KALKALPEN 2019

 

Dlouho jsme nebyli chodit v horách - to jsou samá kola nebo vzdálené zahraničí - tak si na sklonku léta ještě vyhrazujeme 4 dny a chceme někam do Rakouska. Kalkalpen? To jsem nikdy neslyšel, ale je to docela blízko (pár kilometrů za Lincem), národní park s úžasnou přírodou, a vrcholy sice nijak vysoké, nicméně kopce velmi strmé a divoké. Zjišťuji nějaké tipy, moc jich ale (v češtině) není, buď 10tidenní přechod napříč všeho možného, avšak s jiným začátkem a koncem („Cesta Vápencovými Alpami“ - https://www.urlaubsregion-pyhrn-priel.at/cz/cesta-kalkalpen.html), anebo výstup na nejvyšší vrchol Hoher Nock (1963m). Kupuji mapu a zkoumám, mimo Hoher Nocku se mi líbí severo-jižní hřeben Burgspitz - Hochzöbel východně od NP. Kombinace obojího ve čtyřech dnech by ale byly 12ti hodinové šichty, tak to redukujeme jen na hřeben a kus parku, mohlo by tam být méně lidí. Zjišťuji info o spaní, mimo 2 ofiko kempů se v parku stanovat nesmí, tak obepisuji chaty Ennser Hütte, Anlaufalm a Ebenforstalm, o moc víc, co poskytují i nocleh, jich tam už není.  

           

Kalkalpen v překladu znamená Vápencové hory, národní park má rozlohu 200 km2, a rozkládá se na severu rekreační oblasti Pyhrn-Priel. Je to chráněná oblast s největší souvislou zalesněnou plochou v Rakousku, sahající až do vysokohorského pásma, krásná nedotčená příroda a husté lesy. Čtyři pětiny tohoto lesa tvoří bezzásahovou zónu, divokou přírodu ponechanou ve svém původním stavu pouze za přirozených procesů, nikterak upravovanou. Na území parku se nacházejí celkem dvě pohoří, Sengsengebirge, 20km dlouhý masiv s nejvyšším vrcholem Hoher Nock, a Reichraminger Hintergebirge, proslulé díky svým hustým lesům a skalním průrvám, jež tvoří velká hluboká údolí. Horské masivy jsou složeny buď z vápence anebo dolomitu a parkem protéká spousta řek či říček. Fauna a flora je v národním parku unikátní, domovem je zhruba pro osmdesát druhů ptáků, třicet druhů savců, a roste zde také obrovské množství různých rostlin a bylin. Staré pastevní pěšiny a lesní cesty tvoří bohatý systém turistických tras, taktéž je v oblasti Kalkalpenu bezmála 500 kilometrů cyklostezek. 

 

 

čtvrtek 12.9.   I   8km   I   1100m nahoru, 300m dolu

 

Vypadalo to, že půjdeme bez stanu relativně nalehko, jenže rozhodnutí trasy a zamlouvání chat proběhlo až v pondělí téhož týdne, a tak ubytování potvrdily pouze první dvě chaty, Ebenforstalm zamítl, že už mají plno. Jiná možnost přespání v dosahu moc není, tak nakonec házíme do auta i stan a jedeme. První den máme spíše kratší, tak nevyjíždíme extrémně brzy, normálně po snídani. Cesta je pomalá, přes Budějovice, vedlejšky, Enns, Styer, Großraming, a po úzké asfaltce do hor na parkoviště Brunnbach (522m). Tam necháváme auto, u občerstvovny, ta je zrovna zavřená. Jelo se pomalu, ještě jsme kupovali nějaké pečivo, tak vyrážíme až po jedné hodině. Batohy na záda a podél potoka Brunnbach do zalesněného údolí. Po chladném minulém víkendu je vcelku teplo. Pomalu se stoupá po šotolinové cestě, č. E44A, podél potoka. Pak se trasa obrací do úbočí a stoupá druhým směrem. Další otočka a prudce lesem, vzhůru strmým úvozem, na cestu č. 491. Po ní už je to jen kousek přes pastviny k Gschwendtalm (954m), usedlosti krásně umístěné na úpatí svahu. To se zrovna hodí, dáváme si radler, polévky s Kaspressknödelem, pak ještě hruškový koláč. Výhledy na kravky, zataženo, lehce nevlídno.

             

Pár lidí občas potkáme, ale spíš málo. Po sváče pokračuje stoupání, po loukách nad chatu, část lesem a značně prudká louka na Gamsstein (1275m), to už po 492A. Ke kříži je kus slepá odbočka, od něj mimořádný výhled k severu. Trasa chvilku pokračuje po hřebeni, pak lesem velmi ostrý sestup, po hraně ještě ostřejšího srázu. Kopce tu nejsou moc vysoké, ale strmé tedy pořádně. Klesáme o 200m, pak nastoupat na prašnou silničku, z té se však hned zas odbočuje, a pod nákladní lanovkou opět velmi prudkým svahem na Ennser Hütte (1293m), náročný krpál! Bylo to dnes docela krátké, nicméně výživné, jsme rádi, že jsme na místě, je pět hodin. Ještě jsme uvažovali si zaběhnout na Burgspitz (1429m), ale to byl bláhový nápad, pečeme na to. Na chatě je lidí dost, hřejeme se na sluníčku, které odpoledne krásně vykouklo, dáváme pivo a kocháme se úžasným panoramatickým výhledem na mnohá pohoří do všech stran a dálky (prý Haller Mauern, Reichraminger Hintergebirge a Sengsengebirge až k pohoří Totes Gebirge, a předhůří Alp). Ubytovat se, zde máme dvoulůžák jen pro sebe. Večeře typische österreichische žádná dieta a piva. Lidi odcházejí, na chatě zůstává jen čtveřice postarších turistů, nějací školáci a my. Majitelka velmi příjemná, je i wi-fi.

 

 

pátek 13.9.   I   12km   I   850m nahoru, 1100m dolu

 

Vstáváme časně, k snídani je černý chléb, salám, sýr a vynikající marmelády. Vyrážíme v 9, je jasno a chladno, po loukách stoupání na Almkogel (1513m). To už jsme na vyhlídnutém hřebeni, dnes po něm půjdeme většinu trasy, přímo na jih, skvělé výhledy na obě strany. Ale žádná pohodová procházka to není, hned zas ostře dolu, a prudce nahoru, občas skoro po čtyřech, a když jsme na hřebeni, tak je velmi ostrý a strmé srázy rychle padají na obě strany, nic pro slabší povahy. Na Wieseru (1427m) předcházíme čtveřici místních důchodců, co mají dnes stejný plán jako my. Kopečky, srázy, valíme to stále po hřebeni. A z Langlackenmaueru (1482m) je exponovaný úsek, kus takřka svislé skály, lezení za pomoci lana, je to jen pár metrů, ale s velkým batohem nic moc, pomalu a opatrně. Pod skalisky si dáváme svačinu. Je vedro, jasno, je potřeba mít dostatek vody, na celém hřebeni nejde žádnou nabrat.

 

           

Pokračujeme dál, nahoru a dolu, dost namáhavé, náročná pěšina, ani metr zadarmo, pořád stoupání či klesání, po hřebeni nebo kus pod ním. A často i správná trasa nejasná, je i zde plno popadaných stromů (kůrovec?), musí se různě obcházet a prodírat, a značení místy vybledlé. Moc lidí tu asi nechodí, pár jsme jich potkali ráno nedaleko chaty, a pak už nikoho. Utíká to pomalu, Ochsenkogel (1444m) a Reiflingeck (1424m), stále úžasné výhledy na všechny strany, krásná horská krajina. Dřina a klesání, lesem, další stromy přes cestu, musí se přelézat a obcházet. Do sedla (1264m) a stoupání na Hochzöbel, po louce a lesem. Uf, jsme nahoře (1373m), vaříme si pozdní oběd. A pak už klesat z konce hřebenu, po č. E11, hustým bukovým lesem, ostře dolu, na prašnou cestu. Po ní mírně obejít kopec, na rozcestí Hirschkogelsattel, tam už to švihají cyklisti. A závěrečné mírné stoupání, po cestě přes les, na louku u Anlaufalmu (982m), zde vstupujeme do národního parku Kalkalpen. Chata je zas na úžasném místě, idyla, pár cyklistů a turistů, na zahrádce si dáváme radlery a víno, sami se obsluhujeme z dřevěného žlabu napuštěného studenou vodou. Tato chata je o dost skrovnější, matrazenlager pro asi 16 lidí na půdě, a myjeme se v ledové vodě. Pak vegetíme na zahrádce, postupně se schází asi 14 lidí ze všech stran, i důchodci. My to šli 7h, pořádná dřina a výkon, oni o 2h více, ale nádhernej, divokej, opuštěnej hřeben (byť mimo hranice národního parku). K večeři místní specialita, směs těstovin, brambor a masa, dobře kořeněné, pořádná hromada. Spát se jde brzy.  

         

 

sobota 14.9.   I   17km   I   1200m nahoru, 1300m dolu

 

Zas jednoduchá, ale kvalitní snídaně. Vyrážíme už před 9, přímo nad chatu po loukách, a do lesa až na Hochkogel (1157m). Kopec by šel obejít, my však záměrně jdeme nahoru, z vrcholu báječný výhled. A zas neuvěřitelnými bukovými lesy, neuvěřitelně prudce klesání dolu. Kde se tu ty srázy berou? Fakt nečekaný masakr! Sejít na cestu, a zas po další pěšině dolu, na hraně srázu, pak roklinou okolo potoka, dolu do úzkého kaňonu s říčkou Großer Bach (515m), pořádně jsme si zaklesali. Tam cyklostezka a tunely po bývalé železnici, ta nahradila plavení dřeva při kůrovcové kalamitě, fungovala do roku 1971. Je tam také jeden konec ferraty Triftsteig, stezky s lezením po druhé straně potoka, tam se ale s batohy nehrneme, míříme na západ. Dalo by se přejít přes Anneralm (po 487), jenže to je pořádný kopec nahoru a dolu, tak ho obcházíme po hlavní takřka po rovině. Třemi tunely, pěkně přímé, a pak odbočujeme na neznačenou lesnickou cestu do údolí Jörglgraben. Ještě nějaký tunel, zarostlý most, k přípoji trasy č. 487 (z Anneralmu) vcelku udržovaná cesta. Pak už ne, tu zasypaná, tu částečně zřícená do potoka, popadané stromy, zarostlá nálety, vede jen pěšina, různě se klikatí. Mírně se stoupá, stále vzhůru údolím. Až přicházíme k obrovskému polomu, celý profil mezi prudkým srázem a opěrnou zdí do potoka je zavalen, vrstvy několika stromů přes sebe, zarostlé, kluzké. Přelézáme, s velkými batohy náročné a nebezpečné, těžko a dlouho hledáme místa, kde se to dá vůbec přelézt. Trochu adrenalin, sem vůbec nikdo nechodí (tedy cestička trochu vyšláplá je, nicméně vypadá hodně nepoužívaně), ale povedlo se. Svačina u potůčku, divočina daleko od lidí, dnes je trochu pod mrakem.

 

           

Dále zanedbaná cesta, podél potoka. Pak rozbořená samota Jörglalm a stáčíme se do svahu, stoupá se úbočím, a ještě serpentina, a zas na západ. Místo zasypané kamenným sesuvem. Zatáčka přes potok a odbočka z prašné cesty do svahu přímo do lesa. Má tady vést pěšina k Schaumbergalmu, na stromech jsou značky, ale jinak je to velmi prudký svah bez vyšlapané cestičky. Nebýt značek, tak nevíme kudy, škrábeme se přímo vzhůru, pot z nás leje, nohy celé vyvrklané, sotva se v tom svahu udržíme. Dlouhé, o nejméně 160 výškových metrů strmým lesem nahoru, chytat se stromů, hrabat se v jehličí, neskutečná dřina a žádná opora a cesta. Z posledních sil na hranu lesa a svahu. Na loukách je vidět Schaumbergalm, my ale jdeme na boční louku k Schaumbergalmu bývalému, teď už ruiny. Pěkné údolíčko s pastvinami, zcela opuštěné, tam si vaříme pozdní oběd. Ještě by šlo jít po značené trase pod Kleiner Größtenbergem, jenže to je dost do kopce, volíme nakonec přímý sešup do soutěsky s říčkou Krumme Steyrling. Pěšina (značená jen v mapách.cz a v realitě, v rakouské Kompass mapě ne!) vede strmým svahem, hustým lesem. Strmé svahy stále opakuji, ale takové jako jsou tady, se moc často nevídají! Chození je velmi namáhavé, ještě že jsme nezvolili náročnější denní úseky, a dnes jsme si kopce spíš ubírali. Po tom, co nevyšlo bydlení v Ebenforstalmu míříme do Biwakplatzu Steyrsteg, sejít na kamenitou cestu podél říčky Krumme Steyrling, a po ní stoupat až do kempu, po pravé straně jsou skalnaté východní srázy pohoří Sengsengebirge. Zde zas lidé, jinak jsme od Großer Bachu nepotkali nikoho. Dnes to byl dlouhý den, 8 hodin výkonu, došli jsme dost utrmácení. Oficiální kempiště je pěkný plácek s ohništěm, dřívím, wc a nikdo tam není (to jsme měli obavu, zda se vejdeme!), 946m. Stavíme stan, vaříme, děláme si oheň, koupeme se v ledové křišťálově čisté říčce, která zurčí vedle. Krásné místo a ten klid!

           

 

neděle 15.9.   I   18km   I   800m nahoru, 1250m dolu

 

Spíme dlouho, ze spacáků se nám nechce. Balit, dělat si snídani, okolo už chodí lidi. Až skoro v půl 10 vyrážíme. Vracíme se, jak jsme přišli včera, okolo říčky Krumme Steyrling. Úzké údolí, pěkné výhledy do rokle, různé laguny a vodopády, skaliska, strmé skály naproti. Je to tady značené jako cyklostezka (těch je tu plno), ale oproti jiným prašným silničkám je to trochu technické, lidi na půjčených (elektro)kolech jsou dost vyjeveni. Pokračujeme stále po proudu, údolí se rozšiřuje, připojují se cesty z různých stran, a je zde parkoviště, kam najíždějí turisté. Malá osada Bodinggraben (641 m), dělící bod mezi pohořími Reichraminger Hintergebirge na východě a Sengsengebirge na západě, kaplička, lovecký zámeček, a u Jagahäuslu si na sluníčku dáváme místní koláče a kafe. A odbočka do kopce, trasa č. 472, stoupáme podél potůčku, opět krásný hustý staletý bukový les-prales, a opět ve velmi příkrém svahu. Nádherná příroda, jen lidí je zde již docela dost. Stoupat, stoupat, na zalesněný hřeben, a pak po loukách sejít k Ebenforstalmu (1105m), na náhorní plošině, super místo. Tam mraky lidí, možná protože je neděle a je krásné počasí, jdou z naší strany, z druhé přijíždí na kolech. Dáváme si polévku (výborný Kaspressknödel), radler, štrúdl, dobrota! 

           

Scházíme dolu, vedro a rušná silnička, většina cyklistů tu sviští na elektrokolech. My odbočujeme na turistickou pěšinu Begsteigersteig. To je pěkně divočinou, lesem, po kamenech, klesat, kus úbočím, a prudce dolu na dno k potůčku. Náročné, zde moc neprošlapané, a nikoho jsme nepotkali. Trochu nahoru, a pak už pohodlněji úbočím, větší a větší cesty, až k Großer Bachu. Ten se musí přebrodit, voda ledová jak kudla. Dobrodružství odbyté a také opouštíme národní park, ale ještě nás čeká několik kilometrů po šotolinových cestách k parkovišti. Nejdříve do kopce pár serpentin do sedla Wasserbodensattel, pak pár serpentin dolu k potoku Plaißabach, a podél něj ještě kus proti proudu po cyklostezce k parkovišti Brunnbach. Jsme ušlapaní, je dnes celý den dost teplo, úplně jasno, už se blíží pátá hodina. Restoška je otevřená, tak se ještě osvěžit a odjíždíme. Kalkalpen je moc pěknej, husté divoké lesy, neskutečně strmé kopce, super výhledy a plno různých cest, někdy zkusíme i západní část. Tenhle náš výlet na 4 dny byl tak akorát. Kebab před hranicemi a svištíme domu.


home-cestování   I   email   I   FHG