PROČ PÍŠETE?
(rozhovor)

-Proč píšete?
-Co je to za otázku?
-(redaktor evidentně zaskočen) Co by bylo? Mám tady v poznámkách, že se spolu budeme bavit o vašem psaní. Tak se ptám, kdy a proč jste začal psát?
-Rodiče mě to naučili, už když jsem chodil do mateřské školy. A babička rozvíjela slovní zásobu.
-To jistě, ale proč píšete povídky a romány?
-A co bych měl psát?
-Vždyť nemusíte psát vůbec nic.
-Každej něco píše.
-Jakto?
-Vy nic nepíšete?
-Píšu, jsem přece redaktor.
-A proč píšete?
-Já se tím přeci živím. Ale například moje tchýně, ta teda nikdy nenapsala ani řádku.
-Ani pohled svoji dceři?
-(pomlka, redaktor vykulil oči) Trochu jsme se uchýlili od tématu, a tady se ptám já. Otázka zněla, proč píšete?
-Proč ne? Každej něco píše.
-To se trochu motáme v kruhu.
-Souhlasím. Já však tento rozhovor nevedu.
-Znám tisíc a jednoho člověka, kteří nic nepíšou.
-To je asi moc dobře neznáte. Každej něco píše. Třeba tajný deník, jinej si sepisuje osvědčené recepty od přátel, další si dopisuje se známými ze Švýcarska, onaký zachycuje své nápady a vize, jiný píše o tom, co vidí okolo sebe, další o tom, co právě studuje a zajímá ho, další o tom, co ho trápí. Každej si píše, matka popisuje první kroky svého dítěte, vědec píše poznatky, filosof moudrosti, cestovatel zážitky a redaktor rozhovory a události, blázni fantazie, babky luští křížovky, strejci vypisují sázecí tikety a nakupující si zapisuje, co má koupit, děti píší ve škole diktáty, úředníci smlouvy a starci závěti...
-Vy mi chcete říct, že píšete jenom proto, že píší ostatní?
-Píší všichni.
-Ale proč zrovna vy píšete povídky a romány?
-Nepíšu romány. Jen rád pozoruji lidi.
-Pozorujete lidi?
-Ano, a píšu o tom. Vlastně ani nemohu za to, že z toho vznikají knihy, jak vy tomu říkáte.
-A jsme u původní otázky, kterou se vám snažím od začátku položit, a na kterou nejste schopen odpovědět. Proč zrovna o nich píšete ?
-To mám o nich zpívat?
-Třeba.
-Zpívat neumím, raději píšu.
-Píšete, píšete, proč píšete? Proč o lidech?
-Lidé jsou oškliví a zároveň krásní; milují, křičí, nenávidí, soucítí, žasnou, mají překrásně širokou škálu citů a nádherně je projevují. Je krásné lidi sledovat, je krásné o nich psát. Jsou obyčejní, všichni stejní, ale každý svým způsobem zajímavý. I vy jste zajímavý.
-Já?
-Píšete, abyste se uživil, ale neumíte vést rozhovor, vůbec nevíte jak se ptát...
-Vím...
-Krásnej příběh! Sníte o práci šéfredaktora, ale jste špatnej, proklatě špatnej. Nádherný to příběh! Ale nevěste hlavu, i já jsem špatnej. Neumím moc psát.
-Neumíte? Proč to tedy děláte?
-Sám někdy nevím, proč dělám to, co mi nejde.
-Vůbec vám nerozumím. Nerozumím už asi ničemu. Sdělte mi jednoduše, proč píšete, ať to můžem skončit.
-Život je krásný a lidi jsou krásní, život se mění a lidi se mění, tolik zvratů, tolik citů, nemáte chuť napsat román?
-O čem?
-O lidech. Jak jsou hloupí a obyčejní, mají malicherné problémy, hádají se a milují.
-Asi bych to neuměl.
-Ani já to neumím.
-Už tolik lidí o tom psalo...
-A stále se to čte. Čtenáře to zajímá, i když je to špatně napsaný, a pisatele to uspokojuje, i když to neumí.
- Píšete pro uspokojení?
-Ne, nejsem spokojen se svým psaním, vidím v něm mnoho chyb a fatálních nedostatků.
-Tak proč tedy? Tolik povídek! A román!!! (křičí redaktor)
-(krčím rameny)
-Proč píšete? (táže se naposled redaktor)
-Zřejmě proto, že mě to baví.

(2003)

zpět

FHG