LIDÉ UKRAJINSKÉHO POHRANIČÍ


Pár kilometrů odtud je hranice s Rumunskem, prašné cesty nikam nevedou a lidé tu žijí na kraji světa. Ale jsou šťastní!


Zastavení prvé: Černá hora Pop Ivan - Podivná čtveřice
Nejvyšší hřeben Ukrajinských Karpat se táhne od Hoverly (2061m - vůbec nejvyšší hora Ukrajiny) k Černé hoře (2020m). Je dlouhý cca 15km, jde se příjemně, cestou je dostatek vody i míst na spaní, a pokud je dobré počasí, jsou i pěkné výhledy do všech stran. Cesta vede po bývalé československo-polské hranici, pohraniční patníky jsou stále ve velmi dobrém stavu.
Pomalu jsme se blížili k Černé hoře, která je od ostatních vrchů na míle dobře rozeznatelná podle zbytků meteorologické stanice, kterou tam v letech 1938-9 postavili Poláci, jako tehdy nejlépe vybavenou stanici v Evropě. Také to byl nejvýchodnější bod naší republiky, ale obojí nemělo dlouhého trvání.
Začaly se honit šedé mraky, a když jsem dorazil na vrchol, jejich cáry se hnaly okolo mne, nebylo toho moc vidět, a vítr fučel mezi šedými zdmi mohutné a rozlehlé rozbořeniny stanice - byla to tajuplná a trochu děsivá scéna! Ondra už zmizel někde ve stanici, já tedy také odložil batoh a začal budovu obcházet a prozkoumávat, ostatní byli ještě kdesi daleko za námi a jiné turisty jsme ten den nepotkali.
Najednou se však z mraků proti mě vynořila podivná čtveřice - mladík s rozzářeným úsměvem, zachmuřený chlápek s brokovnicí přes rameno, ušlápnutá holka a děda. Já měl v ruce jen vcelku drahej foťák (ke kterému mám navíc i osobní vztah) a byl jsem trochu vyplašenej. Oni byli takový rumunsky snědší, nikde nikdo, a navíc ta puška přes rameno! Nerad někoho soudím podle vzhledu, ale dostal jsem o své věci strach, a začal celkem rychle mizet k místu, kde jsme měli batohy a měli být ostatní. Čtveřice byla ještě poměrně daleko.
Ten vysmátej ale najednou na mě volal: "Pán, pán, pán..." Tak jsem zastavil, a on ukazoval na můj foťák, a říkal něco, čemu jsem nerozuměl. Zatrnulo mi, a je to tady! Přišli ke mně, naštěstí jsem ale po komunikačních těžkostech vyrozuměl, že chtějí jen vyfotit (jejich foťákem). Tak jsem je vyfotil a zas šupajdil pryč. Ale než jsem stačil zmizet za rohem stanice, opět: "Pán, pán, pán...", znovu jsem je vyfotil, a pak ještě mnohokrát se stanicí, s mraky, a na sto padesát různých způsobů.

hlavní hřeben  meteorologická stanice  chlápci  vysmátej týpek s mým batohem  já s brokovnicí  s holkou

Prošel jsem si vnitřek stanice - rozbořené místnosti, je to opravdu úchvatné místo. Škoda jen, že to Sověti nechali zchátrat. U našich batohů jsem se s nimi opět setkal, už přišli i ostatní. Dali jsme se do hovoru, vylezli z nich velmi přátelští lidé. Nahoru šli naprosto nalehko, tak měli všeho nouzi, podělili jsme se tedy s nimi o vodu, cigára, slivovici, atd., a rozprávěli.
Děda toho moc nenamluvil, jen vypil půl flašky na ex, holka se nijak neprojevovala (přece jen ženy na Ukrajině jsou něco méně než muži), chlápek s brokovnicí se spíše jen mračil, ale ten vysmátej pusu nezastavil. Když viděl můj batoh, tak hned, jestli se s nim může vyfotit. Tak jo, ještě si vzal do ruky flintu. To se mi zalíbilo, tak ať mě taky vyfotí s puškou. Zapózoval jsem, a aby to bylo věrohodné, dal jsem prst na spoušť. V tu ke mně přiskočil ten, komu patřila, nervózně mi ji vytrh z ruky, a vybil jí. Sakra, byla nabitá!! Pak jsem se v klidu vyfotil.
Nakonec přemluvili i holku, ať si sundá šátek, trochu se usměje a vyfotí se s námi. Pokecali jsme, děda ještě požádal o vodu (nejdřív jsem myslel, že chce další cigáro), a dopil druhou půlku flašky, asi ho ten kopec pěkně vzmohl. Nechali se ještě několikrát vyfotit, a zas šli. My si odpočinuli, ale začala být zima, tak jsme pokračovali k rumunským hranicím.

Zastavení druhé: Zelené – Vodka s lesníky
Od rumunské hranice jsme sešli do údolí a po několika dnech opouštěli hory. Po prudkém sestupu lesem jsme se ocitly v osadě Zelené, ale bylo to jen pár chalup, snad i neobydlených, polorozpadlý most a krávy samotné jdoucí po silnici. Tak jsme se vydali dále, na hlavní silnici to měly být 4 kilometry. Jde se údolím po prašné cestě okolo potoka, celkem nuda.
V půlce je další, trochu větší, Zelené, tam už byli lidé. Snažili jsme zjistit, jestli by nás něco nesvezlo, ale nic. Tak jsme ušli další 2km a objevili se ve vesnici Zelené, která leží na "hlavní" silnici vedoucí na přechod na rumunskou hranici. Ale i tahle silnice je prašná a plná výmolů a louží, a žádný provoz. Konec světa!
Byla tam i nějaká pasová kontrola - dva pohraničnicí v boudě. Než nám zkoukli pasy, chtěli jsme si v tamním stánku dát něco dobrého, měli ale jen jeden druh zmrzliny bez chuti a jinak vůbec žádné zboží.
Bylo už k večeru, tak jsme zjišťovali možnost odjet, najíst se či někde přespat. Jediné autobusy, které odtud jezdí jsou v 6:30 a 7:30 ráno, o kus dál je magazín, kemp nikde žádný, ale v magazínu prý nové pokoje! Popošli jsme k magazínu, je to klasický dřevěný dům, s obchodem dole a pár lavičkama před ním.
Dali jsme si pivo, a zeptali se na ubytování. Pyšně odpověděli, že mají luxusní úplně nové pokoje za 20 hřiven na jednoho. Byl jsem trochu skeptický, ale skutečně v patře měli pokoje, nově obložené dřevem a každý se sprchou s teplou vodou. Sice žádná zástěna nikde, tak dřevěné obložení i podlaha pod linem (s dlaždičkovým vzorem!) už trochu plesnivěly, ale jinak naprostý luxus! Vůbec nevím, jak je napadlo tam něco takového postavit, pokojů tam bylo asi pět pro 6 lidí, ale nikde nikdo, silnice nikam nevede, turisti tam nechodí, jestli dva tři za týden, tak je to hodně! Nastěhovali jsme se a postupně se sprchovali.
Jediné, co šlo v magazínu mimo piva koupit, byly těstoviny a hovězí konzerva, podle omšelé etikety a rezavého obalu už velmi stará. V ní bylo pár kousků tuhého masa a neuvěřitelné množství neuvěřitelně smradlavého tuku. "Maso" jsme vypreparovali a s těstovinami, sýrem a velkým množství koření vytvořili zajímavé jídlo. Byli jsme ale hladoví, a tak tato šlichta měla velký úspěch, že jsme si udělali i druhou várku. Pili jsme piva, ale se setměním krám zavřeli, aniž by nám něco řekli.
Dojedli jsme, dopíjeli piva a měli jsme koupenou jednu vodku, když se s námi začali bavit lesníci, co popíjeli u vedlejšího stolu. Také měli vodku, my ještě vytáhli slivovici z Čech, a začali jsme popíjet spolu. Samozřejmě po ukrajinsku, ve velké rychlosti koloval stakan (tady v podání ušmudlaného plastového kelímku), který nalévá vždy předcházející pijan následujícímu, a ten zas dalšímu. Já seděl za ramenatým, asi 120tikilovým Ukrajincem, kterej přes den tahá někde klády a večer chlastá. Nalejval mi vždy dobrou decku, první dvě jsem dal na ex, další jsem už neměl sílu dopíjet, a jen je doléval a posílal dál. Stakan rychle koloval, 3 flašky se rychle vyprazdňovaly, a dřevaři si mezitím labužnicky namáčeli chleba ve zbytcích smradlavého tuku v konzervách, co jsme nechali na stole.

odcházíme z hor  Zelené  pohled přes říčku  s lesníky  s Mikolajem Mikolajevičem  ranní odjezd

Přibývající alkohol v krvi (byli jsme v mžiku na kaši) zvyšoval hranici našeho porozumění, naše kombinace česko-slovensko-polsko-ukrajinsko-ruštiny se již vcelku blížila spisovné ukrajinštině. Povídání bylo vřelé, a pokračovalo, i když už - k mé velké radosti - postupně došlo všechno pití. Probrali jsme naše životy, země, historii, místní vesnici, hory, obyvatele, ženský, zábavu, dokonce i Honza poukrajinsky odvyprávěl vtip, kterému se kupodivu smáli i oni, ačkoli ho podle mně nemohli pochopit. My se smáli jako pominutí, jak Honza vše dovedně překládal.
Najednou se jeden lesník zvedl, ať mu dáme dolar. Nejdřív jsme jen nevěřícně koukali, o co jde, a pak mu ho dali. Nasedl na Mikolajovu motorku a vyjel do vesnice. Chvíli bylo ze vsi slyšet řvaní motoru, a občas se někde mihl kužel předního světla, až najednou za rozbouřenou říčkou zas najel na zavěšenou lávku pro pěší, která se děsivě rozhoupala, a navrátil se k nám. Přivezl láhev vodky, za jeden dolar, sehnal ji někde ve spící vsi! Byla to tedy nějaká méně alkoholická slaďura, něco jako griotka, ale sklidila velký úspěch. Zas jel stakan dokola, a myslím, že se neotočil ani dvakrát.
Hovor pokračoval, ale už se připozdívalo a oči se klížily. Lesníci se začali rozcházet, až zbyl jen nejdružnější Mikolaj Mikolajevič (ukrajinsky s M, rusky s N). Ten se dlouho loučil, vyměnili jsme si adresy, a nakonec mi ze své umaštěné motorky dal od kolomazi umazaný podomácku vyrobený nůž. Na oplátku jsem mu dal podomácku ozdobenou krabičku na cigarety, naposledy jsme se objali a on odjel do tmy. Velké přátelství! Šli jsme spát asi ve 12, naprosto opilí.
Vstávali jsme před 7, abychom stihli druhý, a ten den poslední, autobus - v 7:30. Čekala nás 2hodinová cesta po rozmlácené prašné silnici do Verchoviny, my byli ospalí, nebylo nám úplně nejlépe, sucho v krku... A autobus byl tak maličký, že jsme hlavy měli ohnuté, a stejně se mlátili do stropu na každém rygolu, a už od začátku byl narvaný k prasknutí, a stále přistupovaly hromady lidí - bylo to jen vedro, smrad a nekončící utrpení!

Bonus No.1: Chorovy- Děsivá noc
Celý den občasně poprchávalo, tak jsme se rozhodli opustit neznámé a nenavštěvované vrchy Bukoviny už druhý den. Vrátili jsme se kus nad Vyžinku a po silnici zamířili do Chorovů. Začalo opět pršet, schovali jsme se v rozestavěném přístřešku, rychle se ale blížil večer, tak jsme vyrazili dál i za ukrutného lijáku. Silnice se vine lesem do sedla nad ves, kam jsme se vyškrábali úplně promočení a na kraji Chorovů se schovali na verandě vyhořelé horské ubytovny. Výhled jsme měli do šera na lyžařské vleky, jejich sloupy vypadaly v cárech deště jak šibenice. Kluci se šli zeptat do domku naproti, kde svítilo světlo, jak jedou busy do Černovců. Zarostlý dřevorubci s nabroušenýma sekerama jim řekli, že zítra brzy ráno, v 7.
Dolu do vsi do hospody a hledat ubytování se nám už jít nechtělo, padla tma, byli jsme mokří a stále pršelo. Taky to byla dálka, tak jsme si na kryté terase vyhořelé chaty postavili stany. Bylo to místo značně strašidelné, na kraji zapadlé ukrajinské vsi plné tvrdých horských lidí, v ohořelé ruině, a s výhledem na vleky, které vypadaly, jak kdyby nikdy nejezdily, na chalupu plnou drsnejch chlapů se sekerama, co už o nás věděli, a na sochu ruského vojína bez ruky. Ale najedli jsme se a ulehli ke spaní.
Já spal sice neklidně, ale nic jsem neslyšel. Zato ostatní se moc nevyspali, prý byly v noci okolo stanů slyšet kroky, v dálce pak nějaké výstřely, a k ránu motor auta vrněl kus od stanů a hrála hudba rádia.
Vstávali jsme před 6, abychom stíhali autobus, a vskutku, na silnici pár metrů od nás stál černý nablýskaný mercedes! Černá limuzína mercedes, tady na Ukrajině, kde jezdí jen povozy a rezavé Lady, za 10 dní jsme neviděli lepší auto než Citroen z roku 85, a teď tu v noci stojí úplně novej Mercedes!! Okýnka byly stažený, vevnitř se rýsovaly siluety dvou chlapů, kteří kouřili, a nahlas hrálo rádio. Co to sakra je?!

Bukovina  vyhořelá chata  socha vojína  Černovcy  památník Ševčenka  divadlo

Značně nervózní jsme balili stany a přemýšleli, jak okolo nich projít. Co se stane? Museli jsme projít okolo nich, jinudy to nešlo! Když už jsme měli vše sbalené a ten okamžik byl nevyhnutelný, auto nastartovalo a odjelo, pak už jsme ho nikdy neviděli. Divné, jakoby nás hlídali, aby se nám nic nestalo. Ale dost jsme si oddechli!
Ještě trochu nervózně jsme za ranního šera a mrholení seběhli vesnicí na hlavní silnici a tam bez problému chytili bus do Černovců, a přemýšleli, zda se nám to jen nezdálo.

Bonus No.2: Černovcy - Kupování lístků
Černovcy jsou velké historické město, s mnoha kostely a jinými památkami. Pro nás to bylo především odrazové místo z hor a Bukoviny směrem do Oděsy a na Krym. Lístky na vlak jsme už nesehnali, navíc asi jede přes Moldávii, kam je třeba mít vízum, tak jsme šli koupit lístky na autobusové nádraží. Koupili jsme 4 lístky do Oděsy po 80,6Hř., ale tlustá bába za okýnkem nám vrátila, jako kdyby lístky stály 85. Dumali jsme, zda za těch necelých 5 není třeba nějaká rezervace, nebo zaplacený zavazadlo, ale na nic jsme nepřišli. Tak jsme se šli zeptat, co to je, nebo, ať nám ty prachy vrátí.
Ona to ale neuměla vysvětlit, jen se stále vymlouvala, zapírala, a prý, že je to poplatek za cosi. Evidentně kecala. Po chvíli handrkování jsem na ni vytáhl trik, že jsme na exkurzi, a že pro školu potřebujem potvrzení na každý výdaj, aby nám to proplatili. Briskně na to vytáhla nějaké předtištěné papírky, a že si tam můžem napsat částku sami, jakou chcem. Svítily jí očička a mrkala na mě, jak to skvěle vymyslela, že na účet "naší školy" si nakrade nejen ona, ale pomůže si nakrást i nám. Tomu jsem se jen zasmál, naprosto mě odzbrojila, a nechal jsem již už být, srandy jsem si užil dost.
Ondra ale vytrval, chvíli ji honil po nádraží, pak na ní vytáhl, že zavolá milici, když si jen tak vzala 20 hřiven (100Kč) do kapsy. Stále se cukala, ale nakonec prachy přesně vrátila, tvářila se přitom ale neuvěřitelně dotčeně, a dělala na nás hrozivá gesta, až jsme skoro dostali strach, zda vůbec odjedem. Ten čas a námaha asi za ty peníze nestály, ale šlo o princip, a hlavně o spokojenost z vítězného boje! :)