IRONMAN ZURICH SWITZERLAND 2013

– BEZ TRÉNINKU


28.7.2013


Na tomhle závodě jsem vůbec neměl být. Neměl, neměl. Teda na chvíli mě účast napadla, když se brácha a jeho kámoši třičtvrtě roku předem hlásili, ale startovné 685.00 CHF (cca 15 000 Kč) mi přišlo až dost, navíc jsem tušil chabou formu, tak nápad příliš dlouho netrval. Takže především velké díky Džonymu, že mi umožnil jet, a že vzniká tahle reportáž. Nebude však ani tak z pohledu závodníka, jako spíše výletníka, resp. součást experimentu, zda lze dát ironman bez tréninku...

              


Po zcela sportovně vypuštěném podzimu a zimě na jaře příliš nepřálo počasí a moje letošní forma je prabídná (ještě víc než jindy), proto jsem ocenil své sportovní ambice na maximálně Czechmana (1/2 IM) a jinak se oddávám konzumaci pochutin, alkoholu a relaxu. Taky mám oproti loňsku 3-4kg živé hmoty navíc, nutno říct že to nejsou hmotné svaly. Vyjádřeno v číslech, do Czechmana včetně (1.6.) jsem měl na kole (mtb+silnice) najeto 1100km a naběháno 350km s tím, že největší denní dávka bylo jednou 115km někdy začátkem května na silničce, a v běhu půlmaraton. Za 2 měsíce od Czechmana jsem přidal jen netréninkových prázdninových 470km na kole a 100km běhu.


V pátek jsem se dozvěděl o možnosti jet do Zurichu, Džony nepojede a dává startovné k dispozici. Představa lákavá velice, ale se současnou kondicí jsem se necejtil. Doufal jsem, že se chytí nějaký závodník. Nechytal se. Víkend jsem strávil na Rychlebských stezkách, kde jsem vypouštěl duši a kámoši, co byli vždy horší než já, mi ujížděli. V úterý jsem do práce po měsíci vytáh silnici, po 10ti km při jízdě ve stoje do kopce se mi vyšrouboval zadřenej pedál a třísk jsem sebou o dlažební kostky a sedřel a narazil si prdel, čímž projížďka v podstatě skončila. Ve středu jsem si šel zaběhat a svých častých 12km běžel v čase jako když začínám v lednu únoru běhat, tedy o cca 6 minut pomalejš než když jsem jakž takž ve formě. A stále nikdo na lep Ironmana neskočil. Nejvíc mě děsilo těch 180km, v kopcích, ve vedru, to nemůžu dát. Ale nakonec mi přišlo škoda, aby to propadlo a ve středu jsem se náhle rozhodl, a na lep bezbranně naskočil, přece jen 2500 závodníků, 100 000 diváků, oficiální IM kvalifikační na Hawai, krásné Švýcarsko, léto, tak kdyby byť jen výlet..

              


Práce, hospoda, v rychlosti sbalit, v pátek jedem. Až v autě mám čas o tom trochu víc přemýšlet. Představuju si těch 180km, nemám nic najeto, nemám najeto takovou distanci. Dělá se mi špatně. Rozhodl jsem se špatně, ale už je pozdě. Na statku na samotě za Zurichem bučí krávy, bzučí mouchy, vedrem se tetelí vzduch a ostatní (Jenda, Dušan, David) dolaďují formu, mluví o bambilionech odkroucenejch kilometrů a hodin strávenejch systematickou přípravou, zatímco já si montuju na kolo, na kterém jsem nikdy neseděl, mtb pedály, a při zkušební pidi vyjížďce a proběhu visím na chvostu s těžce tlukoucím srdcem a vyplazeným jazykem za ani nezapocenými ostatními. Prezentace, plné depo superkol a ulice vyšvihanejch triatletů. Namáčím vypouklé osrstěné břicho v jezeře, abych se zchladil při tropickém 38st. vedru, plavat se ani nepokouším, nemá to smysl, a aby můj styl nebyl na posměch. V dálce zasněžené Alpy a opálení Curišané v houfech na břehu grilují, maso i sebe. K večeři párky, kremžská hořčice, vejce na tvrdo, Svijanský máz, na těsťáče kašlu. Spí se špatně, vedro a myšlenky lítají hlavou sem a tam. Za tmy se sbalit a na start. Nejedu na žádnej čas, ale s cílem dokončit. Snad. (Osobák 11:31 z Moravy je na hony vzdálen, mimo absence tréninku bude ještě plavání bez neoprenů, kolo v kopcích (převýšení 1500m) a tropické vedro.)


6:55 startuje skupinka profíků, řadím se z boku na začátek zbylého davu závodníků. 7:00 start. Čekám až pár řad přeplave okolo, pak se nesměle nořím do průzračné vody, neopreny nepovoleny. Po kraji balíku plavu pomalu mizerná prsa s hlavou nad hladinou. Lidi do mě naráží, snažím se jim uhejbat, zpomaluju, když mě zavírají. I tak jsem pomlácenej, prsty na nohou skoro zlámaný. Je to dálka, u bójky rvačka koncentrovaná. Rozhlížím se, okolo mě něumětelové kraulaři a pár prsařů, kteří vypadaj, že maj celkem styl. Já nemám, ale rychlost jako oni, tak snad dobrý. Otočka. Na loďce sedí zkroucená žena, co vzdala, jiné se kdosi přidržuje. Před koncem kola mě předjíždí kajak, co dělá vodiče nejlepším, přefrčí mě pár borců z čela. Přeběhnout ostrůvek a než se zas rozplavu, v poklidu močím do vody, nejlepší to okamžik plavání, zahřívám vodu okolo sebe. Začínám plavat s hlavou řádně pod vodou, až v druhém kole se snažím držet nějaké tempo a trochu se snažit silově, první kolo bylo jen koupání. Je to dlouhý, podle proměření prý o celé stovky metrů delší než 3,8km, což je pro mě neplavce smrtící. Ale bombím to do cíle, plavání je v mém případě nutnost, která se musí přetrpět. Všechno jednou skončí, 1:46, 1669. pozice, z vody mi pomáhá vylézt vrásčitá stařena, která se přimotala mezi pomocníky pomáhající plavcům, kterým se na pevné zemi podlomí nohy. V depu se kompletně převlékám, nikam se neženu. Kol už moc nezbylo, překvapuje mě, že tam není ani bráchovo, na toho jsem si v plavání věřil, ale proprděl jsem to v prvním kole, ve druhém na něj stáhnul 2,5 minuty a v depu dokonce ještě půl jen na 40s, ale to jsem se dozvěděl až po závodě. (Dušan vylézal 52. v case (1:01) jako Vabroušek!, Jenda jen o málo pomalejší). Na kole už soupeřím pouze sám se sebou.

              


Kolo rozjíždím pomalu, jím. Po asi 300m objíždím 2 sražené závodníky, sedřený s vorvanejma přehazovačkama, to musel bejt pěknej střet se soustem v puse nebo ruce. Městem a rovina 30km podél jezera, na plavání bylo zataženo, ale teď už svítí slunce a dělá se vedro, 35 ve stínu. Bráchovo kolo jede super (ten má zas půjčenej speciál Specialized Shiv), dalo by se říct že oproti mému samo, i když v konkurenci ostatních jeden z nejhorších kusů. Snažím se jet tempo, ale ne se moc unavovat, občas někoho předjíždím, občas někdo mě, tachometr nemám. Kontrola draftingu příliš nefunguje, někteří jezdí zcela bez skurpulí ve skupinách či těsném háku po celý závod, smutné na takovéto monstr ofiko akci. Já dodržuji odstup min. 10 metrů, poctivě a čestně. 30.km za necelou hodinu, dobrý. Začínaj kopce, ale jen mírný, jede se mi dobře, v kopcích spíš předjíždím. Rozhledy na Alpy, kochám se. Hlavně se neodpálit. Mávám a usmívám se na nejvíce fandící diváky. Čtu si jména závodníků a doplňuji si je – Nora, Diana, Fridrich, James, Vladimir, George, Alberto, Jack, Nguyen, Ezequiel…, tedy Fridrichová, Kobzanová, Nietzsche, Bond, Putin, Clooney, Contador, Daniels, tak to nevím… Trať se drobně vlní, picí občerstvovačka. Mimo první už na všech občerstvovačkách na chvilku stavím, první vodou se polejvám, pak jím gel nebo banán a rovnou zapíjím litrem koly (teplou, ředěnou a bez bublinek, brutus bambus kentus), na cestu beru plnej bidon vody a ionťáku. Vodu hlavně na polejvání kebule a krku, je vedro, ksicht se mi vaří.

Sjezd kus nad jezero, motání se vsí, kopec Beast. Močím u trati, chtělo se mi od plavání, ale na občerstvovačkách vždy jen jedna kabinka a u ní fronta, tak riskuju vyloučení. Prudkej Beast vydrcuju celkem snadno, ani to moc nervu, všechny předjíždím, dost trpí. Sjezd. Myslel jsem, že je kopců konec, ale přichází dlouhej táhlej podél trati vesnicí Egg. Zkurvený vejce, říkám si a šlapu, jede se dobře, předjíždím většinu. Okolo diváci a 60.km něco přes 2h. Nahoře občerstvovačka, na poslední chvíli hasím hlaďák, rvu do sebe gely, tyčinky, banán, mocně piju. Prudkej sjezd, mám bobky standardně a ještě na cizím kole, unavenej a kopec fakt prudkej, jedu pomalu, předjížděj mě mraky lidí, některý tryskem. Serpentiny vesnicí, na závěr tunel. Po nábřeží k cíli, jedu tempo, ke kopečku za start. Překvapuje mě, jak je to ještě daleko. Legendární Heartbreak Hill, ostří stoupáček předměstím, plno diváků, kapela a pár desítek metrů řvoucí úzkej kordón jak na Hors catégorie Tour de France. To je dobrý, i v tom vedru mi běhá mráz po zádech, vydrtil jsem s chutí. Zpět do cíle, půlka překvapivě snadno za mnou, něco málo přes 3h. Poprvé si říkám, že by nic nemělo bránit dokončit, trať pěkná, pestrá a jede. I když vím, že to nebude zadarmo. Dávám si cíl 6,5h na kolo.

              


30 km po rovině, závodníci prořídli, diváci prořídli, jedu tempo a šetřím síly. Pobolívaj mě kolena. Na občerstvovačce zastavuju, jím svoji půlku housky se sýrem, močím, čučím ve stínu, jím a piju, delší přestávka. 120.km a stále něco přes 4h. Mírnej kopec se mi jede už o dost hůř než poprvé. Skvělá cimbálovka u trati, plácám si a dělám mexické vlny s diváky. Jinak než výletnicky to nedojedu. Picí občerstvovačka, stavím a mažu si stehna, obličej a krk opalovacím krémem. Obdivuji diváky, jak na tý výhni všem neúnavně fandí. Slunce pálí, ze silnice sálá vedro, peču se a vysychám, i když se stále polejvám a piju, až mi to šplouchá v břiše. Vesnicí a na Beast. Už to není pohoda, ploužím se jako ostatní, musím si zastavit ve stínu a osvěžit se. Bolí to už dost. Nahoře lidi z domku u silnice polejvaj polomrtvý cyklisty vodou. Pařák žhnoucí a táhlej kopec v Egg. Podél trati ve stínu se kroutí pár vzdavších. Snažím se systematicky točit nohama, pohání mě představa, že tím to nejtěžší z kola skončí, na běh se vcelku těším. Pomalu, ale oproti těm okolo s noblesou, jsem to vydrtil, občerstvovačka. 150.km a propad na skoro 5,5h. Prudkej sjezd jedu ještě připosranějš než poprvé. Rovinu drtím, co to jde, okolo už zástupy běžců. Musím to narvat pod těch 6,5. Heartbreak mě překvapuje, že už mám nohy úplně prošitý, nejprudší pasáž už nemůžu utáhnout v sedě, tak to rvu ve stoje a jen tak tak. Kordón je pryč, ale i tak diváci stale perfektně povzbuzujou a hlasatel řve Jáááán Doštalek. Přehoupl jsem se přes kopec, sjezd a peru to do cíle. 6,5h s odřenejma ušima, ale hlavně to děsivý dlouhý kolo za mnou, měl bych dokončit, pokud se úplně nesesypu, nebo nepřijde zdravotní kolaps. Čas 6:28 mě posouvá na pozici 1424.


Opět depo pocitově dlouhý, převlíkám se kompletně včetně ponožek a trenek, okolo se válej závodníci, protahujou se a nevypadaj, že by chtěli pokračovat. Rozbíhám se ztěžka. Na první občerstvovačce hlavně bujón, už mi to nepestrý jídlo a pití lezlo krkem. Ale jíst a pít musím až do poslední chvíle. První 3 km popocházívám, nemůžu se z kola rozběhnout. Pak to jde, ale jsou dost kopce, podchody silnice, přes park, mosty. Na 4.km dávaj náramek s barvou dle kola. Dostávám první a už je okolo mě plno lidí s posledním. Ok, snažím se to v přijatelném tempu rvát, i když nevím, z čeho beru. Taktika valit to do cíle, co to jde, dokud to neskončí. Až na výjimky předbíhám, jak lidi s jedním, tak čtyřma náramkama. Pár se jich plouží, kulhá, někdo bleje vedle trati. Diváci povzbuzují. Přes most a podél jezera, další věc, co mě zaráží jsou místy kostky a místy mlat s drobným štěrkem, ne úplně lehkej povrch. Na každý občerstvovačce se zastavím se polejt, napít, ob jednu gel či kus banánu. První kolo, 10,5km, ještě to bude kurva dlouhý.

              

Čas něco přes hodinu, říkám si, že bych to moh narvat pod 4,5 a celkově pod 13. Třináctka není pěkný číslo. Konec výletu, začínám závodit, i když se za běžce nepovažuju a nemám styl. A netuším, z čeho tělo bere a jak dlouho vydrží. Navíc neskromnej plán, na Moraviamanech jsem měl běh za 4:30 a 4:05 a to jsem trénoval. Kličkování po mostech od centra a ulicí na 3.km mě nebaví, až od parku na 4.km a předání náramku dle okruhu je to celkem zábavné, to už je jen podél jezera. Zastavuju jen na občersvovačkách a až na výjimky (dvanáctiletý holky v těsnejch tílkách) si přestávám plácat s dětma podél trati, snažím se to valit v mém tempu, což při odečtení 7mi občerstvovaček na kole vcelku jde. Těší mě, že v porovnání s ostatními jsem spíš lepší než horší. Ale je to dlouhý, závidím těm s červenejma náramkama, co to loměj do cíle. Jsem v půlce.


Už je chvíli pod mrakem, na běh slunce nepere a silné poryvy větru nesou déšť. Běžím a najednou mě bolej nohy, jdu. Šetřím se. Divně mě tahá okolo okostice. V půlce 3. kola zjišťuju, že se časově propadám. Musím se kousnout, říkám si a začínám běžet víc a nestavět na všech občerstvovačkách. Občerstvovačky zkracuju, jednu zcela míjím, stejně nikde není pivo ani sýrové fondue či švýcarská čokoláda, kvůli těm hlavně jsem tady. Nechce se, ale jde to, síla vůle vítězí. Když jsem na cca 8. km, povzbuzuje mě z protějška Jenda, o chvíli dál předbíhám jdoucího Dušana (po perfektním plavání a velmi slušném kole je chytli zažívací potíže a zmohlo vedro). Vidím je vůbec poprvé a překvapuje mě, že jsou ještě na trati a vlastně mi nenadělí víc než jednou běžecké kolo, to mě fascinuje. A nalejvá síly, rvu do konce třetí kolo. Čtvrté v rauši, snažím se běžet co nejrychlejš a minimalizovat občerstvovačky. Začíná pršet, občerstvovačky chudnou. Začínaj mě ukrutně bolet nohy, rozeběhnutí se z chůze je bolest takřka nesnesitelná. Dostávám poslední náramek. Stehna začínaj kamenět, zvlášť pravý je v podstatě v křeči, bolest s každým krokem a ještě přes 3km. Před chvíli na mě zařval brácha taky jen pár km přede mnou. Nezpomaluju, neulevuju si, zbytečně nepovolit jsem se naučil na minulejch závodech. Buď to dorvu, nebo se mi to stehno rozskočí. Přemýšlím, zda mi praskne sval nebo to bude únavová zlomenina. Delirium. Už o moc více nemůžu. Poslední občerstvovačka. Přes ukrutnou bolest to začíná bejt radost. Diváci i obsluha reagujou na červenej (poslední) náramek a přejou šťastné dokončení. Splním to pod 13h a bez tréninku to zvládnu ve slušném čase, neuvěřitelné. Dlouhá osvětlená cílová rovinka, kordón fešných roztleskavaček. Je to tam, Ironman 12:45:29!

              


Běh nakonec za 4:18 (613. pozice za běh) a celkové umístění 1115. z cca 1900 dokončivších. Rozhodl jsem se dobře. Bylo to pěkný, super tratě, super diváci, a medaile, triko a ručník nevypadaj zle ;-) Experiment dopadl úspěšně, jde to, a započítat koeficient (ne)tréninku, tak jsem vítěz a porazil jsem i Ronnieho Schildknechta, řekl bych. Sami to nezkoušejte.