GROSSER PRIEL

Vstříc jednomu z nejbližších zajímavých alpských vrcholů vyrážíme v sobotu 5.6., sraz byl ráno v 7, ale nakonec to dopadlo o 20 minut později, ale zas až tolik nespěcháme. Jedeme čtyři, Téra, Adam, Martina a já, na jih přes Benešov, Tábor, České Budějovice. Už od rána je jasno, začíná krásný den, po tom co dva měsíce skoro v kuse pršelo, bylo jen zataženo a chladno, se zásadně oteplilo a obloha se vyčistila. Cesta je bez problémů, jen to po nedobrých českých silnicích moc neutíká. V Rakousku se jede za Lincem kousek po dálnici na západ, záhy se ale odbočuje na A9 směr Graz, kde je po pár kilometrech náš cíl Hinterstoder hned u v tomhle místě jednoproudé „dálnice“, z Prahy je to cca 4,5h jízdy. Velké parkoviště u sjezdovek je prázdné, my ale jedem k malému o kus dál na kraji vsi, to je zcela plné, naštěstí ale zrovna jedno auto odjíždí.

Toto parkovišťátko je o něco blíže naší trase, obědváme, protahujeme se, připravujeme batohy, zkoušíme helmy. Je ukrutné horko, slunce pálí a my nemáme opalovací krém, po chladných dnech nám to nepřišlo až tak důležité a spoléhali jsme jeden na druhého. Bude to problém, červnové paprsky bolestivě bodají, ale to se nedá nic dělat.
V 1 vyrážíme vstříc Totes Gebirge, jde se pozvolna údolím po turistických cestách, jsou tam i nějaké běžecké tratě a poměrně dost lidí. Okolo jezírka Schiederweiher se takřka po rovině dojde k usedlosti Polster, tam vycházkové cesty končí a je velmi živo, na zahrádce se rodinky, důchodci, atp. cpou rakouskými dobrotami. Dáváme si radlery a přes rozkvetlou louku koukáme na panorama Grosser Priel 2515m, Brotfall 2380m a Spitzmauer 2446m, je to velkolepý pohled přes celé údolí, náš cíl se tyčí pořádně vysoko!

Ještě kus se jde po široké cestě po rovině, pak už začíná ostré stoupání. Pěšina se klikatí serpentinami svahem strmě vzhůru, okolo se valí potoky v kaskádách a vodopádech, kolem jednoho 20timetrového se přímo jde. Tu a tam je naštěstí stín, ale i tak je hrozné vedro, slunce spaluje a z nás se valí potoky potu, jaká souhra! Máme vcelku těžké batohy, neboť jsme si prý měli vzít i spacáky, ale nejsou potřeba. Horní polovina je v lese, stále stejně strmě, občas pod chatovou lanovkou, tu a tam se otevírá pohled mezi stromy na Grosser Priel. Je to pořádný kopec, bez radlera jsou to pěkné výživné 3h z 600m do 1420, jsme velmi rádi, když se konečně znaveni dostáváme na terasu s výhledy u chaty Prielschutzhaus a dáváme si dalšího radlera.

Spaní tam máme zamluvené dopředu, lager za 9E člen Alpenevereinu, 18 nečlen, místnost pod střechou je asi pro 15 lidí, ale jsme tam jen my čtyři a jeden chlapík, kterého jsme v podstatě nepotkali, chata je kupodivu poloprázdná. Po sprše za 1E jdem na večeři, na výběr jsou tři jídla + polévky a zákusky, samozřejmě pijeme piva a i nějaké hruštičky. Slušně jsme se nadlábli, a i když jsme dost unavení, vydrželi jsme to do 9. I takhle večer je venku 15 stupňů.
Vstáváme brzy, nějaké věci necháváme na chatě a dáváme si snídani z vlastních zdrojů, chatová je až později. Po 6 vyrážíme, je opět jasno a slunce pálí, takhle brzy se chvíli jde ve stínu hor, ale to nevydrží dlouho, pak už je jen čím dál větší pařák. Stoupá se po zřetelné pěšince, která se vlní mezi Gr. Priel a Broatfall, na Priel vede přímo po hřebínku i nelehká ferata (Bert Rinesch Klettersteig, obtížnost D), ale je stále pod sněhem a zatím neschůdná. Stejně jsme ji neměli v plánu ;-)

Asi po hodině stoupání po rozkvetlých loukách začíná sněhové pole, nasazujem mačky, bez nich by to šlo jen velmi obtížně. I hůlky se dost hodí, sníh je hluboký a měkký, neboť už ani v noci nemrzne, a sklon dost prudký. V jednom místě se míjíme se skupinou kamzíků. Dostáváme se mezi vrcholy do horského kotle Kuhkar, za kterým se svah ještě více nastrmí, závěrečné stoupání do sedla v prudkém sklonu je velmi namáhavé, i mačky často podjíždí a spalující slunce se navíc ještě odráží od sněhu, zpocení jsme až za ušima. Těsně pod sedlem je i několik ocelových lan jistících nejstrmější části, ale nic dramatického to není, nasadili jsme helmy, když už jsme je měli, ale nebylo to potřeba.

Ze sedla Broatfallscharte (2320m) se otevírá pohled na druhou stranu na vápencovou náhorní planinu Totes Gebirge a pěkně i na nedaleký Dachstein. Dalo by se sestupem pokračovat na další chatu Welser huette, my ale jdeme po hřebeni jakoby směrem zpět, to už jsou daleké výhledy úplně do všech stran, mimo jiné je krásně vidět, že jsme na prvních větších kopcích za Dunajskou rovinou. Kus se jde po širokém sněhovém poli, úplně závěrečný úsek je po ostrém hřebínku, na jednu stranu strmá skaliska, na druhou ještě strmější sněhová návěj, lehký mírný profil, ale trochu exponované. Na vrcholu 2515m jsme po 3,5h, kdyby nebylo tolik hlubokého sněhu, asi by to bylo rychlejší. Už jsou tam dva Rakušánci, ale po chvíli odcházejí. Plocha na vrcholu není moc velká, kopec je pořádně strmý, stojí tam mohutný kovový červený kříž a je vidět konec zasypané feraty.

Rozhlížíme se do dáli a občerstvujem, když se ale člověk nehýbe, tak takto vysoko již horko není, i když slunce stále zrádně spaluje. Po nás tam míří ještě dvě tři skupinky, na to jak je krásně a po dlouhé době, navíc víkendový den, tak tam ale vylezlo lidí maximálně 20.
Zpět jdeme stejnou cestou, po hřebínku, pak sestup prudké části, dolu je to o malinko horší než nahoru, podjíždí to a hodily by se i návleky. Občas ujede trochu větší kus sněhu, ale jen když ho někdo uvolní, samovolně snad laviny už nepadají, přesto radši z nejprudšího místa rychle mizíme. Mírnější sněhové pole lze rychle a pohodlně seskákat nebo sjet po zadku, to je radost. Pak už sundáváme mačky a po loukách scházíme na chatu, pohled z obrovského nadhledu do údolí je velmi malebný.

Na prosluněné terase si opět dáváme radlera a trochu odpočíváme, zuly jsme boty, ale na rozpálené dlažbě se bosky skoro nedá stát, i když se objevují první mráčky, vedro trvá. Paní z chaty nám nabídla odvoz batohů dolu lanovkou, to že je to za 4E/ks řekla, až když už jsme je měli naložené, ale budiž. Cestu dolu nám to ulehčilo, je to pořádná dálka, resp. výška, to se ani při včerejším výšlapu nezdálo a nohy toho mají dost. Sotva jimi motáme, je to dřina, převýšení dnes 1100m nahoru a 1900 dolu přece jen není žádný med. Nějak jsme to seskákali, dole bereme batohy z lanovky a vyprahlí rychle šupajdíme na jídlo do usedlosti Polster, kde už je to zas vrchol turismu. Na naše velké batohy a do červena spálené obličeje všichni koukají s neskrývavým zájmem, ale toho si při pojídání schnitzlů a plněných chlupatých knedlíků zalévaných radlery nevšímáme.

Pak ještě po rovině půlhodina k autu, to už by nemuselo být. V rozvodněné studené říčce Steyr se oplachujem a vyrážíme domu, je skoro pět. Nohy se rozseďují a obličeje začínají pálit, venku je 30 stupňů, v tomhle pařáku se nám o sněhových polích již jen zdá. Jedeme přes Písek, to je o něco rychlejší, až do Prahy krásné 4h. I tam je v devět večer 25 stupňů, to před pěti dny bylo sotva 10. Výlet končí, s bolavými nohami sotva vystupujem z aut, první noc se pořádně nevyspíme, nemluvě o spáleninách obličeje, krku a rukou a ostudě z opálených brýlí, které nás provázejí i následující dny. Ale paráda, Grosser Priel super a i celá oblast Totes Gebirge je pestrá, cest je tam plno, dají se zdolávat i další vrcholy či hory přecházet. Počasí lze sledovat na http://www.alpy.net/pocasi/predpoved-pocasi-gross-priel.php nebo http://www.wetter.at/wetter/sport-freizeit/berg-wetter/oesterreich/oberoesterreich/grosser-priel/.

home
e-mail

fhg.cz
FHG