VEČERNÍ POHODA

Mamina se pohodlně zavrtala do křesla před televizí, s chutí upustila plyn ze svých útrob a nahnula se pro pytlík chipsů. „Mě dnes tak bolí záda,“ postěžovala si, aby řeč nestála a zaujatě civěla na seriál pro jednoduché ženy. „Jestli tě bolí hlava, tak si jdi lehnout, já si to aspoň přepnu na fotbal,“ zafuněl táta, který seděl polonahý ve druhém křesle. Bylo léto a vánek pouštěný do místnosti otevřeným oknem mu čechral chlupy na hrudi.
Chvíli byla pauza, kterou rušilo jen mlaskavé chlemtání piva z lahve, šustění pytlíku a právě probíhající špatně zahraná hysterická scéna na obrazovce. „Táto, ty už máš z toho piva úplně vymytej mozek,“ vzpomněla si najednou máma, „jak se můžu asi sehnout, když mě bolí záda?“ „Co by ses shejbala? Mlč a koukej na televizi,“ obořil se táta. Mamina zašustila pytlíkem a uraženě mlčela. Za chvíli jí začala hlava klesat a víčka se zavírala.
„Volala jsi Soničce?“ zeptal se najednou táta. Máma sebou vylekaně škubla, zatěkala tupým, ospalým pohledem po místnosti a pytlík ji vypadl z rukou, „co-o?“ „No povídám, zda jsi volala Soňce,“ zopakoval tatík, zvedl pytlík a začal si do pusy rvát plné hrsti chipsů, aniž by spouštěl oči z obrazovky. „Nevolala, zapomněla jsem na to.“ „A zeptala ses jí, jestli přijede na pouť?“ „Vždyť říkám, že jsem jí ještě nevolala!“ „A proč jsi ji nevolala?“ zavrtěl hlavou táta. „Zapomněla jsem na to,“ zaječela vysokým hlasem máma. „Neječ, nebo mě bude bolet hlava,“ řekl táta, zmačkal prázdný pytlík, sebral tři prázdné lahve stojící vedle křesla a prohlásil: „Jdu spát.“ „Tebe taky bolí záda?“ zeptala se lhostejně máma. „Hlava, maminko, hlava,“ a odešel do kuchyně. „Hmm,“ zavrněla máma a hledala okolo sebe cokoli k snědku. Nic nenašla, zamručela a začla usínat s otevřenou pusou. Z kuchyně se ozvalo: „Tak přijede ta Soňka na pouť, nebo ne?“

(2002)

zpět

FHG