OBYČEJNÝ ŽIVOT

Karel Nikodým vešel těsně po deváté do své kanceláře, zapnul počítač, přezul se do sandálí a rozvalil se v židli. Hned se pustil do práce, rozverně klikal myší a vesele bušil do klávesnice. Hodinu se práci soustředěně věnoval, v deset si pak v rychlovarné konvici uvařil vodu a přelil rozpustné kafe. Než trochu vychladlo, koukal z okna a protahoval si záda, ze sezení na židli ho bolí už neustále. V mládí cvičil a chodil na rehabilitace, ale před pár lety to vzdal, bolest a divná pnutí v zádech jsou sice jeho druhým já, ale trpí odevzdaně.
Karel vypil kafe s mlékem a dále se věnoval svým povinnostem, dopolední část pracovního dne vždy utekla rychle. V půl dvanácté se mrštně přezul a vyrazil do podnikové jídelny výzkumného ústavu, který sídlil za rohem. Každý den tam chodíval na oběd, vařili obstojně a jídla byla na poměry velice levná. Chodíval tam sám a sedával na svém místečku trochu stranou od ostatních.
Jak vypadal Karel Nikodým? Středně starý, nebo spíše středně mladý, dle tváře byste ho mohli tipnout na osmadvacet, ale spíš mu bylo něco málo přes třicet. Oblečen byl trochu zastarale - není také divu, jeho šatník se po dlouhá léta takřka neměnil - ale vždy čistě a upraveně. Sestřih ani ošacení toho o majitelově charakteru moc nevypovídaly, byl to takový ten člověk, kterého si v davu vůbec nevšimnete, a když se ho snažíte nějak popsat, nevíte kde začítm a čeho se chytit.
Karel rychle a v tichosti snědl svůj oběd, pak chvíli trávil a podivně se kymácejíc na židli se rozhlížel okolo sebe. Ve 12 se již vracíval do kanceláře, kolegové zatím odjeli na oběd do nedaleké restaurace.
Karel se s kolegy, pokud to nebylo vyloženě nutné, moc nebavil. Ne, že by se nerad bavil s lidmi, nebo, že by mu zrovna tihle byli nesympatičtí, jen nějak neměl potřebu. Všechny je znal, a měl je svým způsobem rád, ale ačkoli byl ve firmě skoro nejdéle, do kolektivu nikdy pořádně nezapadl.
Po obědě, kdy vždy spořádal vrchovatý talíř polévky, hlavní jídlo i zákusek, se dostal do líné nálady. Byl roztěkaný práce šla najednou pomalu od ruky, oči se zavíraly a tížila ho únava. Čas také jakoby se zpomalil, monitor řezavě svítil, počítač nespokojeně vrněl a Karel, než aby se věnoval práci, raději serfoval po internetu. Především nikdy neopomenul zkontrolovat svojí mailovou schránku, žádné nové maily v ní sice většinou nebyly, ale pravidelná kontrola je nutná. Často ho též napadlo, že by měl zajít za kulturou, co dávají tento týden v kině? Ani v divadle už dlouho nebyl. A co koncerty? Kulturní plány ale vždy ztroskotaly na tom, že je neustále z všemožných důvodů odkládal, až jeho vybraný film či představení přestali dávat. Našel si nový vysněný cíl, a zas jeho návštěvu plánoval a odkládal, plánoval a odkládal...
V půl čtvrté si Karel vytáhl svačinu a uvařil další kafe s mlékem. Často se ale této doby nemohl dočkat a svačíval o něco dřív. Při odpolední přestávce si dočetl noviny, zpravidla zbýval již jen sport, který Karel nadšeně sledoval do poslední zmínky, třeba i o krajském voleybalovém přeboru v severním Mongolsku.
Po svačině čas zas nabral obrátek, práce utíkala a konec pracovní doby se rychle blížil. Karel dodělal své denní povinnosti, v šest vypnul počítač, oblékl se a vyrazil domu.
Každý druhý den se cestou stavil nakoupit potraviny, jinak jel přímo a nikde se nezdržoval. Jen vždy v pátek sezval své staré kamarády do hospody na pivo, popovídání si a zavzpomínání na staré časy. Většinou ale přišel jen jeden či dva, a navíc ti nejméně mluvní a nejnezajímavější. Karel s nimi vypil pár piv, čekal, zda nepřijde ještě někdo další, a když nikdo nedorazil, okolo jedenácté jel domu. Jen občas, a to bývalo vždy před prvním, přišel někdo více mluvný, ale zpravidla si “náhodou” zapomněl peníze, nechal si zaplatit útratu, a pak se alespoň čtvrt roku neukázal. To byli Karlovi přátelé.
Cestou domu Karel dumal ještě nad prací či přemýšlel, co bude dělat o víkendu. Pokud nemusel dělat něco v bytě či do práce, vyjel si na výlet. Buď se projížděl na kole po okolí, nebo vyrazil na procházku do Brdských lesů, Českého ráje, či si procházel krásnou starou Prahu. Co čtrnáct dní jezdil k rodičům na nedělní oběd. Poté u nich setrval do svačiny, koukali na televizi a povídali si. Maminku měl moc hodnou a starostlivou, ale na večeři byl vždycky už zas zpět doma.
S rodiči trávil i Vánoce, Silvestra a Velikonoce, ale jinak se snažil, aby svůj volný čas trávil sám. Na dovolené jezdil na týden na Šumavu nebo do Beskyd, a přitom si snil o cestě do Jižní Ameriky. V zimě si pak jezdíval zalyžovat do Alp, bydlel v penzionu a vyhazoval si z kopýtka, na tuhle radost si každý rok dokázal našetřit.
Karel dorazil do svého bytu, převlékl se do domácího, nakrmil kanárka, a u zpráv si udělal a snědl večeři. Do devíti koukal na jeden ze svých oblíbených televizních seriálů nebo na politické komentáře, a pak si sedl na půl hodiny k internetu, skouknul svojí poštu a jen tak bezcílně brouzdal po všemožných stánkách. Obden zabrousil na své oblíbené porno a užil si. Poté se umyl a v posteli si četl knížku, měl rád ten klid, příšeří, teplo pod peřinou a kvalitní literaturu. V deset už zhasínal lampičku a usínal. Sám.
Žádnou přítelkyni neměl, a ženu, nebo dokonce děti, už vůbec ne. Už pěkně dlouho byl sám, ale v podstatě mu to ani moc nevadilo, zvyknul si. Občas na něj tedy padlo smutno a zavzpomínal, jaké to bylo v osmnácti, dvaceti, dvaadvaceti, kdy vedle něj hřálo a k němu se tulilo pružné dívčí tělo, a jaké to bylo ve dvou trávit večery i celé dny. Nyní je ale už příliš pohodlný a líný si nějakou partnerku hledat, dlouho již po žádné nepátral, vždyť je to nesnadné, a také už nemá chuť blbnout a přetvařovat se před ne příliš pohlednými a moudrými příslušnicemi krásného pohlaví, které v jeho věku ještě zbyly osamoceny. A už vůbec si nechce narušovat svůj samotářský klid.
V sedm zapípal budík. Karel ho rozespale zamáčkl a ještě chvíli se převaloval v posteli. Ve čtvrt vstal, udělal si snídani i svačinu a najedl se. Pak nakrmil kanárka, vyčistil si zuby, oholil se, poseděl na záchodě, a po 8 zamykal dveře svého bytu. Ještě tedy ne úplně svého, zbýval ještě rok splátek, ale pak už bude jeho. Má ho slušně vybavenej, taky vlastní auto, má pár tisíc na kontě a žije si šťastně. Před metrem si Karel koupil noviny a než dojel do práce četl si, co je ve světě nového.

(2005)

zpět

FHG