METRO

Udělal jsem to. Už mne to napadlo mnohokrát předtím, ale až dnes jsem se pro to náležitě uvolnil. Skočil jsem pod metro přijíždějící do stanice. Bylo to jak ve snách, krok přes okraj, let... Pak jsem bolestivě zapadl mezi koleje, řidič vytřeštil oči a začal troubit. A také asi brzdit, ale moc času už neměl. Tuny železa se na mě valily, a pak už nevím.
Občas jsem míval takové nápady, z trajektu skočit do rozbouřeného moře, jet po dálnici v protisměru, skočit z dvanáctého patra, podřezat si žíly, vlézt k medvědovi do výběhu, sklouznout se ze skály, něco hodnotného zničit, ztřískat bezdůvodně bezbranného, v porcelánu rozbít veškerý zboží, na ulici osahávat pěkný holky, říkat, co si opravdu myslím, a tak podobně.

 

 

Ne že bych chtěl umřít nebo někomu kazit život tím, že mě bude uklízet či oplakávat, nebo snad někomu bořit jeho morální iluze a snové představy, to vůbec ne! Jen mě lákalo zkusit, jaké to asi je, když je to všechno tak prosté, ale nikdo to nedělá. Zvědavost, touha zkusit něco uchvacujícího, uvolňujícího, neobvyklého, naplno si to užít, vždyť život je možná jen sen, sice pěknej, ale po probuzení bezcennej. Chci žít naplno, a ne jen jak davy pracovat, jíst, utrácet, spát, pracovat, jíst, utrácet, spát...
Tělo křuplo, vlak ho vláčí, kůže se trhá, vnitřnosti se táhnou po kolejišti, fuj, jak jen je ten člověk hnusnej! Zabolelo to, ale člověk umře celkem rychle, a ten zážitek, adrenalin bušící v žilách, uvolnění a extáze, ty fakt stojej za to!
Vymanil jsem se, vymanil jsem se z tohoto trudného světa! I když bejt zpět má taky něco do sebe - ta nuda, ta tupost, ta každodennost. To je občas lepší než euforie, než slast, než extáze z jedinečnosti...

 

 

Teď jsem pryč, jsem tam, ale vlastně také stále tady, sedím ti za krkem a koukám přes rameno. Jsem tvoje druhé já, které dělá to, co ty nikdy nedokážeš. Jsem tvůj sen, a čekám, co uděláš!

 

(2005)

zpět

FHG