po Indii je plno obchodů s fotografickým zbožím, občas i profesionálně vypadajících, ale zrovna krytky nikde neprodávali, a to jsem se ptal dost často i ve velkých městech. Naštěstí mám UV filtr, který skla objektivu ochránil, ale byla to velká záhada! I když na druhou stranu, zas nějak moc jsem se nedivil...
Nebyl by to Adam, aby mě nenapodoboval, tentokráte však zaostal a krytku objektivu ztratil až den desátý. :-)

"Ale lidi říkali - Že punk je jinde - Ale lidi říkali - No to snad není možný!" - Visací Zámek

září 2007

home
e-mail

fhg.cz
FHG