SÁZKA

Slunce je nízko. Stromy vrhají dlouhé stíny. Zbloudilý čmelák nahlas bzučí. Je pozdní září, babí léto.
Je nuda.
Na křižovatce stojí omlácená fordka. O kapotu se opírá Adéla. O dveře se opírá Barbora. Cilka sedí na bobku. Zdeněk kope kamínky, zbylé zde z loňského posypu, do pangejtu.
Kouří. Všichni kouří. A slunce rudne. Na obzoru je malá tečička.
„To je dneska krásnej den,“ řekne Adéla a típne cigaretu.
„Krásně jsme si ho užili,“ řekne Barbora a típne cigaretu.
„Září je krásné vždycky,“ řekne Cilka a típne cigaretu.
„Krásně je celý rok,“ řekne Zdeněk a típne cigaretu. „Tamhle k nám někdo jede,“ konstatuje suše a zapálil si novou cigaretu.
A opravdu, tečka se začíná zvětšovat, a je jasné, ze po silnici se něco blíží.
„Co jen to asi je?“ ptá se Adéla.
„A kam jedou?“ ptá se Barbora.
„Třeba ani nevědí,“ řekne Cilka.
„Nebo nejedou nikam,“ řekne Zdeněk.
Stíny se prodlužují. Čmelák narazil do předního skla. Luplo to. Skutálel se a o stěrač se zastavil. Už se nehýbe. A nebzučí. Na skle je skvrnka. Z nedaleké vesnice vrčí pila. Zdeněk dokouřil cigaretu.
„Ani vítr nezafouká,“ řekne Adéla.
„Lísteček se nepohne,“ řekne Barbora.
„Ještě že to slunce už zapadá,“ řekne Cilka.
„A přece to byl krásnej den,“ řekne Zdeněk.
Nad skupinkou mladých lidi přeletělo hejno kachen. Kejhají a tlukou křídly. Byly tu a už jsou pryč. Z tečky je jasně se rýsující předmět.
„To je nějaké divné auto,“ řekne Adéla.
„To snad ani není auto,“ řekne Barbora.
„A co to teda je?“ ptá se Cilka.
„Třeba cyklista?“ nahodí Zdeněk.
Je ticho. Zdeněk kope kamínky do pangejtu. Cilka sedí na bobku. Barbora se opírá o dveře auta. Adéla se opírá o kapotu. Fordka spí. Čmelák nežije. Blíží se cyklista.
„Je to cyklista,“ řekne Adéla, Barbora a Cilka najednou.
„Vždyť jsem to říkal,“ řekne Zdeněk.
Ano, cyklista. Vypadá unaveně. Těžce šlape. Pot mu stéká po tváři. Rty jsou křečovitě stažený. Žíly naběhly. Krev pulsuje.
„Kam asi pojede?“ uvažuje Adéla.
„Kdo ví…?“ řekne Barbora.
„Třeba to neví ani on sám,“ řekne Cilka.
„Tak si to zkusme tipnout,“ řekne Zdeněk.
„Jen tak?“ ušklíbne se Adéla.
„To je nuda,“ řekne Barbora.
„Jo, dost trapný!“ řekne Cilka.
„Tak se vsadíme!?!“ řekne Zdeněk.
„Ale o co?“ ptá se Adéla.
„Mělo by to být něco vzrušujícího a krásného,“ řekne Barbora.
„A nevšedního, a také možná trochu neobvyklého,“ řekne Cilka.
„Hmmm,“ přemýšlí Zdeněk.
Cyklista vypadá zmateně. Jakoby pátral. Ale po čem? Ztratil se?
Slunko je čím dál níž. Cilka je již zcela ve stínu vrženém fordkou. Pila ve vsi ztichla. Pán šel asi na večeři. Je nuda.
„Tak co je tedy výhra?“ ptá se znovu Adéla.
„Co takhle třeba sex?“ navrhne Barbora.
„Ale s kým?“ přemýšlí Cilka.
„Třeba s tím cyklistou,“ řekne Zdeněk.
Slunce se dotklo obzoru. Na křižovatku padá stín. Zbloudilý čmelák smutně bzučí. Je to paní čmeláková. Hledá manžela. Je jí smutno. Nevrátil se totiž na večeři. Cyklista unaveně funí. Kapka potu mu stekla z čela na nos, tam se odpoutala a dopadla na rozehřátý asfalt. Zadní kolo ji přejelo.
„Jasně, která vyhraje, sedne do auta…“ začne Adéla.
„Pučíš nám ho, že, Zdeňku?“ prosí Barbora.
„…dojede ho a řekne mu, že se s ním chce vyspat,“ doplňuje Cilka.
„A už cestou se musí svléct,“ doplní Zdeněk, „tak platí?“
„Platí!“ řekne Adéla.
„Platí!“ řekne Barbora.
„Platí!“ řekne Cilka.
Cyklista si mumlá: „Kde to jsem?“ Pani čmeláková si brumlá: „Kam se jen zatoulal, hlupák jeden?“ Slunko se loučí: „Tak se mějte hezky, zítra se zas uvidíme.“
„Já říkám, ze pojede doleva,“ řekne Adéla.
„Já říkám, ze pojede rovně,“ řekne Barbora.
„Já říkám, ze pojede doprava,“ řekne Cilka.
Ticho. Všichni se podívají na Zdeňka. Není nuda. Ve vsi zas začala vrčet pila.
„Já říkám…“ praví Zdeněk se záludným úsměvem, „že se otočí a pojede zpět.“
„To nemá cenu,“ řekne Adéla.
„Nech ho. Aspoň máme vetší šanci,“ řekne Barbora.
„Užijem si!“ řekne Cilka.
„To je pravda,“ řekne Adéla.
„Já se těším,“ vzdychne Barbora.
„Takže holky, platí?“ ujišťuje se Cilka.
Všichni čtyři: „Platí!“
Adéla se přestala opírat o kapotu a nervózně přešlapuje. Barbora se přestala opírat o dveře a nervózně se tahá za vlasy. Cilka si stoupla a nervózně si mne ruce. Zdeněk se ukopl, až málem upad. Nervózně si zapaluje cigaretu.
Cyklista je už blízko. Je slyšet jeho pravidelný dech. Rozhlíží se: „Kam mám jet? Asi jsem zabloudil…“ Vidí tři dívky a chlapce u zaparkovaného auta. „Zeptám se jich,“ myslí si.
Paní čmeláková narazila do předního skla. Luplo to. Skutálela se a o stěrač se zastavila. Právě vedle pana čmeláka. Už se nehýbe. A nebzučí. Na skle je skvrnka.
Cyklista dojel na Křižovatku. Přibrzdil.
Koukne doleva. „Je můj,“ šeptne Adéla.
Koukne kupředu. „Je můj,“ šeptne Barbora.
Koukne doprava, „Je můj,“ šeptne Cilka.
Zamračí se, zastaví a sundá nohu z pedálu. Dramatická pauza. Všichni jsou napjatí. „Aha,“ řekne najednou a úsměv se mu rozjasní. „Už vím, kde jsem. To musím….“ přemýšlí, „…ano, asi bude nejlepší se vrátit.“ Otočí se a jede zpět.. „To jsem zase jednou jel blbě,“ myslí si. „Zbytečně jsem si to prodloužil. Přijedu pozdě na večeři.“ A začne šlapat rychleji, aby to stihl.
Za ním na křižovatce fordka škytla. A ještě jednou. Motor naskočil. Zamračený Zdeněk za volantem zařadil jedničku. Auto se vesele rozjelo.
Cyklista se překvapeně ohlédl. Fordka ho dojela, vedle něj zpomalila, otevřelo se okénko. Cyklista nahlédl dovnitř. Vyjeveně vykřikl a vjel do škarpy. Auto zastavilo.
Na křižovatce smutně stojí tři dívky. Slunce už zapadlo. Nastává soumrak. Je nuda. Končí krásný den.

(2000)

zpět

FHG