ÚVAHY

psáno 1999-2005

zpět - tvorba

home       e-mail       FHG 

          
 

O psaní
Napadla mě skvělá myšlenka a chtěl jsem si ji napsat. Ale než jsem si sedl ke stolu a vzal do ruky tužku a papír, myšlenku jsem zapomněl. Marně jsem pak trápil mozkové závity, trhal papír, rýpal se tužkou v zubech a uchu, vstával, chodil a zas si sedal, drbal se na zátylku, mračil se a brečel, až jsem vzteky tužku zlomil, a rozbil svoji oblíbenou porcelánovou sošku. Nic nepomohlo. Myšlenka byla zapomenuta, do mysli se již nenavrátila.

 

Vždycky jsem si myslel...
Vždycky jsem si myslel, že nejtěžší je napsat první větu. Ale ono to tak není. To je to nejlehčí. Nejtěžší je mít rozumnou myšlenku, umět ji popsat, a dovést k jasnému cíli.
Vždycky jsem si myslel, že nejtěžší je říct první slovo. Ale není to pravda. Nejtěžší je říct slovo a posléze se za něj nestydět.
Vždycky jsem si myslel, že nejtěžší je udělat první krok. Není to pravda. Mnohem těžší než zvednout nohu a vykročit, je nesejít z cesty.
Vždycky jsem si myslel, že myšlení je užitečná věc. Už si to nemyslím. Myšlení je totiž životu na obtíž.

 

Studie a studiích
Když něco píšu a chci aby to vypadalo moudře, nazvu to studie. Studie budoucnosti, literárně-historická studie, studie mezilidských vztahů, studie o myšlení, a tak podobně. Když se nad tím zamyslím, tak musím konstatovat, že název studie hloupému textu hloubky nedodá.
Hodně se houně hlavně v loubí houpá.
Hojně přemýšlím, ale myšlenky jsou prosté.
Po sté nic nevymyslím a nad svůj traktát napíši magické slovo "STUDIE".

 

Co budu dělat zítra
Občas si v bezesné noci přemýšlím a říkám si, co budu dělat zítra. To co dnes. Ale má to vůbec smysl? Jen stárnu a víc smrdím.
Bojím se ranního rozbřesku, kdy se budu muset znovu podívat pravdě zpříma do tváře - jsem o den starší, a čas proplouvá mezi prsty. Rutina beze změny a pozdvižení - od narození do smrti.
Koho to baví? Ó šťastlivče, chci se tebou stát!

 

Sexy tílka
Když jedu v zimě v metru a koukám na holky, těším se na léto, až zahodíme teplé beztvaré kožichy, a prsa polezou z výstřihů, a nohy z rafinovaných sukének. A nejvíc se těším na sexy tílečka s uzoučkými, až téměř žádnými ramínky.
A když v létě v tramvaji koukám na ta nahá ramena, tak se mi chce zvracet, když při pohybu paže dívce v podpaží vykvete husté houští černých chlupů a dere se ven. Koukám z okna, jak míjím rozpálené nehybné ulice, a těším se na zimu. Zpocení lidé mi totiž moc nevoní.

 

Život je pomíjivý
Život je pomíjivý. Můžu ti říct, "Nenávidím tě, ty krávo, vypadni!" a za pět minut se s tebou budu milovat a do ouška šeptat vyznání lásky. Nic se nestane. Umřeme, vše bude zapomenuto, pro malou váhu odpuštěno.

 

Bez brýlí
Někde jsem zapomněl brýle. Ale bez brýlí nic nenajdu. Už třetí den šmátrám rukama po stěnách a po nábytku a začínám si připadat ztracen. Tři dny jsem nejedl, protože se bojím jít ven, mám strach, že bych se už nevrátil. Po stoosmapadesáté přejíždím rukama podlahu ve svém pokoji, ale už si pomalu zvykám, že nic nenacházím. Jsem ztracen ve světě, který nazpaměť znám, neboť již nemám brýle mámení.

 

Začátek a konec života
Se starými lidmi je to stejné jako s malými dětmi. Člověk se o ně musí starat, vymýšlet jim zábavu, povídat si s nima, při hře je občas nechat vyhrát a přenechávat jim svoji práci k vykonání, i když ví, že to po nich bude muset předělat. Pak je pochválí a opraví si to podle svého tak, aby ho neviděli. U malých dětí se můžeme těšit, že se to jednou zlepší. A u starých...
Jen doufám, že až jednou zestárnu, najde se člověk, který se o mě bude taky tak hezky starat, bude mě nechávat vyhrávat, pracovat a radovat se...

 

Pohádka
Život není pohádka, kterou sis nakreslila růžovou pastelkou.
Tak neblbni
a utři si slzy!

 

Úvaha o ČVUT, Fakultě stavební, oboru pozemní stavby a architektura
(psáno 14.3.2002)

Jsem ve druhém ročníku a denně doma dřu - dělám úkoly do školy: rýsuju, kreslím, rozmýšlím, modeluju a počítám. Je to k zbláznění. Občas mě to baví, ale když nemám čas, tak mě to štve. Čas nemám skoro žádný.
Navíc si ničím zdraví - slepnu a hrbím se. Věčně se hrbím nad stolem a za umělého osvětlení mžourám na čáry, zda jsou správně rovné, a hledám, zda tahle drobná čárečka na pravítku mezi deseti ostatními označuje 5,7 nebo 5,8cm. Vždy se spletu a musím to opravit. Zbytek času prosedím u počítače, zírám do mihotavého svitu monitoru a hrbím se. Záda mě bolí, nevidím!
Obojeho bude čím dál víc, počítače i kreslení. A tak to bude celej život.
Ale nestěžuju si, co jsem si vybral, to mám. Jsou i lidi, kteří jsou na tom hůř. I když bych raději byl ten, kdo je na tom líp.
Občas mě trápí nedostatek času a ztracené zdraví, ale jinak se dost často směju.

 

Život
Dávej - ber!
Raději jen ber, ať to za něco stojí. Život je totiž moc smutný příběh.