OŠIDNÁ KOMUNIKACE

 

Už aby ten vlak jel! "Žádáme cestující, omluvte zpoždění." Koleje se sbíhají v dálce a černá tečka vlaku není vidět ani za obzorem. Jen vzduch se tetelí. Ve stínu pod stříškou nervózně přešlapuje několik cestujících.
Jak by byl ten svět jednoduchej, kdyby měl každej na čele pro každého napsanou zprávu. S tebou bych se vyspala, ale nic víc bych po tobě nechtěla. Chtěla bych s tebou chodit. Miluju tě, když se na mě usměješ a projevíš zájem, tak už se mě nezbavíš. Nečum na mě, u mě nemáš šanci! Třeba. A tak dál.
S tamhletou prsaticí bych si to v kupé rád rozdal, kdyby chtěla. Pak bychom se rozešli, a už se nikdy neviděli. Bohužel, takhle to ale nefunguje.
Ručička na nádražních hodinách hlučně poskočila o další minutu. Moucha mi léta okolo hlavy a sedá na zpocený zátylek. Nádražáci si nevzrušeně povídají v kanceláři. Prsatice přešlápla a prohrábla si rukou vlasy, je spíš tlustší, než hubená. Ale chodit s ní přeci nechci!
V kapse zavibroval telefon – zpráva! "Jdes vecer na pivo?P." Proč mi neodepisuje Marika, když jsem jí psal, že přijedu pozdě, a jestli na mě počká, či pojede napřed? Počká na mě? Ženský jsou mrchy.
Na zápraží nádraží se dokolýbala tlustá bába se slepicí v košíku. Má květované šaty a vytlačuje mě ze stínu, vesnická pohoda je dokonalá. Vždy to jezdí pozdě, směje se na strejdu opřeného o kolo. Ksakru, půl hodiny zpoždění. Pot mi teče po zádech a sledovat pražskou rodinku koupající se v bazénu v jejich zahradě za nádražím mě už nebaví. Ťukám do telefonu: "Nejdu,uz mam na dnesek neco jineho.F!" Ale radši bych odepisoval Marice, mračím se.
Najednou mezi lidmi dochází ke zvláštnímu ruchu, nikdo se nehýbe, ale je cítit napětí. Koukám na obzor, ale stále nic nevidím. Bába vyrazila ke koleji. Všichni se zvedají a vyráží za ní. Ano, na obzoru se začíná rýsovat vlak. Výpravčí si lhostejně zapaluje cigaretu. Vyjde na perón a mhouří oči proti slunci. Ještě to asi chvíli potrvá.

Motoráček zastavil uprostřed polí. Zpoždění je už třičtvrtě hodiny a stále roste. Prsatici koukám střídavě do výstřihu a na macatá stehna vykukující z minisukně. Koukám s nadějí, že alespoň zahlédnu něco víc, než třesavý kus špeku, třeba cíp spodního prádla. Ale je mi jasné, že nespatřím nic.
Vlak se zas rozjel, ale jede šnečím tempem. Je dusno, nad hlavou mi kvoká slepice. Mariko, ty potvoro, čekáš tam na mě, nebo jsi jela o rychlík dřív? Co máš pro mě napsáno na čele? Nemiluju tě bláznivě, ale jseš mi docela sympatickej. Já ti píšu: Mám tě rád, a chci to s tebou zkusit. Kdybych tak věděl, co ty si myslíš!
Vlak opět zastavuje. Tentokrát to má smysl - stanice. Prsatice se zvedá, bere tašku a vystupuje. Zas jsem nic neviděl. Ve dveřích po mě hodí pohledem, napůl toužebným, napůl smutným. Chtěla mě? Vlak se rozjíždí. Byla by schopná se mnou zajít někam do kupé a tam si užít? Jestli ano, tak se biju do hlavy!
Člověk denně promešká miliony krásných chvil. Protože se lidi neumí domluvit. Protože na čele nemají napsáno, co upřímně chtějí a cítí. Z pusy padají jen lži, vytáčky, uhybné manévry a polopravdy, nebo je pusa zavřená. Lidi se stydí, stydí se za pravdu, za svoje touhy. A to jenom proto, aby nevypadali jako blbci. Je to nespravedlivý. A těžký. A smutný. Tolik promarněných okamžiků, zbytečně ztracených! A život je tak krátkej... V jakým vztahu se mnou chceš být, Mariko?

Nacházím prázdné kupé a hlučně dopadám na kožená sedadla. Jsem zplavenej jak zvíře, sám sobě si smrdím. Málem mi nakonec ujel i ten druhej rychlík. Za okny mizí poslední domky tohoto proklatého města a slunce zapadá. Marika samozřejmě nikde, ujela mi. Kašle na mě. Jsem nasranej! Nasranej na všechny vlaky, na všechny ženský, na sebe. Jako blbec jsem ještě běhal po nádraží a hledal ji...
Hltavě piju vodu a zakusuju se do chleba s herkulesem. Rozepínám knoflíčky košile, kterou jsem chtěl Mariku oslnit. Kola mi pod zadkem duní klapy klap, klapy klap. Proč se musí vše srát?
Otevřely se dveře a stála tam. Nevěřícně mi spadla čelist a koukám na ni jak na zjevení. Tříčtvrťáky obtažené přes dokonalé boky, elegantní ležérně rozhalená bílá košile a roztomile ustaraný výraz. Nese se do kupé jak víla, svit zapadajícího slunce dodává okamžiku jakousi magičnost, asi sním.
Tašku hodila na sedadlo, mrštně jako kočka si sedla a přehodila jednu hubenou nohu přes druhou. Sklouzla ji sandále na špičky prstů a kotník k nakousnutí se mírně pohupuje ve vzduchu. Zírám!
"Kde jsi byl?" vyjela na mě a upřeně mi hledí do očí. V jejích očích bych se utopil, jsou pomněnkově modré, jako čerstvá voda prýštící z jara vysoko v horách uprostřed zelených luk posetých barevným kvítím, prozářených sluncem, a domov poskytujícím všlikerému hmyzu a divé zvěři...
"Tak mluv!" sen končí, zmateně mžikám očima a snažím se připitoměle nezírat.

Ruce mám mastné od herkulesa a smradlavou košili rozepnutou až po zpocenej chlupatej pupek, pokouším se chovat normálně, marně. Její vůně je jemná a omamná a pohled odzbrojující. Měl jsem připraveno plno nadávek na železnici a železničáře, hodiny a vlaky, babu se slepicí a strejdu s kolem, ale najednou se mi nechce nadávat. Taky nemám slov. Asi jsem se zamiloval.
Mam po ní vyjet? Jak? Zvednout se a dát jí pusu na tvář? Na pusu? Nebo to tím celý zvorám? Co smrad herkulesa a mýho potu? Pomalu se šeří, je atmosféra akorát tak na romantiku, líbání, tulení a hlazení po vlasech. Ale asi počkám na jindy.
"Jsem hrozně rád, že jsi neujela tím předešlým vlakem," vykoktal jsem a na čele měl napsáno: "Sedni si vedle mě a přitul se."
"To je dobrý, po dlouhé době jsem náhodou potkala kamarádku z gymplu, tak se to hodilo, že jsme si popovídali."
"Aha." To říká, protože je to pravda, a jinak by ujela, nebo protože se jí nechce přiznat, že na mě počkala kvůli mně? Jak se v tom mám vyznat? Ženská! Snažím se vyčíst něco z jejího čela, ale bez výsledku.
Chleba se sádlem vyhazuju do koše. Ruce se snažím marně utřít do kožených sedadel. Co si o mně opravdu myslíš? Co bys chtěla? Co ke mně cítíš?
"To je teda náhoda, co vše jste probraly?", začínám naprosto prázdný a nezajímavý rozhovor o ničem.

Minuty utíkají, kola duní, hledíme na sebe a tlacháme. Nechci nic zkazit, i jako kamarádka je skvělá. Ale kdybych věděl, že ji jen trochu zajímám, tak na ni něco zkusím. Ale co? Něco!
Je tak krásná, chytrá, příjemná, vtipná, a jak jí to dnes sekne! S ní by šel strávit celej život, vychovávat děti, radovat se... Slova plynou, usmíváme se, cítíme se spolu dobře. Tedy já se cítím. Co ty, Mariko?
Ach jo! Píšu na čelo, vysílám signály, ale ty to nevnímáš. Nečteš myšlenky? Nevidíš má skrytá přání? Nebo nechceš? Já je nevidím, ale chtěl bych! Jak jen snadno vyjádřit své city? Ale tak, abych nebyl za vola! Stále vítězí lidská přetvářka. A stud. A taky strach. Nedokážu se vymanit z povrchnosti, konvencí, atakdále. I když tak chci! Svět je pokřivenej...
Dokončila větu a sklopila oči. Přemýšlí. O čem? O mé mastné puse. Nebo o tom, jak jsem báječnej? Venku už je tma, světlo v kupé svítí tlumeně. Odhodlávám se.
"Mariko..." Zvedla oči, je nádherná.
Dveře zaharašily a do kupé se valí ženská s taškama: "Máte tady místo?"
"...mám tě rád," píšu na čelo a proklínám ženskou, svoji slabou odvahu i celej svůj mizernej život!

Uhlíky žhnou a maso syčí. Vůně koření se line do dáli, kamarádi popíjejí a rychlá hudba prořezává noční ticho. Jak začít? Mariko, tobě to dneska tak sluší. Můžu tě pozvat příští týden na kafe? Do kina? Nechceš to se mnou zkusit? Na čele to mám napsáno stotisíckrát, ale přes rty to ne a ne přejít. Dej mi nějaké znamení, prosím!
"Ty ještě děláš maso?" přicupitala Karolína.
Nemám tě rád. "To víš, přijeli jsme pozdě."
"To já už jsem úplně plná," valí na mě opálené bříško.
Nech mě bejt, myslím si celou duší, že to snad musí být i slyšet.
"Kde jste se tak zdrželi?" kouká na mě. "Ty a Marika?" dodala opovržlivě.
Co je ti do toho? "To víš, Český dráhy, to je občas dost utrpení." Proč se na mě lepíš, když tě nechci? Takhle je to vždycky, odmítám ty, které mě chtějí, a toužím po těch, které o mne nemají zájem. Nechci tě ranit, ale jak tě mám slušně odpálkovat? Nejsi špatná, Karolíno, máš skvělou postavu, ale ta tvoje povaha... Nevěřím ti ani slovo. A jen o sex - ubohé, zvířecí potěšení - mi už nejde, máš smůlu. Chci něco víc, chci Mariku!!
"Přijde mi taková divná..."
"Cože?" vytrhla mě ze zamyšlení.
"No.., Marika, že je taková divná."
"Proč?"
"Je taková zlá, neupřímná, a taky dost na prachy."
"Jak jsi na to přišla?" Co to proboha kecá!?
"Cítím to, ženská intuice!" významně se na mě podívala. "A nějak ztloustla, ne?"
"To se mi nezdá." Dej mi už pokoj! Tyhlety fígle nesnáším, někoho pomlouvat a navíc trapně. Nechceš už zas jít?
"Nechceš se projít k řece?" prohodila flirtovně.
Jen to ne! "Nejdřív se najím, dovolíš?" To je to poslední, na co teď mám náladu, chci být hlavně v přítomnosti Mariky.
"Tak za chvíli, já se stavím," usmála se, "a dobrou chuť!" mrkla po mně okem a odcupitala. Už se nevracej, píšu pro Karolínu permanentně na čelo a leju do sebe pivo. Chci tě, Mariko!

"Na," podávám Marice talíř s masem, vybral jsem pro ni nejlepší kus. Baví se s Michalem a Lukášem a nevšímá si mě. Je ale tak nádherná, krček k zulíbání, a ty nohy, zadeček, boky...
"Jídlo!" strčil jsem do ní. Nechceš si teď povídat se mnou?, píšu na čelo.
"Dík," bere talíř a baví se dál. Ani si mě nevšimla. "Mariko!" křičí má duše. Krásné zuby se zakusují do masa a jiskrné oči hltají Lukáše.
Ksakru, měsíc hnusně září, teplá noc tísní, maso nechutná. Chci tu být s tebou sám, Mariko, koukat na hvězdy a tiše souznívat. Zatím je tu dvacet lidí, jak já vás nenávidím, kamarádi moji! Jděte všichni pryč a nechte mi tu Mariku!
Musím ji to říct. Leju do sebe pivo. Ale až bude trochu sama. Leju do sebe pivo. Jak by bylo krásný, kdyby se lidem aspoň trochu dalo podívat do duše. Leju do sebe pivo. Ne na to, co si myslí o jinejch, co jsou jejich zbožná přání, velké cíle, nebo hříšné myšlenky, úplně by stačilo jen spatřit to, co si myslí o mně samém, jaké jsou sympatie, city... Leju do sebe pivo. Už mám dost odvahy? Leju do sebe pivo. Spíš málo zábran, nesmyslné přetvářky? Leju do sebe pivo. Ještě ne.
Sakra, musím se konečně odhodlat! Když ne teď, tak příště! Jasně, hned příště. Jdu na to! Stejně ale nějak ve skrytu duše cítím, že to zas nedokážu...
"Co se tady mračíš?"
Do tebe Karolíno vidím, ale to jsi asi bohužel jediná.
"Tak už můžem jít k té k řece? Chtěla bych se vykoupat," toužebně na mě kouká.
A nemáš plavky, viď? Jsi dost průhledná, ale já chci vidět do jinejch! Chceš mě, Mariko?

"Ano? Neříkej!" Ty tvoje příběhy jsou tak nudný, Lukáši. Chci jít někam pryč, kde jen je ten Filip? Proč se stále baví s tou šílenou Karolínou? Líbí se mu? Vždyť je divná! Nebo je lepší než já?
"To už si ale vymejšlíš!" Jseš debil, kdyby ses aspoň tak připitoměle nechichotal. Lukáš se připitoměle zachichotal.
Koupím si nové kalhoty, čekám na tebe hodinu a půl na nádraží, a ty si ničeho nevšimneš? Jak ti mám víc sdělit, že mám o tebe zájem? Pojď ke mně, chci se na tebe koukat, dotýkat se tě... Proč ses k nám nepřipojil, když jsi dopekl maso? Vždyť na to čekám celej večer!
Máš mě aspoň trochu rád? Jak to mám na tebe vybalit? Ty lidi jsou tu tak divní, a já se tolik stydím. Ale snad jsem sem nepřijela zbytečně! Jak jen na to? Dej mi nějakej signál, ať vím, jestli se mám snažit, nebo ne. Nějakej mimoslovní náznak! Kdybych aspoň trochu věděla... Chceš mě?

 

(2005)

zpět

FHG