CHVĚNÍ STRNULOSTI

OBSAH:
MANDLOVÉ DORTÍKY
MEZI MOSTY
STŘÍPKY CELKU

 


 

MANDLOVÉ DORTÍKY


Prásk! Náraz do masky. Auto s sebou škublo, ale letí dál.
Čelní sklo prasklo a postava je vymrštěna vzhůru. Tělo, jak hadrová loutka, se točí ve vzduchu a ruce a šat vlají bezvládně okolo. Nekonečně pomalu, nekonečně dlouho rotuje postava vzduchem, nebe, zem, nebe, zem, střídá se před očima jak ve zpomaleném filmu.
Brzdy skřípou, sklo se sype a plechy kroutí, ale každý slyšel prasknutí kostí, šustot šatů při letu a duté žďuchnutí. To tělo dopadlo na zem.
Najednou je klid, vše ustrnulo, čas se zastavil.

„Už máš tu pomazánku?“ přicupitala Jitka z ložnice.
„Zlatíčko, klid, prosím tě,“ odvětil trpělivě Petr. „Brzy bude.“
„Nemám aspoň nakrájet bagetu?“
„Ne, zlatíčko, děkuji, raději se běž obléct,“ mrkl po ní okem. I ve spodním prádle vypadá stále k nakousnutí, ačkoli ji už taky táhne na padesát.
Jitka zmizela v ložnici. Jsme to už spolu let, pousmál se Petr, to už je kus života, pětadvacet roků. A jak to uteklo, začátky v pronajatém bytě, první dovolená ve Východním Německu... Tolik let spolu a jsme si stále věrní, neuvěřitelné! Já jsem tedy jednou, ehm, už je to mnoho let - sedm nebo osm, se dočasně pobláznil. No, když je chlapovi přes čtyřicet, tak se snadno zblázní do mladé krasavice. To je omluvitelné, ne? Pobláznil? Bylo to dost silné, málem jsem se už rozvedl, ale dobře, že jsem to nakonec rázně ukončil, jak jsem teď s Jitkou šťastnej!
Petr domíchal pomazánku a jal se krájet bagetu.

Praskliny letí po skle do všech stran, předmět se smýkl přes střechu. Vytřeštěná řidička strhla volant a pravačkou se zapřela o brzdu. Auto se otřáslo, smýklo se po asfaltu, maličko přetočilo na bok, a svoji energii krotí až o sloup pouličního osvětlení.
Další škubnutí, silný náraz, plech praská, vzduchem smrdí spálená guma a boční okno se vysypalo. Za krkem něco prasklo. Ošklivý pocit, ale hned mizí. Blbej den, smutně si uvědomila, než ztratila vědomí.
Kdosi začal křičet a také kroky začaly opět rychle klapat po vozovce.

„Ahój!“ zavolal Karel od dveří. Doma to vonělo mýdlem a u stropu se válela pára.
„Ahoj, miláčku,“ vykoukla Marie z koupelny. „Jak bylo v práci?“
„Ále, nestojí to za řeč, práce jak na kostele, jako vždy,“ Karel položil klíče od auta na botník a rozvazoval si kravatu. „V kolik musíme jít?“
„Měli bychom vyrazit tak za dvacet minut, nějak jsi se zdržel,“ Marie si stříkala do podpaží proudy voňavky. „Já už jsem skoro hotová.“
„Tak mě tam pusť, chci se taky osprchovat.“
„Momentík,“ Marie zaklapla dveře a usedla na záchod. Karel hodil sako přes židli a šel se podívat do lednice. Samé pochoutky, ale dnes by neměl jíst, Hrdinovi určitě přichystají mnoho dobrot.

Maso na pánvi syčelo a lila se z něj libá vůně.
„Libá vůně rejdí v nose,“ zamumlala Jitka, už elegantně oblečená se hrbila u stolu, malovala si řasy.
Petr spokojeně sledoval odfukující si hrnec s rýží a do friťáku sypal hranolky. Teď zamíchat čínu a nazdobit chlebíčky. Petr vždy cítil obrovské uspokojení, když mu šlo dílo dobře od ruky. A vaření miloval.
Přípravy na decentní oslavu pětadvacátého výročí svatby vrcholily. Budou jen čtyři - se svými nejlepšími přáteli - ale musí to stát za to.

Jolana dopsala poslední odstavec a protáhla si prsty, to byl dnes dlouhý den. Spustila tisk a při skřípání stroje se opřela do židle.
Co budu dnes večer dělat? Dovádět se nebude, můj miláček dnes nemá bohužel čas, ach jo, posteskla si. Tak si zajdu nakupovat, uvažovala, pak si pustím Bacha a lehnu si do vany, zarelaxuji si...
Dosnila, popadla vytisknuté papíry a položila je šéfovi na stůl. Ještě si napíšu přesčas, kolik to máme? Třičtvrtě hodiny. Napíšu si hodinu a čtvrt, mě nikdo kontrolovat nebude. Jolana opustila kancelář a zamkla za sebou.

„Bože, tady nejsou mandle!“ zhrozil se Petr.
Jitka si přepudrovala líce a vstala. „Co by nebyly, tady jsou,“ vytáhla pytlíček ze spíže.
„To jsou oříšky,“ zaúpěl Petr. „Potřebuji mandle, ne oříšky!“
„Hmm, ty asi nemáme,“ přehrabovala se Jitka ve skříňkách.
„Jak nemáme? Co je to za pořádek? Neříkal jsme, že je budu potřebovat? Říkal! Jak mám teď dělat mandlové dortíky, když nemám mandle? Z oříšků?“ rozčiloval se Petr.
Třeba, vždyť je to jedno, pomyslela si Jitka, ale věděla, že co se jídla týče, nemá cenu se s Petrem hádat. „Nerozčiluj se, dnes oslavujeme,“ dala mu pusu na tvář. „Dojdu je koupit, ještě to stihnu.“
Dveře klaply a Petr se mračil nad rozpracovaným těstem.

Auto sviští městem jak o závod, nervózní ruka rychle řadí a ručička tachometru se chvěje mezi stovkou a stodesítkou.
Auto profičelo Ječnou a žene se Rumunskou nahoru, chodci se otáčejí a vrtí hlavami. To snad není možné, nějaký blázen! Spíš vrah, pomyslel si starý pán.
Oči podlité krví, nehty se zarývají do volantu až klouby zbělely, rty rozkousané vztekem. S tou mladou vyzáblou sviní!
Představovala si, jak padá jejímu manželovi do náruče a oddává se mu. Tygřice! Zrudlo jí před očima. Svět se zhroutil a jeho trosky se ženou za okny kamsi dozadu.

Petr prostřel na stůl a zahleděl se na formičky na mandlové dortíky, zely prázdnotou. Bylo mu z toho smutno a Jitka se stále nevrací. Kde je? Že se zase zakecala u Hurdů, to si to nemůže alespoň dnes odpustit?
Vytočil číslo, telefon zvoní v ložnici. Sakra! Půjdu si pro ty mandle radši sám. Petr přes sebe hodil kabát, a když na dveře lepil cedulku „Nebojte, za chvíli jsme zpět“, v bytě zazvonil telefon. Petr ale jen mávl rukou a raději běží pro mandle, za chvíli tu budou hosti.

Krásný jsou to šaty, hřeje Jolanu na srdci, a v ruce svírá tašku s nápisem Armani. A voňavka Chanel k nim zdarma, paráda. Jolana má radost jak malá holka.
Bloudí ulicemi, a usmívá se pro sebe, je to krása jen tak bloumat velkoměstem.
U přechodu do ní málem vrazila nějaká ženská, žene se jak blázen a nekouká. Jolana uhnula a bojácně si stáhla tašku na hruď. V tom okamžiku zakvílí brzdy.
Tělo letí vzduchem, auto naráží do lampy a uši trýzní prudký třeskot. Jolana zkoprněla, krve by se v ní nedořezal. Scéna jak z hororu, taška jí vypadla z chvějících se rukou. Kdosi začal ječet.

Karel si dře záda froté ručníkem a vrní blahem, když tu se dveře koupelny rozlétly a dovnitř vlítla Marie nepříčetná jak saň. V ruce měla jakýsi papír a hrozivě jím mávala. „Od koho to je?“ ječela.
„Co?“ valil Karel oči.
„Ty hajzle!“ sekla ho nehty do obnažené hrudi.
„Au,“ bránil si oči, ale ona už zmizela.
„Za co, ty zmetku?“ křičela z chodby. „Jsem ti celý život věrná jak kráva, a ty se taháš se sekretářkama!“ shrábla klíče od auta a dveře práskly.
Karel v trenkách vyšel na chodbu, hladil si zkrvavená prsa a koukal na obrácené kapsy svého saka. Proč musí mít, do prdele, jeho milenka tak blbý nápady, jako dopisy pro překvapení?

Petr rozvážným krokem došel k Hurdům. Zavřeno. Co se děje? Pro nemoc. Kam teď pro mandle? A kde je Jitka?
Petr se rychlým krokem vydal do Delvity, už není moc času. Možná už jsme se minuli a je zpět i s mandlemi, ale když budeme mít dvoje, ony se neztratí. A jistota je jistota, bez mandlových dortíků si pořádnou oslavu nedovedu představit.

Ach jo, otrávený Karel se sesul do křesla. Nejdřív musím zavolat k Hrdinovým a zrušit tu jejich oslavu. Ježiši, to bude trapas, určitě ji perfektně připravili, a čeká se jen na nás.
Telefon nikdo nezvedá, to je divné. Karel si přihnul z lahve vizoura, oblíkl se a vyšel z domu.
Stavím se u Hrdinových osobně, slušně nás omluvím, a pak zajdu za původkyní všech malérů. Odpočnu si jí v náručí, a taky budu moci konstatovat, že problém s oznámením mého rozvodu ženě je vyřešen. Co asi teď dělá, hysterka?

Jolana se sehnula k ženě v ratolišti krve. Vytřeštěně jí hleděla do napudrované tváře a roztřesenou rukou nahmatala krční tepnu. Otřásla se, žádný puls. Prkenně se narovnala a jako ve snách se dopotácela k nabouranému autu.
„Vytáhněte ji,“ křičel pán se zamlženými brýlemi, lidi se sbíhali a tři chlapi táhli řidičku ven. Má pořezanou ruku, nepřirozeně zalomený krk, ale dýchá. Kdosi volá sanitku.

Karel vystoupil na Floře. Už smířen a vyrovnán s nadešlou situací se vydal k Hrdinovým. Ale koho nepotká hned před metrem? S pytlíkem mandlí se proti němu žene právě Hrdina: „Ahoj Petře!“
Petr se zarazil a zírá na něj: „Ahoj Karle, co ty tu? Sehnal jsem mandle a letím domu. Vše už je připravené, jen malá komplikace, promiň. Kde máš Marii?“
„Mrzí mě to, ale dnes asi z oslavy nic nebude, protože...,“ Karel hledá správná slova. „Co se támhle stalo?“ oči mu sjely ke srocení lidí na blízké křižovatce, mhouří zraky s podivným tušením.

„Karle, lásko moje, miláčku nejdražší!
Ani nevíš, jak moc tě miluji, a jak smutně se cítím každý večer, kdy nejsi se mnou. Když jsi mi včera řekl, jak vroucně mě také miluješ, úplně se mi zatočila hlava. Kdy už se dočkáme a budeme spolu? Já vím, pracuješ na tom, bude to brzy. Já se tak těším.
Zatím mám pro tebe malé překvapení, mám ráda překvapení, určitě na něj rychle přijdeš, až budeme spolu sami.
Ta nádherná kytice růží od tebe tak krásně voní, připomíná mi tě. Dala jsem si ji pod polštář, a tak hezky se mi spalo, jak na tvé hrudi. Už aby se mi tak spalo každou noc.
Nemůžu si pomoci, když myslím na tebe, myšlenky mi nezkrotně těkají, tak raději končím. Líbám tě po celém těle, tvoje tygřice J.
PS: Nemohu ti to neříct - vyholila jsem se, jak sis přál... :) “

Jitka si poskočila a doběhla k Hurdům. Zavřeno. Jak to, když nutně potřebuji mandle?
Mandle, mandle, mandle na mandlové dortíky, prozpěvuje si Jitka. Bez mandlí nejsou mandlové, leda že by byly oříškové, usmála se. Ty můj blázínku, všem by chutnali i oříškové dortíky. Ale když musí být mandlové, tak budou mandlové, Jiťulka ráda skočí pro mandle, aby měl Petřík radost.
Jitka běží k Delvitě, abych to stihla než přijdou. Štěstím si poskakuje a prozpěvuje, dvacetpět let s tím nejlepším chlapem. Miluju tě, Petře!

„To je moje auto!“ přiběhl Karel k vraku. „Co se stalo? Co se tady děje? Miláčku, Marie, kde jsi?“ křičí Karel a hlas mu přeskakuje.
„Klid, Karle, vše bude dobré,“ uklidňuje ho Petr a tiskne mu rameno, pytlík s mandlemi si opatrně strčil do náprsní kapsy.
„To auto řídila moje žena, moje žena, chápeš?“ motá se Karel okolo auta. „Byla rozrušená. Lidi, co se tady stalo?“
„Už je odvezli,“ řekl na půl huby pán se zamlženými brýlemi. „Byl to dost masakr,“ otřel si čelo.
Karel se vrhl Petrovi na rameno a rozbrečel se, mezi vzlyky mumlá: „Já ji miluju. Strašně moc, nikdy jsem jí to neřekl. Prosím, Bože, vrať mi ji!“ klesl na kolena a zhroutil se.

Kola pískají v zatáčce a houkačka řve na střeše. Mudr. Pelikán létá s kapačkou od stěny ke stěně a snaží se raněnou uvést do stabilizovaného stavu. Nejde to, pražské silnice jsou příliš hrbolaté.
„Ztrácím ji,“ vzdechl ztrápeně, přes pot takřka nevidí a křeč ho chytá do lýtka.
„Ještě to není tak zlý,“ spíše pro sebe optimisticky bručí druhý saniťák, nadšený mladý doktor. „Za chvíli jsme v nemocnici,“ pro tentokrát se už ale vzdal.
„Vydrž holka, už jsme doma.“ Zamumlal řidič a řízl poslední zatáčku do dvora nemocnice, div se celý vůz neotočil na střechu; v puse žvejkal nedopalek cigarety. Lůžko už čekalo na příjmu.

Jolana sedí na obrubníku, v klíně zmačkané šaty, a nevěřícně sleduje svého šéfa, svého milence, který ji slíbil lásku až na smrt, tu trosku na zemi.
Ale i muže vedle, který rozpačitě těká očima po nenadálé situaci okolo, zná. Zdalipak i on si ji pamatuje?
Ona si na něj často vzpomene, byl tak milej, inteligentní, vyzrálej... Občas se jí dokonce zasteskne po těch dávných časech, kdy byl její životní láska. Kdysi. Ale jediná životní.
Hmm, teď vypadá sice trochu upjatě, ale mnohem šaramantněji, pravý gentleman s vráskami moudrosti.
Jolana si stoupá a jde k nim. Co s překvapením pro Karla? Balíček šatů sklouzl do kaluže krve.

 

 

MEZI MOSTY

„Vy máte tak krásné oči, Ivano.“
Jmenovaná se zapýřila a sklopila svá kakaová kukadla: „Můžete mi tykat, Richarde.“
„Máš tak krásné oči, Ivano. Člověk by se v nich utopil jak jsou hluboké a svůdné.“
„Nech toho,“ Ivana položila svou ruku na Richardovu. „Lidi se po nás otáčejí.“
„Kašlu na lidi,“ zašeptal Richard Ivaně do ucha, až ji pošimral jeho dech. Mráz jí přeběhl po zádech, neznatelně zaklonila hlavu. Richard ji sevřel zápěstí a rázně si ji k sobě přitáhl. Nechala si jazyk strčit mezi rty a polibek vášnivě opětovala.

Za zdí křičela děcka a Daniel se topil v apatii. Měl by se podívat na ten kotel, zajít za ředitelkou - nechala mu vzkaz, a taky už začít hrabat listí, ale nemá na nic náladu. Vzdychl a nesoustředěně listoval v časopise o motorkách.
Vstal a vyrazil k ředitelce. Co je to za život, nešťastně uvažoval, je mi dvacet šest, dělám správce ve školce, a sám děti nemám. Jsem sice zamilovaný, ale odmítán, a bydlím v hrozném podnájmu. Sere mě to. Sere mě všechno.
„Dobrý den, pane školník,“ zdravily ho písklavé hlásky na chodbě.
„Nazdar dítka,“ odpovídal a záviděl všem, kdo mají děti. Daniel taky moc toužil po dětech.
Zaklepal na dveře ředitelky a vzal za kliku. Zamčeno. Daniel opět nešťastně vzdychl a vrátil se do své pracovny. Zkusím zavolat Ivaně, pomyslel si.

Dveře činžáku klaply. Důchodce Eduard se došoural k hraně schodů. Bolestivá artróza kolen mu přinášela strašlivá muka při krok-sun-krok sestupu těch šesti stupňů od vchodu na chodník. „Počkej, Alíku,“ vypasený dlouhosrstý jezevčík s ním navíc stále škubal.
Nemohl na něj ale nadávat. Zbyl mu po jeho ženě, a od té doby, co zemřela, to byl jeho jediný společník. Dvakrát denně s ním chodil na procházku a doma si s ním povídal. Procházky byly pro Eduarda vyčerpávající a bolestivé, ale aspoň se něco dělo.
Alík si značil pouliční lampu a Eduard mhouřil oči proti slunci. I na podzim může být hezky.

Ten den ráno se Richard probudil až po deváté. Vyspal se do růžova, znamenitě se protáhl a zazíval. V práci má dnes volno, předělávají tam podlahy.
Pustil si televizi a chutně posnídal. Na záchodě si nahlas uprdl, pak si dlouho čistil zuby, holil se a voňel. Co dnes budu dělat? Nahlédl do svého diáře a kus nazpět narazil na podtržené jméno Ivana.
Potkali se asi před měsícem na jakémsi večírku, padli si celkem do oka, Richard ji doprovodil k domu. Dala mu číslo a on slíbil, že zavolá.
Vytočil číslo. „Ahoj Ivano, nezašla byste dnes na kafe? ... Dobře, tak v jednu. ... Mějte se! ... Ahoj, těším se.“

Ivana měla zrůžovělé líce, zamilovaně hleděla na Richarda a čechrala mu chlupy na hrudi. Šimral ji ve vlasech a opájel se svěží vůní její hřívy. Byla to moc pěkná kočička s pružným tělem a velkými vnady.  Ještě měl na jazyku její chuť.
Minutová ručička se posunula na půl čtvrté. „Už budu muset jít,“ poznamenal Richard a spustil nohy z postele.
„Ještě ne,“ zaprosila Ivana. Richard ji pohladil po vlasech a zamířil do koupelny.
Ivana se kochala pohledem na jeho svalnatý zadek, a když zmizel z dohledu, stulila se do vyhřátých peřin.

„Počkej, Alíku,“ Eduard se zastavil před samoobsluhou a usadil se na lavičce. Chce si odpočinout, nohy bolí. Alík očichával lavičku a Eduard ho pozoroval laskavým pohledem.
Nebejt tebe, pse hajzlovskej, stál by ten život non plus ultra za starou belu. Jseš poslední důvod, proč ještě žiju, víš to? pomyslel si s unaveným úsměvem, ale byla na tom špetka pravdy.
„Dobrý den, pane Horáček,“ přisedla si k Eduardovi babka v květované sukni. Neměl ji rád a ona mu stále nadbíhala. Snad ho chtěla na svá stará kolena sbalit.
„Pojď, Alíku,“ zvedl se. „Už musíme jít,“ Eduard neměl chuť se s ní bavit. Neměl chuť se bavit s nikým.

Zvonění telefonu vyrušilo Ivanu ze snění, sáhla po něm. Zas volá Daniel, dnes již asi po čtvrté. Telefon má výdrž a zvoní a zvoní a zvoní. Co pořád chce?
„Tak jo, chceš to, máš to mít!“ naštvala se Ivana a zvedla telefon.
„Co je?“ řekla otráveně.
„Ahoj Ivano, už jsem myslel, že to zas nezvedneš, co s tebou je?“ kňoural ztrápeně Daniel.
„Nic.“
„Neměla bys večer čas?“
„Ne,“ vyráží Ivana úsečně.
„A zítra?“
„Taky ne.“
„A jindy?“
„Nikdy.“
„A o víkendu, chtěl bych tě pozvat na...“
„Něco ti řeknu, přerušila ho Ivana. „Mám skvělýho chlapa, dnes jsme spolu spali a bylo to krásný. Není to blbec a je něžnej. Takže už mi nevolej, nechci tě už vidět,“ chrlila ze sebe Ivana, až ji pravé prso vylezlo z pod peřiny.
Ve sluchátku bylo ticho, Ivana ho položila a telefon vypnula. Blbec jeden. Zachumlala se do peřiny a ruka ji sklouzla pod chomáček mezi nohami. Laskala se a vzpomínala na pěkné odpoledne.

„Dobrý den, jdu si pro Anežku,“ říká Richard paní učitelce.
„Anežko!“
„Ahoj tatí,“ přibíhá prostovlasá holčička a vrhá se Richardovi kolem krku.
„Ahoj miláčku,“ líbá ji do vlasů. Okolo proběhl shrbený Daniel.
„Doblý den, pane školník,“ zapískala Anežka, ale nedostalo se jí odpovědi.
„Jak ses měla dnes ve školce?“ zeptal se Richard.
„Dopoledne jsme si hláli na doktola, já byla paní doktolka a Hanička paní, co si zlomila luku,“ švitořila Anežka, pevně svírala Richardovi dlaň a poskakovala vedle něho. „Musela jsem jí to nalovnat, dát dlahu a obvázat. Moc se mi to povedlo, škoda žes to nemohl vidět.“
„Dovedu si to představit, jseš šikulka,“ pohladil ji po hlavě.
„K obědu jsme měli svíčkovou, snědla jsem čtyži knedlíky!“
„Opravdu?“
„Podívej, to je pěknej pejsek,“ ukazovala do dáli. „A co jsi dnes dělal ty?“

Daniel se žene se zkřivenou tváří ulicemi, hlavu má sklopenou, honí se v ní černé myšlenky. Kdo? Kdo to je? Kdo to mohl spát s Ivanou? Jak mu to mohla udělat? Vždyť ji miluje!
V hlavě je zmatek, Daniel se kdovíproč ocitá na prostranství před Kongresovým centrem. Zahleděl se na město, je odtud krásný výhled - údolí s domy plnými šťastných lidí, bezstarostný tok Vltavy a nesmrtelné Hradčany.
Daniela sevřela naprostá beznaděj. Vyběhl na lávku přes magistrálu a zadíval se dolu. Auta se rychle míhala a hustý provoz se slil v monotónní hukot. Daniel přehodil jednu nohu přes zábradlí. Večerní slunce červenalo, blížilo se k horizontu.

Ivana vyklouzla z postele, přeběhla do koupelny a bylo jí do skoku. Snad nikdy se necítila tak šťastná. Pravda, Richard je o nějaký ten rok starší, a ještě se moc neznají, ale je to mužskej, jak má být. A vyzná se.
Ivana si pouštěla vroucí vodu do vlasů a pokožku masíroval prudkým proudem. Dostala chuť na něco dobrého. Ano, zajede si koupit kýbl zmrzliny a šlehačku, škoda, že nebude moci být s Richardem. Taky mám chuť si zajít do kina a pochlubit se Monice, ta bude zírat. A závidět.
Oblékla se do veselých barev a směje se pro nic za nic jak blázen. Slunce zapadá a auta se šinou po magistrále. Ivana si sní, když tu se najednou stane něco tak neuvěřitelného a nepravděpodobného - z nebe spadne člověk, přímo jí pod kola.

Eduard se vydal přes lávku k Paláci kultury, nebo jak se ta hrůza teď jmenuje. Je to jedno. Když se vybelhal na mostek, musel si protřít oči, neboť jim na stará kolena nemohl uvěřit. Na zábradlí seděl jakýsi člověk, kýval nohama a hleděl na auta. Alík na něj štěkal a Eduard ho oslovil.
„Co hodláte dělat?“ otázal se zvědavě, a po letech pocítil upřímné zaujetí pro věc.
Daniel k němu otočil skelný zrak. „Chci to skončit, nevidíš?“
„Co?“
„Svůj život.“
„A proč? Jsi mladý, máš mnoho před sebou.“
„Mám blbou práci, blbý bydlení, holka mě nechala a spí s jinejma, sám jsem asi blbej, sere mě to,“ Danielovi tečou po tváři slzy jak hrachy, kolikrát si dnes tu větu zopakoval?
„A tohle je řešení?“ máchl Eduard směrem do proudu aut a se zájmem zvedl obočí.
„Je,“ odpověděl Daniel unaveně a otřel si tvář.
„Hmm,“ pokýval hlavou Eduard a Alík močil z mostu.

Po Nuselském mostě proudí kolony aut, ale už ne plynule, něco se tam stalo. Auta zastavují a troubí, lidé vystupují a sbíhají se.
Pěší mostek se klene nad nimi a slunce zapadá. Na mostku stojí muž, hledí dolu. Otřásl se. Na to se nemohu koukat, pomyslí si, a řekne: „Pojď Alíku, jdeme pryč.“
Auto s promáčklým nárazníkem stojí u svodidel a Ivana se celá třese. Zabila jsem člověka, zní ji v hlavě. Třeba není mrtvej, chytá se poslední naděje, a chvíli sbírá odvahu než se jde podívat.

Mám skočit, nemám skočit? Daniel se otřásl zimou, na mostě chladně fouká. Stařík, co ho vyrušil se opřel o zábradlí a vyprávěl:
„Měl jsem krásnej život a krásnou ženu, nikdy jsem si na nic nestěžoval, užíval jsem si a miloval. Ale teď? Kde nic tu nic. Je mi přes osmdesát, přátelé pomřely, žena také, paměť mi moc neslouží a tělo ještě méně. Bolestivá artróza, třes prstů, zrak špatnej tak, že si ani nepřečtu noviny, i na televizi pořádně nevidím.“ Hlas mu zesmutněl. „Neumím vařit, co mi žena zemřela, jím jen vajíčka na míchano, a občas s Alíkem psí žrádlo.“
„To je pěknej pes,“ Daniel přelezl zábradlí zpět na most.
„Nic už mě nečeká, jen zhoršení a zhoršování,“ zamumlal si Eduard pro sebe a jakoby zešedl a scvrknul se. „Nechtěl bys ho?“ ukázal na jezevčíka.
„To ne, určitě vám dělá radost.“
„Budeš na něj hodnej?“
„Jistě.“
„Ahoj Alíku,“ smutně utrousil Eduard a Alík štěkl.
Eduard přehodil nohy přes zábradlí a kolena ho naposled zabolela. Pak se sklouzl dolu.

Richard si hoví v křesle a čte noviny. V televizi řvou zprávy a u nohou si mu hraje Anežka s traktorem. Napodobuje vrčení motoru, až jí sliny tečou po bradě. Traktor přejel Richardovu bačkoru.
„Kopec, hn-hnn, kopec,“ breptá Anežka. „Oláme, oláme,“ jezdí po koberci v obýváku. „Mamíí, já zolám obývák, ano?“
„Určitě, zlatíčko,“ odpověděla maminka z kuchyně. „Co se tam bude sázet?“
„Blamboly!“ zvolala vítězoslavně Anežka.
Z hrnců na plotně se kouří, zazvonil telefon. Richard otráveně odložil noviny a šel ho zvednout:
„Prosím? ... ano, … ovšem, cože? ... proboha! … jistě, jedu tam,“ zaznělo stísněně. Traktor přestal orat obývák, Anežka s otevřenou pusou strnula a sliny ji z pusinky kapaly na koberec. Richardův pohled sjel do kouta, zdrceně pronesl:
„Můj táta se zabil.“

Pod lávkou houká sanitka a v dálce policejní vůz. Daniel jde k domovu a cítí se uvolněně, po boku mu cupitá Alík.
Chudák starý pán, nešťastný a zlomený, posteskl si Daniel, ale měl pravdu, mám toho ještě mnoho před sebou. Vše se v dobré obrátí a život bude ještě za něco stát, pomyslel si a vztyčil hlavu. Vzal telefon, našel jméno Ivana a vymazal k němu veškerá data.
„Máte krásného psa,“ ozvalo se za ním. Štíhlonohá dívka s dobrmanem se u něj zastavila. Svítila jí očka i bílé zuby.
„Hmm, to je Alík.“
„Ten můj Alan.“
„Alan?“
„A já jsem Zuzana,“ pousmála se dívka.
„Já Daniel,“ podal jí ruku.

 

 

STŘÍPKY CELKU


Beznadějný na pět - marný. Lehký na šest - snadný. Vražda na čtyři - mord...
Luštím křížovku v příloze Mladé Fronty Dnes a občas vyhlédnu z kulatého okna letadla - zem již vidět není, jen bílé moře mraků.
Sličná letuška nese sendvič a džus. Usmívá se a snaží se zkrotit neposedný pramen vlasů a zastrčit ho za čepec. Sluší jí to, ale usmívá se jaksi nepřirozeně. Aby ne, úsměv pro každého z dvěstědvanácti pasažérů nemůže být upřímný. Utěšuji se, že ten pro mě je jiný, ten je ze srdce.
Nemocný na čtyři - chorý, Nevelký na čtyři - malý. Opice na dvě - op. Přemisťovat se dolu na pět - padat.

Rov na čtyři - hrob. Kůň (básnicky) na dvě - oř. Hnít na čtyři - tlít. Libuše sklapla noviny a zahleděla se na hodinky. Je čas. Vstala, u Marty probrala pár aktuálních drbů, vzala balíček a cupitala na poštu. V ulicích je smog, auta řvou a lidi se míhají.
Libuše myslí na manžela. Jak doma sedí, kouká na televizi a blbne. Celý den nic pořádného nedělá. Za poslední tři roky, od té doby co ztratil práci, to s ním jde z kopce. Ani se nesnaží nějakou práci sehnat. Pořád jen sedí doma a nic ho nebaví, nic se mu nechce. Jen ji trápí. Kde jsou ty časy, kdy se milovali?
Pětapadesátiletá ženská si už neužije moc radosti. Tedy užila by si, ale ne v její situaci, občas by ji musel někdo pochválit, a zmáčknout v náručí.
Na poště Libuše vystála frontu k přepážce, balík poslala doporučeně do Kolína a odcupitala zpět do práce.
Kafíčko, drbání s Martou a padla, jde se domu.

Vnady ženy na čtyři - krása. Oh, to se tam nevejde, to asi nebude ono. Tak šaty, rozhoduje se po dlouhém přemýšlení Jindřiška. Jedna, dva, tři, čtyři, ano! Ale to asi nejsou vnady, chytá se za pusu, nebo jo?
Jindřiška smutně zaklapla noviny. To asi nedoluštím, vzdychá, ale hned na to zapomíná.
Zvoní telefon. Že by Luděk?
„Dobrý den, ... ano, ... ne, ... ano, ... ne, ... pan ředitel tu dnes není, ... nebude, ... zítra ano, … ano, ... naschle.“
Jindřiška položila sluchátko, zapsala vzkaz a protáhla se. Židle zavrzala a mohutná prsa se jí zavlnila. Sáhla po novinách, ale pak si to rozmyslela. Noviny skončily v koši a na stole se objevil barevný lak na nehty. Jindřiška si natírala nehty na rudo, protahovala prsty a foukala na ně. Na stěně tikaly hodiny.
Zazvonil telefon. Že by Luděk?
„Dobrý den, ... ano, ...ano, ... ne, ... ano, …“

Doba na tři - čas, perfektně! Práce (zastarale) na šest - robota, excelentně!
Je 7:58. K věci, pomyslel si Šimon, smetl noviny ze stolu a zadíval se do monitoru. Mozek mu zanalyzoval dvanáct možných verzí požadavků od firmy Marcus and company, na všechny připravil odpověď, a prozkoumával ke každé patnáct relevantních připomínek a dodatků - 180 variant. Paráda, příprava na dopolední schůzku odbyta.
Je 8:32. Příprava schůzky se zástupci ministerstva vnitra. Tři stránky strojopisu a sedmnáct grafů. Docela fuška.
Je 11:08. Šimon vyřizuje čtyřiatřicátý telefon, ze židle bere sako, a ze země noviny. U sekretářky během dvou minut pročte aktuality a vypije si kafe, pak odchází.
Je 11:41 a Šimon vystupuje před pobočkou Marcus and company.

Metro hučí tunelem a lidi tupě koukají před sebe. Libuše z kabelky vytáhla bílou obálku. V ní je dopis, který ji od včerejška moc trápí.
„Ahoj mami,
dostal jsem to místo ve Španělsku, vybrali mě z pěti adeptů! To je, co? Bude to nejméně na čtyři roky, ale jestli se osvědčím, a bude se nám tam líbit, tak tam třeba i zůstanem natrvalo, konečně skvělá šance dostat se z týhle díry!
Odlétáme už za 14 dní, všichni se těšíme, Radka nejvíc na sluníčko a děti na moře. Můžeme se v sobotu stavit na večeři a oslavit to? Koupím nějaké dobré víno.
Pozdravuj tátu, líbám tě, Hynek.“
Libuši se drala do oka slza, ale v koutku ji zamáčkla. Přece nebude brečet před lidmi. Schovala dopis do kabelky a vzdychla si.

Faktura na čtyři - tak to nevím, škrábe se Miloš za uchem. Zvoní mobil.
„Ano, ano, co nejdřív. Vinohradská 17, ano, už jedu, ano.“
Miloš zařadil jedničku a Avie s sebou škubla. Motor zabručel jak medvěd, vůz se dal do pohybu, a Miloš se pousmál. Zapálil si Petru, jako vždy, když jel na šichtu.
Na semaforu naskočila oranžová a Miloš sešlápl pedál. Auto vystřelilo jak o život, a prolítlo křižovatku na poslední chvíli. Avie už má svá léta, ale slouží spolehlivě.
Ve Vinohradské nešlo řádně zaparkovat, proto vjel Miloš na chodník. „Už na vás čekáme!“ křičel pán v obleku.
Miloš nanosil do Avie třicet pět krabic se záhadným obsahem, převzal dodací list a usedl na své pérovací křeslo v kabině. Zapálil si Petru a vyrazil do Plzeňské složit krabice.
Po chodníku šla křivonohá dívka, Milošovi se líbila.
Provoz v Praze houstl.

Je 14:44, Audi A8 uvízlo v dopravní zácpě. Šimon zalomil rukama, dnes zas nestihnu oběd. Z výfuků se valí dým, občas někdo zatroubí.
Šimon zkrabatí čelo a volá ženě: „Ahoj zlato, to je dnes den, zase ani nestihnu oběd. ... Celý den jsem se nezastavil. ... Ale proč volám, večer mám ještě služební večeři, takže přijdu až pozdě... Ano. ... Nebudu, promiň. … Děkuju. A dětem za mě přečti pohádku. ... Díky a pa!“
Je 14:53, kolona popojela o čtrnáct metrů. Před Šimonem jsou sražená tři auta, silnice je zúžena do jednoho pruhu. Dnes ty lidi neumí vůbec jezdit. Blbci.
Je 15:02. Šimon vyřizuje další tři telefonáty. V žaludku kručí. Za dvacet minut musím být opět v práci, nestihnu si dát ani bagetu. Ksakru!
Je 15:16. Šimon se vymotává ze zácpy a žene své Audi osmdesátkou pražskými ulicemi.

Dlouhá zrzavá hříva se nese McDonaldem, z minisukně vykukují macatá stehna a faldy na břiše jsou obtaženy těsnou blůzkou. Jindřiška po dobrém obědě klopýtá na podpatcích na toaletu.
Zrcadlo je ale nějaké divné, takhle přece nevypadám, nípe si Jindřiška pupínky z nosíku. Z kabelky vytahuje pudřenku a přejíždí si celou tvář. Pak rtěnkou přetřít rty, vyšpulit, a znovu se přepudrovat.
Ještě si urovnat nadměrné neposedy v podprsence, okouknout se z prava, okouknout se z leva, zatáhnout boky a Jindřiška vyráží do ulic.
Třese se štěstím a muži se otáčejí. Jenže se zapomněla vyčůrat. Vrací se na záchod a před zrcadlem se pudruje.

Simplicita na osm - tak to nevím, škrábe se Miloš za uchem. Zvoní mobil.
„Ano, ano, co nejdřív. Evropská 63, ano, už jedu, ano.“
Miloš zařadil jedničku a Avie s sebou škubla. Motor zabručel jak medvěd, vůz se dal do pohybu, a Miloš se pousmál. Zapálil si Petru, jako vždy, když jel na šichtu.
Na semaforu naskočila červená a Miloš sešlápl pedál. Auto se divě zatřáslo a na poslední chvíli zastavilo. Avie už má svá léta, ale slouží spolehlivě.
V Evropské nešlo řádně zaparkovat, proto vjel Miloš na chodník. „Už na vás čekáme!“ křičela paní bez podprsenky.
Miloš nanosil do Avie dvacet osm pytlů se záhadným obsahem, převzal dodací list a usedl na své pérovací křeslo v kabině. Zapálil si Petru a vyrazil do Hviezdoslavovy složit pytle.
Po chodníku šla šilhavá dívka, Milošovi se líbila.
Provoz v Praze houstl.

Čtyři rohlíky, půlku chleba, mléko, malé máslo, 10dkg šunkového a dva párky, dvě jablka, cibuli, tři lahvový Bráníky, prací prášek a pro sebe něco sladkého. Koupím si Fidorku, pomyslela si hříšně Libuše.
Taky dostala chuť na roštěnou na houbách, muž dělal tak výbornou, ale od té doby co zblbnul, ji už nedělá. Kdyby alespoň zašel někdy nakoupit, ale to ho ani nenapadne, nehne se z domu, a meje se jen dvakrát za týden.
Libuše vystála frontu k pokladně, a po nákupu se usadila na lavičce před supermarketem. Potutelně okusovala Fidorku a užívala si jednu z malých radostí.
Sledovala maminky s kočárky, které se bavili u trafiky, okolo nich se honili a strkali sedmiletí kluci. Byli to roztomilí uličníci, jako její vnoučci.
Libuše měla moc ráda své vnoučky, každý rok jim kupovala krásné dárky - na vánoce, narozeniny a k svátku. Dělá ji to vždy ohromnou radost a oni ji mají rádi.

Je 19:43. Šimon vypíná počítač, zhasíná světlo a odchází z práce. Jeho Audi opouští parkoviště jako jedno z posledních a míří na Jižní Město.
Je 20:19. Šimon jde po schodech paneláku a zvoní u dveří svého přítele. „Ahoj Jirko.“ „Ahoj Šimone.“ Vítají se ve dveřích a líbají. Večeře je již připravena, na stole hoří svíčky a jehněčí krásně voní.
Je 21:15. Šimon s Jirkou popíjejí víno a vedou rozhovor o umění, estetice a filosofii. Oči se jim lesknou, a čím dál častěji se odmlčují a upřeně si hledí hluboko do očí.
Je 21:54, zpod peřiny se ozývá tlumený šepot a slastné vzdechy. V ložnici hoří svíce a závěsy jsou zataženy.
Je 22:41 a Šimon se zvedá z postele. „Musím už jet domů,“ říká smutně a na rozloučenou se dlouho líbají.

Otáčivá součást stroje na pět - tak to nevím, škrábe se Miloš za uchem. Zvoní mobil.
„Ano, ano, co nejdřív. Komořanská 215, ano, už jedu, ano.“
Miloš zařadil jedničku a Avie s sebou škubla. Motor zabručel jak medvěd, vůz se dal do pohybu, a Miloš se pousmál. Zapálil si Petru, jako vždy, když jel na šichtu.
Na semaforu naskočila zelená a Miloš sešlápl pedál. Auto se v zatáčce opovážlivě nahnulo a svižně projelo křižovatku. Avie už má svá léta, ale slouží spolehlivě.
V Komořanské nešlo řádně zaparkovat, proto vjel Miloš na chodník. „Už na vás čekáme!“ křičel muž v montérkách.
Miloš nanosil do Avie sedm velkých beden se záhadným obsahem, převzal dodací list a usedl na své pérovací křeslo v kabině. Zapálil si Petru a vyrazil do Poděbradské složit bedny.
Po chodníku šla pajdavá dívka, Milošovi se líbila.
Provoz v Praze houstl.

Jindřiška se dořítila ke kinu. Deset minut před pátou tu měli s Luďkem sraz. Kde je? Pět už bude za osm minut. Jindřiška si přečísla vlasy.
Zvoní mobil. „Ah, to je můj,“ hrabe se Jindřiška v kabelce.
„Ahóóój Luděčku,“ kňourá do telefonu, „Nepřijdeš? ... nemůžeš? ... to je hrozné, ... ti jsou na tebe ošklivoučtí, a i na mě, když tě ke mně nechtějí pustit,“ fňuká Jindřiška. „Já se na tebe tak těšila, ... vím, že za to nemůžeš, ... tak pozítří, ... dobře, ... pá, pá, ... ano, ... děkuji, ... posílám pusinku, ... óó, ty ďáble, … pá, pá, pá.“
Jindřiška svírá telefon a zasněně hledí do země. Pozítří do kina, já se tak těším. Chudáček Luděček, nemá na mě čas.
Jindřiška na podpatku klopýtla a vydala se k domovu. V tramvaji vytáhla pudřenku a jala se se pudrovat.

Letím přes moře na jiný kontinent, do neznámé země. Pěkná letuška sedí na malé sesličce v kuchyňce a stěžuje si kolegyni - přítele vidí jen jednou za čtrnáct dní.
Mraky se trhají a kdesi dole se rýsují břehy omývané mořem. Voda šplouchá a vytváří bílou pěnu. Děti v ní skotačí a dospělí se vyhřívají na slunci. Tuleni.
Letuška mě upozorňuje, abych se připoutal, usmívá se. Taky se usmívám, letím vstříc novému osudu, a přemýšlím, pro co by měl člověk žít...
Jak jsem žil, napadá tě? Jako všichni - hloupá šou bez potlesku. Je klika, že člověk to špatné po čase vždy zapomíná. Jo, to je klika.
Vracím se ke křížovce: Pozbýt na sedm - ztratit. Slečenost na šest - nahota. Pocit při poranění na šest - bolest. Cit na pět - láska. Ještě pár slov a tajenka je na světě:
„Má-li člověk barvy a umí malovat, život je barevný; má-li málo síly a odvahy, život je smutný a šedivý.“

 

zpět

Filip Hegner, Praha 2003