IRONMAN (Moraviaman 2011)

 

Znám i lepší způsoby zábavy a trávení soboty, něž se celý den nutit do výkonu na hraně svých možností. Někdy za hranou. Proč to dělám, co mě žene? Nejsem moc ješitnej, ale mé stárnoucí ego si žádalo nějaký zářez, a taky aby bylo co vyprávět vnoučkům u táborových ohňů, na což se zrovna "226km distance triatlon" báječně hodí. A to je Ironman - 3,8km plavání, 180km na kole a 42,2km běh, vytrvalostní vícedisciplinový závod, někdo se snaží dostat na Hawai, někdo dokončit. Já mám zatím druhý cíl, měl jsem ale víc trénovat, sakra! Anebo takhle vůbec neblbnout...

PLAVÁNÍ
Moraviaman se koná koncem června v Otrokovicích, v pátek odpoledne tam s bráchou frčíme a spíme v centru závodu v areálu koupaliště Štěrkoviště ve stanu. Přes vodní plochu se nesou tóny nějakého koncertu, ale spíme tvrdě, dospáváme čtvrteční akci s mnoha tankovými pivy, tataráky a uleháním do postele dosti po půlnoci, což byl trénink spíš na jiné disciplíny. Před 6 vstáváme už do velkého ruchu, na rozběhy, rozjezdy a rozplavby jako ostatní není čas ani chuť, jen v rychlosti něco pojíst, sbalit stan, na záchod, hodit věci do depa, konečně rozlepit oči a nasoukat se do neoprenu. V 7 se startuje, pěkně svítí sluníčko, řadím se do zadních řad a v očekávání, jak tohle dopadne, začínám plavat prsa...

              

 

Triatlon mě lákal již delší dobu, jenže běh mě nebaví a plavat neumím :-), tak jsem se do něj dlouho nehrnul. Teprve přesně před rokem byl na prvním, ve stejný víkend jako Moraviaman bývá Dobříšský tvrďák, triatlonek v Brdech, 700m - 30km (mtb) - 8km. Plavat opravdu neumím, kraul vůbec, prsa špatně, však tam také první závodní setkání s vodou bylo fiasko, na startu jsem se málem utopil, když myslíc si, že umím plavat s hlavou pod vodou, jsem vdechl alespoň 2l vody i s nějakým kaprem, a zároveň mi ledová voda stáhla hruď, až srdce bušit přestalo. Celé plavání jsem se z toho vzpamatovával, nicméně jsem dokončil. Opravdová zkouška byl až tři týdny před Moraviamanem Czechman, poloviční dávka, mé plavecké umění se tedy během roku nikterak nezlepšilo, zato jsem měl na sobě poprvé neopren. Docela to s ním šlo, s rozvahou jsem se v klidu motal se svými prsy na chvostu startovního pole, a nemalá vzdálenost příjemně utekla. Pak jsem to na nové silničce napálil na průměr blížící se k 32km/h, což jsem k mému velkému překvapení držel v tom tropickém dni celé ty necelé 3h. Tím jsem se však trochu uhnal do běhu a upečenej horkem marně očekával nástup maratonské formy, naopak se dostavil výtuh a kilometry běžmo utíkaly fakt pomalu! Nakonec ale slušný celkový čas 5:39:32 a běh byla paradoxně jediná disciplína, kde jsem byl nadprůměrnej (ostatním dochází ke konci zřejmě výrazně víc), takže spokojenost, i když nezávislí pozorovatelé praví, že jsem ke konci nevypadal nejlíp a dvojnásobnou trať si moc nedovedl představit.

...za první bójkou se otáčíme na východ, nízké slunce se odráží o hladinu, že není vůbec vidět, kam plaveme, ale dostávám se do rytmu a plave se mi dobře, i mě to baví, jen nešťastní kraulaři na mé úrovni, co techniku moc neovládají, prapodivně křižují okolo jak zběsilý. Čekají nás tři kola po obvodu Štěrkoviště, při prvním výběhu z vody cítím brnění v nohou, ale snadno se dostávám opět do tempa a znovu jedu rozvážně a pravidelně jak dobře promazaný zaoceánsky parník a trpělivě jak nápadník jeptišky od jedné bójky k další. V druhém okruhu mě předplavávají nejlepší, mile jsem však překvapen, když do třetího nastupuji dřív, než startují štafety, které začínaly hodinu po nás. Neopren mě trochu dře pod kolenama, jo holt není moc dělanej na prsa, ale pohoda, jde to snadno a před bráchou mám suverénní náskok, že by těch pět návštěv bazénu přece jen nebylo od věci? :-)
Bohužel na závěr musím řešit močení, i když jsem šel těsně před startem, chladné tekuté prostředí je močopudné a nejde to do konce vydržet, nafouklý měchýř nepředstavitelně ruší. Soustředění na výkon tak bohužel zcela mizí, několikrát zastavuju a nechávám se nadnášet, ale rozplavané tělo nechce svěrače povolit, strašná pruda, až asi na popátý (nebo podesátý?) se daří a neoprenem se rozlévá spásné teplo. Je to neskutečná úleva a nebudu muset zastavovat na kole, ale ztratil jsem cenné moře času a brácha i mraky dalších mě předplavali. No nic, unikátní zážitek, zbytek opět cigárko, z vody se mi ani nechtělo. Čas 1:27 je na moji kategorii neplavec velmi slušnej, byť samozřejmě jeden z nejhorších. Plavání je takovej prolog, kde jde o to, kdo kolik ztratí sil a získá či ztratí času, pro mě je to především časová ztráta, se silama to tak hrozný není, i když 1,5h plácání ve vodě taky není zadarmo. Ale mám to pěkně za sebou, v depu zaměnit gumový krunýř za dres a sednout na kolo.

              


BICYKL
Vjíždím na silnici a hned mi dochází, že tato část nebude ani za mák humorná, předpověď počasí byla na konec června vcelku chladná a aprílová, nicméně počasí je zcela konstantní, docela jasno a strašnej vítr. Co vítr, vichr jako svině...

Běh mě nebaví a plavat neumím, za této nevhodné konstelace pro triatlon je zjevné, že nápad vznikl v sedle kola. Přesto toho zas tolik nenajedu, ročně stěží tři tisíce a první denní porci přes 125km jsem ujel teprve před něco málo víc než rokem. Loni jsem sice absolvoval 211km Salzkammergut trophy, tím však sportovní výkony ten rok skončily, v druhé půlce jsem už ujel jen pár směšných stovek a nedělal ani nic jinýho. To byl bike, silničku jsem koupil teprve dva a půl měsíce před závodem, dosavad mi vždy přišlo, že honit se mezi dírama v asfaltu, vést se zadarmo v balíku, a doufat, že mě nesemele bezohledný řidič, je jen pro beznápadité homoklády. Ale nešlo to jinak, jenže jsem na ní najel jen necelých 1200km, z toho 90 na Czechmanovi a 550 po, kdy mi došlo, že bych fakt měl trochu potrénovat. Kilometry na mtb byly též zanedbatelné, závod je holt moc brzo z počátku sezóny, ale komu se chce zas čekat a trénovat déle? ;-)

Anekdota:
Říká dívka svému chlapci: - Dneska bychom mohli jít na večeři.
- Nemůžu, jdu běhat.
- Tak zítra, mohli bychom to spojit s kinem.
- Nemůžu, jdu plavat.
- Aha, ale o víkendu pojedeme s kamarádama na ten výlet?
- V sobotu jezdím na kole a v neděli budu běhat, pak regenerovat.
- Hmm a příští týden?
- To běhám, plavu, o víkendu kolo a běh...
- A pak?
- Pak znova.
- Proč to děláš?
- Trénuju na Ironmana.
- Super, co za to dostaneš?
- Nic, naopak platím nemalé startovné a utratím tisíce za stravu, vybavení, vůbec za přípravu.
- Co z toho teda proboha máš?
- No přece budu IRONMAN.

              

Ano, ironman není trénink nebo závod, to musí být životní styl. Kdo se chce rozumně účastnit a ne ho protrpět nebo snad nedokončit, musí trénovat, dlouhodobě a nejlépe každý den, často i ráno a večer. Jinak se prostě kvalitně natrénovat vytrvalost na tři disciplíny nedá, jenže to má zásadní vliv na život, pokud člověk plnohodnotně pracuje, tak tomu musí věnovat v podstatě všechen svůj volný čas. To ale není můj případ, zas až tolik mě to nebaví, mám i jiné zájmy, zábavu, povinnosti, a mám se rád, takže mé nesystémové tréninky bez jakéhokoli plánu a rozmyslu maximálně 4x týdně byly prokládány pitkami a relaxací všeho druhu, a i tak jsem se často nutil víc, než by mě bavilo. Výsledek samozřejmě velká slabota, s kterou by se na závod prakticky nikdo nevydal, rozhodně ne soudnej člověk. Proto si taky leckdo myslí, že jsem blázen a možná na tom něco bude, ale kdo se bojí, nikdy nic nevyhraje, že jo. Nicméně trocha profesionality a cílevědomosti by nebyla od věci a takovýto způsob přípravy kategoricky nikomu nedoporučuji :-)

...čtyřikrát se jede 45kilometrový "okruh", ten je do tvaru U se startem uprostřed, čtyřikrát do jednoho ramene k Hulínu a zpět, a do druhého ramene na kraj Kroměříže a stejnou cestou zpět. Cyklistická část je tak jasně a velmi ostře rozdělená na úseky velkých muk a relativní pohody - 8x do kopce a proti větru a 8x z kopce po větru. Tak jako profil a podmínky se střídá i rozpoložení mysli, naprostá beznaděj, nadávání a velká bolest k otočkám, se stavy euforie jak to odsejpá při návratu, i když to zase buším, abych dohnal ztrátu, a zároveň doplňuji energii. Vítr je fakt krutý, nápory občas, že to člověka skoro zastaví, a jízda v háku samozřejmě zakázaná, nucené rozestupy jsou sice spravedlivé, logice jízdy však nepřirozené. To bude dlouhých 180km, ale všichni trpí stejně.

První kolo okukuji trať a zkoumám záludnosti, mimo pekelného protivětru je ještě mezi mírnějšími kopci jeden větší pahrbek v druhém rameni, který se jede z obou stran. Jedu průměrem přes 31km/h, vcelku to utíká, piju, jím a moc nepřemýšlím. Tak je to nejlepší. Druhý okruh stále v pohodě, jedu jako drtící brácha konstantně tak 500m za ním. Ve třetím to přestává být sranda a raději začínám šetřit, proti větru už to moc nejede, před sebou ještě ranec kilometrů (za sebou už taky), začíná slušně bolet zadek, tuhnou záda ofukovaná větrem, brní ruce, jak jsem se se silničkou a posedem ještě moc nesžil, nevím už moc, co jíst a nohy začínaj koženět. Třetí okruh je taky nejhorší v tom, že člověk už toho má dost, vše zná, ale ví, že tam ještě není naposled. Na chviličku si musím sesednout a v klidu pojíst v pangejtu a protáhnout nohy, ale kus toastu musím zahodit do pole, zvedá se mi z něj žaludek. Radši bych si dal svíčkovou se šesti, rakvičku se šlehačkou, natáh se u rybníka…
Vabroušek mě předjel o kolo v druhém okruhu, i vůči ostatní elitě má hustokrutej náskok. Taky trochu předjíždím, i když mezi borci s hrazdama, diskovýma kolama a kapkovitýma helmama jsem stále pomalík a netechnik, a konec třetího a čtvrtý okruh z kopců se už snažím spíš šetřit síly, než bych to rval. Po Czechmanovi jsem si plánoval, že kolo pojedu s rozvahou, aby zbyly nějaký síly do běhu, ale lámu si hlavu, jak to udělat, když už teď není z čeho brát!? Je to nekonečný, nejede to, vše bolí a vítr nic neodpouští, však taky na kole se nejvíc a nejkrutěji projeví natrénované objemy, když není čas jezdit několikahodinové distance a vůbec ujeté kilometry jsou dost chabé, tak zde to chybí nejvíce. Ostatně cyklistika je nejdelší a u bezhákových triatlonů nejzásadnější část.

              

Už chvíli se po obloze honily dešťové mraky, mě chytá přeháňka na konci čtvrtého okruhu. Posledních 12km mělo být po větru, ale déšť ho k mé hrůze prapodivně otáčí, značně se ochladilo a voda stříká odspoda i odshora, mokrý kolena mi prochladaj. Na ty já jsem chabrus, začínaj nesnesitelně bolet, křečovitě si broukám Horkýže Slíže, mezi provazy deště jedu už jen silou vůle a chci už být v depu, i když si nedovedu představit ještě maraton. Přes zpomalování ke konci dojíždím v čase něco málo přes 6h (8 a půl minuty), což je na kategorii pohodlná kancelářská krysa nádhera, mít hrazdu a nebejt protivítr, je to určitě ;-) o dost lepší. Když přijíždím do depa, už naštěstí neprší, jupajdáá, mám to za sebou, ale nohy slušně prošitý, zadek otlačenej a kolena úplně v hajzlu.

BĚH
Nespěchám, převlíkám si i trenky na úkor nějakých vteřin navíc, lepší však nemít gule zapařený. Přesouvám se k občerstvovačce, snažím se nějak zasytit, jenže prázdnej žaludek nemá vůbec na nic chuť, s tím jsem nikdy problémy nemíval. K pití je navíc pivo a kola, tak to do sebe leju a snažím se nepředstavovat, co mě čeká. Pomalu se rozebíhám, bude to dlouhý, ještě hodně dlouhý...

Běh mě příliš nebaví, taky jsem takřka nikdy neběhal, ale maraton byl též jedna z výzev, tak jsem se na Vánoce při pojídání kapra s plnou pusou salátu přihlásil na ten Pražský. V kocovině na Nový rok dočasně přístup k běhu měním a v závějích započínám "běžeckou" sezónu. Četl jsem někde plány, že na maraton se má trénovat minimálně 12-16 týdnů, běhat 5-6x týdně v úhrnu alespoň 50, lépe 80km, každý den nějaké strukturované cvičení, intervaly, různý tepovky a kde co. Pěkná teorie, s mojí morálkou a chutí já ale běhám sotva dvakrát týdně suma sumárum 20km naprosto chaoticky, proč bych si více kazil mládí? :-) Na začátku dubna jsem si loupnul Bakovský půlmaraton jakožto největší trénink, to šlo vcelku hladce, a na maraton měl od ledna naběháno pouhých 280km, tedy tak doporučovaný měsíční objem. Vyběhl jsem do něj však jak laň, prvních 25km nádhera a let, mezi 25. a 35.km mi však docházelo, že druhá půlka nebude už taková prča a konec jsem se zdřevěnělými nohami protrápil. Čas 3:33 na první pokus a to vedro je ale slušný, i když to moc bolelo a při představě, že po minimálně 7mi a půl hodinách makání naplno si loupnu takovou distanci, mě trochu mrazilo. Přesto jsem se na ironmana přihlásil, ačkoli jsem pak už skoro nic nenaběhal, a taky po tom, co jsem nikdy neběhal a nemám techniku, si za dva a půl měsíce střihnout 2 půlmaratony a 2 maratony taky není nic moc.

              

 
...běží se 4 kola, stejnou trasu tam i zpět po asfaltu na okraj Kvasic kus po trase cyklistiky, vcelku jsou i kopečky! Mraky a deštíky jsou zapomenuty, je slunečno a vedro. Na každé desítce je pět občerstvovaček, na těch vždy popocházím, v prvním kole vždy i uprostřed úseku mezi nimi, demoralizovaná vůle po kole a před tak dlouhým trápením je slabá, zvlášť do těch kopců, a kolena občas velmi zabolí. Ale zas tam nechci strávit moc času, tak se postupně horkotěžko mobilizuji, a druhé kolo se trochu rozebíhám a popocházím víceméně jen na občerstvovačkách. Kolena naštěstí přestávají bolet a tělo se přeprogramovává na běh, nebo tedy spíš rychlou chůzi, zas až tak moc to zase nehrotím. Okruh mi překvapivě docela utíká, pořád je na koho proti koukat a je relativně pestrý, ve skutečnosti je to ale peklo a nekonečná nuda a nejlepší je nepřemýšlet a nevnímat. Nejhorší je průběh depem, tam se vždy zastavím nejdéle, na půlce si dávám zmrzlinu. Beze spěchu si ji vychutnávám, plno lidí už je v cíli a přede mnou ještě dlouhej půlmaraton.

Občerstvovačky jsou vcelku pestrý a jsou na nich pěkná moravská děvčata, ale už nevím, co do sebe cpát ani co pít, vždy se však projdu a polévám se, je vedro, stín žádný. Třetí okruh docela valim, i když jsem stále pomalejší a mnohem lákavější je se svalit do stínu, někde si to zkrátit, vykašlat se na to, zmizet... Běh je hlavně o hlavě, o síle vůle, není důvod nedokončit (když se zcela nevytuhne), jen je to otázka času, zda se člověk přinutí ždímat na max, nechodit a cupitat co nejrychleji, či si bude ulevovat, popobíhá jen pomalu a často chodí. Jsem někde mezi, vzhledem ke stavu po jsem asi měl na lepší čas, ale psychicky se mi nechtělo, dost to bolí. Brácha se dokáže ždímnout víc a na běhu mě nejvíc trhnul (17 minut z 23). Ale taky kilometry postupně odkrajuju a plno lidí okolo je vytuhlých a psychicky zdecimovaných ještě mnohem víc, mezi nimi vypadám docela svěže a rychle, však jsem taky mezi těmito borci, kam moc amatérů nezabloudí, po plavaní vystoupal o 32 míst. To povzbudí. Konečně jsem ve čtvrtém kole, cestou k otočce se ještě docela šetřím a ulevuju si, abych posledních 5km mohl dát s minimem zastávek a co nejrychleji. Všude už jsem naposled, cíl na dosah, tak se to snažím co nejdřív ukončit, ale s během to asi nemá mnoho společného. Chtěl jsem se alespoň vejít do 4,5h, což se nakonec povedlo - 4:29:59, kategorie neatlet :-)

FINISHER
Moraviaman není oficiálně Ironman, na to je třeba drahá licence a startovné by bylo mnohonásobné, v ČR se ani žádny oficiální nekoná, ale vzdálenosti a výkon je to shodný, a je jedno, zda to nazývat Ironman, Železný muž, či cokoli jiného. Zbývá posledních pár stovek metrů, už se blížím k cíli, paráda, dlouho jsem si představoval, jak zvednu ruce nad hlavu a zamávám čepicí. A je to tu, po 12:11:31 protínám cílovou pásku, nepopsatelný pocit a úleva!! Doběh komentuje Standa Bartůšek, který velmi vtipně doprovází celý jubilejní 10. ročník, ke konci už dost přinalitě, video - 41MB. Dostávám moc pěknou medaili a diplom, jsem 91. ze 147 chlapů, nohy se třesou jako ratlíci, ale zvládl jsem to! Čas je super bonus navíc, na premiéru jsem to vůbec nečekal, tak už asi nikdy nepoběžím, abych si to nezkazil :-) Ale samozřejmě ve mně vzápětí taky hlodá, že s hrazdou, bez větru, bez močení do vody a s větším sebezapřením se a hecnutím na běhu by to šlo rozhodně i pod 12h :-) A někdy s kraulem ještě lépe, a se zodpovědným tréninkem...

               

Koleno se zase ozvalo, ukrutně mě bolí (naštěstí jen jeden den) a jsem unavenej, ale ne úplně masakrózně. Tímto letos končím se závodní sezónou a hlavně s tréninkem, druhou polovinu roku zas vypustím a budu si jezdit na kole, jen když budu mít chuť, a ne proto, že musím. Ale jsem spokojenej, egu jsem učinil za dost, odškrtnutá dlouhá Salzka, maraton i Ironman, tak už můžu v klidu odjet na dovolenou a může mi být třicet :-)

 

PS 2012: 69. místo z 172, krásných 11:31:26.0 (1:27:37.8 + 5:50:37.8 + 4:04:08.8 (depa 4:27 + 4:34)).