211,1km SALZKAMMERGUT TROPHY 2010

aneb BOJ O POSLEDNÍ MÍSTO

 

Tento příběh je o bolesti, vůli, střídání naděje se zoufalstvím a trochu i o radosti v průběhu jedněch 16ti hodin...

Déšť se změnil v liják, přes provazy vody je vidět jen pár metrů, vzniklé přítmí často rozsvětlí blesk v zápětí doprovázený hromem děsivě se odrážejícím od blízkých skal. Psa bys ven nevyhnal, jen nějaké siluety ohnutých cyklistů se plazí vzhůru. Piju a vodou si skrz helmu i polévám hlavu, voda v lahvi je totiž studenější než teplý letní déšť, a lépe chladí. Mám toho dost, v nohách přes 150km a poslední hodinu sveřepě tlačím kolo do ďábelského kopce, je tak prudký, že se tretry jen tak tak drží asfaltu, a potoky přívalového deště se do nich valí. Už nemůžu, ale musím přidat, jsem ve skluzu.

Ale od začátku, královská "200"kilometrová trasa Salzky je zřejmě nejdelší jednodenní bikový závod Evropy a řadí se mezi nejtěžší. Předloni jsem si příliš netrénován zkusil 109km za 7:42 a ještě pár sil zbylo, brácha dal 208,7km s 7006vm za 15:34. Loni mě bolely kolena, tak jsem moc nejezdil a plán odložil, závod byl stejně v druhé půlce předčasně ukončen, neboť nejvyšší sedla zapadaly sněhem, byly neprůjezdné a závodníci mrzli. Ano, vždy se to jezdí v půli července. Letos jsem bolesti kolen v mysli potlačil a snažil se alespoň něco najezdit, protože déle odkládat jsem tento pokus nechtěl, to bych se pak neodhodlal nikdy. Lákal jsem s sebou kde koho, všichni však byli opatrnější, už to vypadalo, že pojedu sám, ale na poslední chvíli se chytil Pepa, kolega z práce, tak v pátek před druhou nasedáme do auta a jedeme. Je další z mnoha po sobě jdoucích tropických dnů, že ani klimatizace nestíhá, přes Tábor, Budějice, Linec a Bad Ischl přijíždíme do Bad Goisernu, vesničky nedaleko Dachsteinu, kde se tahle sranda koná. Byl velký provoz, jsme tam až před 8, stavíme stan v již skoro přeplněném Bike campu vytvořeném u fotbalového hřiště a jdeme se zaregistrovat, což je možné do 9. Vesnička již žije závodem, všude plno lidí, vyzvedáváme čísla, čipy, nějaké gely, já ještě dres MarathonMan Europe série. Jeden z nejtěžších okamžiků tohoto závodu je přihlášení se, k čemuž mi brzký termín, kdy je možnost získat i dres, napomohl. Pak se už jen najíst, já do sebe tlačím těstoviny připravené z domova (tento týden už pojídám asi 5. pytlík, prý je to nejvhodnější) a závin (4. v tomto týdnu, v Lidlu byla akce sleva z 26 na 20 J). Přidělat číslo, profil a čip na kolo, i po setmění je strašný vedro, neustále se potíme a i v noci se velmi špatně spí.

        

Budík po 4 ráno je neveselý, trochu ještě jím, rozlepuji oči, připravuju kolo a batůžek a hlavně se dojít se dobře vys... Na start je to jen kousíček, i tak jsme přijeli na poslední chvíli, když se zařazujeme do poslední řady, z amplionu zní dreissig sekunden zu štart. Je odstartováno, chvíli to trvá než se asi 450 jezdců rozjede a i my poslední můžeme vyrazit. S největší pravděpodobností mám z těchto pár stovek nadšenců z celého okolního evropského regionu, kteří se vydali na extrémní trať, nejméně najeto, stěží nenáročných 2000km bez jakéhokoli systematického tréninku, to Pepa má víc než trojnásobek. Navíc jsem přes 200km ujel jen jednou, Praha – Ještěd – Praha, což je takřka po rovině, pak druhá nejdelší vyjížďka byla tak 120km a i takové bych za celej svůj život spočítal na prstech rukou. Ale jen velké výzvy dělají velké muže ;-)

Trasu ve vsi lemují i takhle v 5 ráno diváci, tleskají, křičí, zvoní obrovskými kravskými zvonci, paráda. Je víc přítmí než světlo, ihned po startu se trasa točí do kopce, volím své pohodové tempo. Za mnou jede nějaké auto, když už to trvá podezřele dlouho, nejsem přeci nějaká celebrita, aby mě doprovázel vůz, otáčím se. Zjišťuji, že jsem úplně poslední, tak to holt vezmu pěkně odzadu, a už jednoho předjíždím, ale mými soupeři nejsou jezdci přede mnou, ale jen a pouze 211,1 km, 7.175 výškových metrů a 16h. Je to asi jako na 100 kilometrech vyjet ze Sněžky na Mt. Everest (nebo od moře na Pik Lenina) a zas sjet dolu a 16h být nonstop v časovém stresu a nutit se jet na 110-130%. Není totiž až tak nemožné těch 211km ujet, pohodově, dát si k obědu řízek a gulášovku, odopolko se na 20 minut natáhnout, to si myslím, že bych dal. Ale ten časový limit daný denním světlem je smrtící, to se musím hnát a nikde nepromarnit ani vteřinu, na každé zastávce spěchat, jíst i odpočívat za jízdy, atp. Ale když u posledních chat asi 100m nad vsí míjím za rozpačitého svítání dvě šedivé babky, které na mě křičí bravo a tleskají, i když jsem stále mezi posledními 5ti, tak na to ještě nemyslím.

První kopec je jeden ze tří nejhorších, z 500m n. m. do 1350m, záhy se ze silnice vjede do lesa a auto už nemůže nikoho znervózňovat, je to převážně na nejlehčí převod, občas se musí kus tlačit, ale jede to. Beru to jako na zahřátí organismu a probuzení se, 12km nahoru mám za 1:20, pil jsem pravidelně, jím až nahoře, už se rozednilo, okolo kopců se drží mraky. Následuje rychlý sjezdík po prašné cestě, jen trochu pozor na ustřelení kol po kamíncích mimo vyjetou stopu a rychlost v ostrých zatáčkách. Cesta se opět lomí a zase nahoru, první občerstvovačka na Tauernu, nechávám si doplnit lahve, něco rychle zakousnout, ale spíše až z ruky při jízdě. Stoupání pokračuje, ale přes 250 výškových metrů je v kontextu zanedbatelných. Prudká prašná cesta a závěr na Heutteneckalm po louce, tam to znám z předloňska.

Profil se prudce lomí dolu, pár technických míst, některé až moc, pak zpevněná cesta chvílemi z kopce chvílemi dupání po rovině. Následuje prudší část poskakování po kamenech lesem, pak krásná známá Ewige Wand, kde vede cesta zaříznutá do kolmé skalní stěny, i s několika tunely, je tam plno fotografů, blesky cvakají automaticky ze samospouští i mistrným fotografům od pasu. Výhledy dolu do údolí jsou parádní, člověku je hej. Pak zas techničtější pasáž lesem přes kameny, ruce vydrncané, prsty bolí od brzdění, nejvíc však trpí už vyhládlý žaludek, jak to s ním třese. Kupodivu předjíždím dost lidí, nutno podotknout, že naprostá většina z těch, které za celou dobu předjedu se nedostanou do cíle, buď sami vzdají nebo budou staženi kvůli nedosažení průběžných limitů, každoročně nedojede 30-50% účastníků extrémní trati.

Jsem zpět v Bad Goisernu, občerstvovačka, více jím, třeba klobásky, ale moc času tím neztrácím. Mám totiž čtvrt hodiny zpoždění oproti svému předpokladu, ale neva. Plán jsem si vytvořil při několika jízdách v metru vzpomínáním na předloňské zážitky, počítáním sklonů a průměrů, a vzhledem k dalším vlivům, rozvrh jsem připravil na 15h, tedy s hodinovou rezervou, nepřišlo mi to až tak nějak zcela nereálné. Obecně šanci na dokončení jsem si dával 70 ku 30, s ohledem na nevyzpytatelné počasí, možné defekty, či přecenění svých sil, i když ve slabších chvílích spíš 30 ku 70 ;-) Spokojen s dobrým zvládnutím první nelehké části jedu dál, podél říčky smažit po pískové pěšince, ale nenechají člověk svištět v tempu, každá příležitost na odbočení do bahnité kořenovité klikaté cestičky je využita, nechybí ani schody a oblíbené je podjíždění mostů, kdy se musí sjet/sejít a zase zpět vyjet/vyjít prudký třímetrový bahnitý břeh. Znovu přichází prudké stoupání po silnici jako ráno, ale odbočuje se na jiné silničky a kopce, 500m vzhůru a sjezd nad Altaussee převážně po lesních pěšinách, další krásné jezero a údolí! Ranní mraky jsou pryč, obloha jasná, slunce praží, začíná být přes 30 ve stínu. Piju jak Dán, ionťák a vodu, vodou se i polévám, na občerstvovačkách si pro zpestření dávám i kolu, radler, redbull, apod. Peru do sebe nějaký sejry, sladký se musí s něčím střídat.

Přichází proklatě prudké stoupání o 300m, pot ze mě leje, chvíli i kolo musím vést, a to je po asfaltu, ale pedály se nedá otočit ani na nejlehčí převod. Pak již na prašné cestě mě předjíždí podivný shrbený chlapík, co se mnou chvíli rokuje a nabádá mě, ať zrychlím, držím se ho a jedu jako on, že jedině tak stihnu limit, že je vodič na 16h. Jede rychlejš než já, prudí mě trochu svými řečmi, že si myslí, že si neumím rozvrhnout své síly, a že chce zpochybňovat můj plán, těsně předtím jsem stále držel manko jen čtvrt hodiny. Říkejme mu třeba Gerhard, ještě se s ním potkáme, podobně hučí i do jiných. Myslím dokonce, že se Gerhard jmenuje. Jsem teprve na 55.km, trochu rozhozen jedu za ním, takřka kolmou sjezdovku kterou následně sjíždíme také, pak ho předjíždím. Mumlám si něco na téma "neuč orla létat", ale vím, že to myslí dobře, a že by spíš on mohl učit mne.

Následující sjezd údolím Rettenbachtal stojí za to, nádherná příroda, úzké údolí, burácející říčka a vodopádky, zas nějaký tunel, sice v něm svítí tu a tam nějaká světýlka, ale proti jasu venku je to tma. Výjezd na kopec Tauern nevypadá na profilu nijak dramaticky, ale je. Dalších prudkých skoro 500 výškových metrů na nejlehčí převod v tom nejprudším slunečním žáru. Potu mám plné brýle, ale jedu, nohy jsou poslušné, i když bych se radši natáh a dal si cigárko. V poslední části se trať spojuje se stovkou, naše prořídlé vyčerpané řady se vmísily do davu čerstvých chrtů. Mimo naší trati se jedou i 119, 72, 54, 37 a 27km, na některých je i 1500 závodníků, celkově tisíce. Povětšinou mě předjíždějí, ale nenechávám se znervóznit, až se věším za jednu holku, nemá moc pěkný zadek, ale vyhovující tempo. Vyjíždíme k občerstvovačce, kde jsme byli poprvé, tentokrát je to ale mumraj, rozstrkuji stovkaře, nechávám si natočit pití a cpu do sebe banány hojně posypané solí. Holka co je krájí mě pobaveně sleduje, chvíli se na sebe uculujem, je to sympaťanda. Kdyby bylo více času, dám ji telefonní číslo, ale možná ji ještě ani není 15.

       

Zpoždění stále čtvrt hodiny oproti plánu. Trati se zase dělí, na rozdíl od stovkařů, kteří zde jsou jen jednou, my opět sjíždíme na dno údolí, abychom se sem potřetí vrátili. Osiřeni svištíme k Bad Ischlu, záhy se sjede na lesní kořenatou pěšinku, a pak na úzkou římsu vysoko ve skalní stěně, nebýt vedle vysoká zábrana, tak se podělám strachy. Je to ještě snad zajímavější než Ewige Wand, i tunel tam je, a pěšina užší a výše, hezčí rozhledy, žádní lidé, nádhera, jen není moc času si to vychutnat. Pak nekonečný prudký sjezd lesem po kamení, chtělo mi to snad ruce vytřást, bejt čerstvej, dám to celé, takhle už značně znaven jsem nejpřísnější kus dolu vedl. To je při plánování riziko sjezdů, člověk neví, zda pojede čtyřicítkou a odpočine si, nebo se v pětadvacítce bude naklepávat jako řízek a bude vorvanější než při výjezdu. Ono držet unavené tělo desítky minut zpevněné ve stoje, připravené na všechny nárazy a mysl, zrak i postřeh ve střehu je dost dřina. Zrovna tenhle sjezd bych si s chutí někdy dal, ale v takovémhle závodě preferuji asfalt J

A začíná druhý ze tří nejhorších kopců, je zrádně rozdělen na 4 s menšími sjezdíky, hned první čtvrtina je výstup lesem snad kolmo vzhůru, kolo se musí tlačit, a dole v údolí je strašnej hic. Na občerstvovačce se systematičtěji sytím, aby nepřišel v kopci hlaďák, pro kus rohlíku jsem si musel jít dvakrát, neboť první mi ukrad místní bystrý jezevčík, když jsem se svlékal. Jeden postarší Slovák tam vzdává, ale nejel zas tak špatně, přesně jako já J. A jdeme na to, ostrá stoupání, nejlehčí převod, nekonečné serpentiny, kousek sjezdu, zase stoupání, vedro, leje ze mě, točím nohama, polévám se. Celkem je to tak k 900ti metrům, přijde mi, že nejedu zas tak špatně, ale předjíždí mě Gerhard, a sakra! Konečně jsem po třetí u stejné občerstvovačky na Tauernu, rychle ji profrčím, až za jízdy chroupu čokoládový cookies spolu se sýrem, není to špatný, ale musí se zapíjet. Pak ještě nemalý výjezd na Heutteneckalm, hloupý je, že teď jsme spojeni s D trasou (A - 200, B - 100, atd.), což jsou nadržení chrti a lítaj okolo mě. Já se snažím předjíždět své soupeře a vcelku to jde. Na loukách na vrcholu je na rozdíl od rána plno diváků, tleskají a křičí bravo a zupr, snažím se na ně usmívat, i když bych si to s nimi raději vyměnil.

Koukám na hodiny vždy jen na svých limitech, abych se zbytečně neznervózňoval. Jeden mám zde, najednou už jsem ale půl hodiny za, to ještě nejsem ani v půlce trasy, navíc polovina času pryč a míň než polovina km ujeto, Gerhard přede mnou, budu muset zrychlit, kua. Poprvé na mě padá opravdová tíseň, že to nemusím dát! A opět stejný sjezd dolu, technická místa, prašné cesty, Ewige Wand. Snažím se to valit co nejrychlejš, ale mimo koncentrace na sebe a na to, zda vůbec dobře vidím (kdo někdy jel lesem a slunko mezi větvemi házelo tmavá a přesvětlená místa, ví o čem mluvím), ještě musím předjíždět nějaký pomalíky před sebou a zároveň uhýbat zběsilým a agresivně křičícím Déčkařům, co mě mezi létajícími kameny předjíždějí. Dost náročné, chápu, že se chtějí dobře umístit, ale proč nejedou něco delšího, když jsou tak našlápnutí, ale se 100km v nohách nemám chuť nikomu nic vysvětlovat. Pro jednoho jede sanitka.

(Později se dovídám, že se někde do sebe při předjíždění v úzkém místě zahákli dva cyklisti nějaké kratší trati a slítli ze srázu, jeden až do 60m rokle a pád na hlavu nepřežil, nevím zda to bylo toto. Je to velmi smutný příběh, ještě smutnější ale je v pozicích na chvostu riskovat život pro o pár vteřin lepší umístění, míst kam šlo zahučet bylo cestou bezpočet.)

Jsem zpět v Bad Goisern, dostávám se do druhé půlky závodu, vypadnul jsem z hor okolo Tauernu a Ewige Wand, které jsme projeli křížem krážem, ještě než se okolo jezera dostaneme k perličce na závěr, čeká na protější straně údolí pár bezvýznamných kopečků. No, bezvýznamných cca 500m vzhůru, myslím, že když jsem jel z Jeseníku do Červenohorského sedla, tak to bylo taky tak nějak, a to byl jeden z mých největších tréninků. Taky musím přidat, jet rychleji nahoru i dolu a méně stavět na občerstvovačkách, snad mám v nějakých limitech více vaty. Zpevněná cesta vede lesem, tentokrát jedem spolu s trasou E a F, nejkratší. To se projevuje tím, že je tam plno holek a zároveň plno vytuhlejch lidí. Nevím kolik holek a žen startovalo dlouhou, já neviděl žádnou a dojelo jich 5. Vždy jsem tvrdil a tvrdit budu, že bikerky jsou pěkný kočky, ale v Rakousku to asi moc neplatí, anebo není každá zadnice, co se nacpe do elasťáků a sedne na kolo, bikerka. Ale zpestření to bylo, byla tam skupina holek, co se různě předjížděly, bavily a čekaly na sebe, nějaká třída nebo klub. Pak tam taky hojně byly páry, kdy evidentně si chtěl kluk zazávodit a vytáh s sebou svoji holku, což až na výjimky nebývá šťastná kombinace. Nejlepší byla taková drobounká dívka se dvěma dlouhými blonďatými propletenými copy a naivním ksichtíkem jak miss butiku v Pařížský, na první pohled však s žádnými svaly, nicméně navlečená do stejného dresu jak vcelku udělanej kluk před ní. Zajímalo by mě, jak dojeli a hlavně jak si to užili, když ona už na začátku mírnější půlky jela na konci svých sil krokem. Ale měl jsem svých starostí dost, mírnou i prudší část jsem se snažil bušit co nejrychleš, šlo to v pohodě, předjížděl jsem vesele Fkaře i některé Ačkaře. Na vrcholu sice stále manko půl hodiny na plán, nicméně před sebou sjezd a rovinu.

Ten sjezd jsem zkoumal, profil na řidítkách je vynikající věc, vypadal prudce, ale doufal jsem, že když jedeme spolu s nejslabšími, bude snadný. Hned pod vrcholem se trasy ale oddělily, což nevěstilo nic dobrého. Naše vedla nejdřív přes statek, kde mě statkář pokropil hadicí jako všechny, kdo chtěli, a plácnul jsem si s jeho synama. Pak jsem zajel po hřebínku do lesa, pod sebou příkrý sráz, kde hluboko dole byly vidět domky Goisernu. Ano, a trasa se zpustila po turistické značce přímo po spádnici snad 60tistupňového svahu mezi pařezy a kameny. Masakr, navíc se kolo chová velmi divně, v zatáčkách drží méně než obvykle. Zlé tušení se mi potvrdilo, přední duše je poloprázdná, sakra, na žádným závodě jsem zatím ještě nepích, a tady jsem zrovna chtěl nahnat čas. Jen ho ale dofukuju a sjíždím to, spíše tlačím dolů, nechtěl jsem tam dělat nějaký cviky ve svahu.

Seběhl jsem k občerstvovačce, duše docela drží, měnit se mi teď nechce, tak si ji nechávám pořádně dofouknout od servisáka a uvidím, co to bude dělat, kdyžtak vyměním před kopcem na konci jezera. Do jedný ruky beru rohlík, do druhý nějakou domácí bábovku, kterou tam nějaká hodná bábuška přinesla v plastové krabičce, a jedu, střídavě si to cpu do chřtánu, žmoulám o rukavice, řidítka, a tak podobně. Jinak už takhle na posledních pozicích jsou občerstvovačky občas dost vyjedené, málo je na výběr, zejména pití. Následuje rovina přes Bad Goisern občas "zpestřovaná" výlety do terénu, fandícími diváky i dalšími kropeními. Na silnici k jezeru Hallstaeter See se chci připojit ke dvoum cyklistům, ale zrovna mi spad řetěz a ještě se nehezky zaklínil mezi placku a kliku a než jsem ho s nadáváním vyrval a zas se rozjel byli pryč. Od té doby mi spadl řetěz ještě asi 30krát, padal vně i dovnitř, ostatně celej přesmykač občas dost stávkoval, k tomu píchlý kolo, limit na štíru, první záchvěv, že to vzdám. Ale slabej, co bych dělal ve stanu, když můžu jezdit na kole? Místo toho se sám rvu s kilometry a větrem a smažím tu rovinu podél jezera, nějaký menší kopce, ocelová pěšina vykonzolovaná ze skály nad hladinu, moc pěkné. Dle předpovědi začíná drobně pršet, ale je to spíše příjemné, po chvíli zas přestává. Alespoň mě už do třísel do krve nebude dřít nějaký zpocený šev. Rvu to na max, za cenu ubliknutí si do pusy a toho, že se mi o levé lýtko pokouší křeč, jsem k občerstvovačce stáhnul manko na plán na čtvrt hodiny. Kontroluji duši, zdá se tvrdá, kontroluji ji pak před každým (!) sjezdem, naštěstí až do konce vydržela, uff. Dostávám se do pohody, odtud to znám, měl bych mít v oku, jak to stihnu. Dávám si chleba se sádlem, posypávám hojně solí, mimo těch chvilkových pokusů mě žádné křeče nepotkaly. Společně jsme s nějakým postarším týpkem šáhli po posledním radleru, tak si ho dáváme na půl, ptá se, jestli je pivo takhle při závodu dobrý. Říkám že nealkoholický by bylo super, ale než dokončím myšlenku, tak se napijeme a už není třeba nic říkat, stačí, že spokojeně mlaskáme, mrkáme po sobě a každý svůj čtvrtlitřík pijeme do dna, i když nějaká procenta má.

         

Ještě objet kus jezera a začíná poslední ze tří těžkých kopců, ten nejtěžší, do nejvyššího bodu trati. Jsme na 150.km, jsou skoro 4 hodiny, 49tiletý vítěz právě dojíždí do cíle. Říkám tomu kopci jeden, i když nyní je rozdělen na dva nemalým sjezdem, ale předloni to byl jeden nejvýraznější kopec, jel jsem ho na nejlehčí převod hodinu a půl, ke konci tlačil. Teď mám na něj hodinu a třičtvrtě, klidně 2 a čtvrt, říkám si. Jenže zde je zrada, trasa je jinudy, je vloženo 170 výškových metrů a celkově mnohem větší prudkost! Trať vede podél lanovky k muzeu solných dolů, lanovka je skoro kolmá a vedle ní vede v té kolmé stěně v serpentinách cestička, všichni hned tlačí, já kus jel, pak taky tlačím. Ještě tam byl jeden, co dojel trochu dál než já, ale taky to vzdal, prostě to nejde. Jsem v časovém presu, tlačím nejrychleji, předcházím, i v chůzi se závodí. Jedna serpentina, druhá, třetí, sedmá, patnáctá. Proti chodí plno turistů, i českých, nechápou. Leje ze mě pot, nemůžu, v tretrách se strašně špatně jde, v lejtkách škube a není žádná síla, ale snažím se nezastavovat, nechápu, kde se to ve mně bere, když ostatní jsou zcela vytuhlí. Je to nekonečné! Nakrknutej docházím ke konci lanovky u muzea těžení soli, či co, nějaké štoly tam jsou, jo Salzkammergut, Solná komora, moc pěkné místo. Pokračuje se strmě přes bahnitou louku k nějakému stavení. Začíná pršet, co pršet, lejt! Myslím si, že jsem zdolal první kopec, a i tak bych byl ve skluzu, ze stanu hlásí moje jméno, číslo a národnost, kynu hlasateli, ale diváci žádní. Strhává se totiž bouře, blesky třískají nad hlavou, průtrž jako kráva, v tu ránu jsem úplně promočenej, a kopec nekončí, ale ještě prudčeji, tentokrát po asfaltu stoupá do nebe. Všichni odpadávají, vysílením nebo se schovávají před deštěm, jen já jdu potokem, co kdysi býval cestou, totálně mokrej v provazech vody, kde nic nevidím. A je to tak lepší, ten kopec byl nekonečnej, ani nevím, jak dlouho jsem ho ještě šel, dostal jsem se do transu, pak jsem chvíli do kopce ještě i jel. Strašně dlouho, strašně sám.

Sjezd, nápory deště nepolevují a blesky třískají blízko, ale vysoko. Není moc vidět, brýle mám zamlžené, všude voda, nahoře i dole, brzdy kvílí, je mi zima a nevím co skrývají louže. Jízda se deštěm zpomalila, ale zas už není vedro. Dojel jsem k občerstvovačce na původní (předloňskou) cestu, za půlhodiny jízdy na kole na nejlehčí převod vložili přes hodinu tlačení kola do kopce, gratuluju k vylepšení trasy! Pod malou plachtou se tísní pořadatelé a plno promáčených zmrzlých cyklistů, taky jsem se tam nacpal, oblékám se, hlavně bundu, do kapes cpu jídlo, plním flašky a jsem připraven už nikde nestavět, není čas. Co nejrychleji vyrážím dál, už jen dva kopce, ten první ale pořádnej nejméně na hodinu, ostatní se kupodivu nikam neženou, jak to chtějí stihnout?

Nejlehčí převod, promáčená písčitá cesta, serpentiny, stromy, skály, déšť. Už nemůžu, ale nohama točím. Jsem ve skluzu, zrychluji, ale i tak se pohybuji pomalu, už nemůžu. Makám co nejdýl, stokrát jsem měl chuť slézt a natáhnout se vedle cesty, stačila by půlhodina. Nebo to zabalit. Stále šlapu. Strašně to bolí a už není z čeho brát. Občas tlačím, pak zas nasedám a s vypětím všech sil točím nohama na nejlehčí převod. Stále leje, je šedivé vlhko, moc daleko není vidět. Pak už to nejde, sedám na chviličku vedle kola, piju a rvu do sebe margotku. Nikde nikdo nebyl, ale teď okolo jede Gerhard s ekipou asi 6ti hochů. Říká mi, ať jedu s nima, že je to už jen půl hodiny. Nebo ještě? Musím si ještě chvíli vychutnat svoji chvilku, pak pookřátý nasedám. Jede se mi lépe, ale Gerharda nemám šanci dohnat, a ani ho nevidím. Půl hodiny je dlouhá doba, když to tolik bolí. V dešti mi přestal jít tachometr, tak se hůře orientuji. Už nemůžu, sprostě křičím do lesa, stále prší, blýská se, ale hromy se posunuly dál. Vždy si říkám, že každej kopec jednou skončí, musí, ale tenhle je asi nekonečnej! Nemůžu a přece šlapu, pomalu, kde se to bere? Ale proč to vůbec dělám? Stejně je to všechno marný. Střídám chůzi a šlapání, žádné zastávky, nutím se. Je to nekonečný. Posledních pár metrů po kamenech a jsem v nejvyšším bodě trati - 1500m n.m. nad Rossalmem. Hodina zpoždění oproti plánu.

Hodinu jsem měl rezervu, pokud je plán nadále realizovatelnej, můžu se do něj vejít, trocha optimismu mě nabuzuje, vždyť už mě čeká jen poslední výjezd. Sjíždím dolů, míjím občerstvovačku a těším se na dlouhý sjezd, kde si odpočnu a naženu čas. Zapomněl jsem a přehlédl ty dva žbrdky a rovinku, není hned sjezd, ale ještě asi 5km po rovině a do kopečků. Na profilu bezvýznamných, pro naprosto vysílenýho člověka fatálních. Nazývám je nepěkně, řvu kde je ten zas.anej sjezd a na nejlehčí převod je totálně zlomenej těžce a pomalu vyjíždím. A čas běží, tak to je beznaděj, nestihnu to, teď už je to jasný. Po přejetí pasu se na chvíli počasí změnilo, přestalo pršet a skoro se mraky roztrhaly, dokonce i tachometr opět chvíli šel. Dostávám se konečně na onen dlouhý sjezd, rychlý po zpevněnkách, jen pozor na zatáčky, ale počasí se zvrtlo a zase leje. Zas provazy vody, k tomu 40kilometrová rychlost na mokrém písku, ruce ztuhlé a zimou se třesu jak osika. Zatáčky sem, zatáčky tam, mnoho metrů dolu, vše slité v šedi padající vody. Po takovýhlech sjezdech mi chvíli trvá, než zase můžu řadit, prsty nepracují. Konečně jsem u Gosausee, nevidím ho, i když jedu po břehu, jen vím, že tam je. Projíždím pár louží hlubokých 20cm a po asfaltu sjezd k občerstvovačce. Projíždím ji, pak po kamenité stezce drncat kus po rovině, poslední kopec je přede mnou. Kdybych ho vyjel za půl hodiny, bylo by to super, spíše ale 45-50minut je reálných, je to přes 400m.

Snažím se makat, co to jde, ale stíhá mě hlaďák, některý závody jdou na konci dojíždět na dluh, ale ne tento, a 50km není konec. Za jízdy jím nějakou tyčinku a předjíždí mě Gerhard s hochy. Cítím poslední příležitost na úspěch, musím je uviset. Rvu to, lámu přes kolena, strašně to bolí, ale stejně jsou rychlejší. Anebo já jsem strašně pomalej. Nemůžu ale víc, ještě se chvíli snažím na krev, ale takhle to nepřežiju. Poslední šanci uspět jsem propás. Má vůbec cenu pokračovat nahoru? Prázdnej a vymazanej zastavuju, piju, jím. Nebyla to ani minuta a zase nasedám a jedu si své poklidné tempo, volně šlapu a plynule jedu. Vyjedu to, nemůže to být víc než dvacet minut, ale bolí to a minuty jsou dlouhé, koukám do země a šlapu, do země a šlapu, minuty jsou dlouhé, ale ubíhají rychle, už nemůžu, není z čeho brát. Prší méně, ale takovéhle věci nerozlišuju. V poslední prudké části musím sesednout a tlačit, ale v podstatě jsem se nezastavil a plynule to silou vůle dotáhl nahoru a předjel i pár odpadlíků od Gerhadra. Už mě žádný (významný) dokopec nečeká, zbývá hodina a 10 minut na 25km, to není nereálné, kdyby...

Kdyby to bylo jen z kopce a po rovině, což není, ale zase s chutí a nevyčerpatelným optimismem valím dolu, předjíždím Gerharda klábosícího s nějakým pořadatelem. Je to zpevněná cesta, pamatoval jsem si ale i nějaký techničtější části, že jsem je snad i tlačil. Vskutku jsou po chvíli šutráky, pak i hluboké rozježděné blátíčko, rozčvachtaná tráva všude kolem, kde se někdo pomalu brodí. Projíždím vše přímo hlava nehlava středem, bahno žeru plnou pusou a kameny a sračky od kol odlétají do lesa, jen ať to utíká. Na rovině pak zas nemůžu chvíli řadit něž do promrzlých a ztuhlých šlach a svalů zápěstí dostanu alespoň trochu citu a síly. Bohužel je tu další novinka, vložených 5km a 3 kopečky, první rvu silou ve stoje, jestli se dá ještě o síle mluvit. Poslední občerstvovačku s mnoha diváky ve vsi projíždím a ženu se mezi loukami dál, víra je bezmezná. Druhý kopeček byl nejmenší, pak silnice dolu zpět k Hallstaeter See. Šlo by po ní krásně bez práce sjet, ale šipky vedou ještě do boku do lesa a hlavně po kamenech do kopce. Zas nejlehčí převody a nadávání, vždyť už vůbec nemůžu a takhle to nestihnu! Je to velkej kopec po lesní cestě, pak vypadá, že už končí, ale ještě kousek, beznaděj!

         

Cedule 10km a 25minut, teoretická šance. Sjezd kameništěm, v lese skoro není vidět, ale pouštím to tam, řidítka mi v rukou lítaj jako splašený, proskákal jsem na silnici. Konečně jsem u jezera, nikde nikdo, tma, drtím to. Je trochu protivítr, snažím se ze zakyselenejch nohou vymáčknout maximum, tachometr nejde, ale určitě jedu přes třicet (alespoň to tak cítím), jsem dobrej. Trochu terén, pod most a zpět na silnici. Psychopatickej fotograf mě asi pětkrát fotí, jak se tam sápu na zabahněný břeh s očima na vrch hlavy. Makám jak s větrem o závod, zbývá 5km a 12 minut, je v tom malej kopeček. Poslední teoretickou naději hatí vjezd do lesa začínající naprosto promáčenými asi 50ti metry rozježděnými tisícema cyklistů, to moje vytuhlý nohy neprojedou ani na nejlehčí převod. Po kotníky se brodím v těch sračkách a řvu, že to si asi někdo dělá prdel! Ještě mě předjíždí dva borci, lesem za nimi jedu do toho kopečka a různý cikcaky mezi stromama, už je skoro tma a v lese není vidět vůbec nic, nezbývá než věřit, že tam nejsou žádný zrádný díry či překážky, abych nezpomaloval. Ještě podběhnout most, tentokrát už jsou břehy rozdupaný v jeden kluzkej šlem. Je 9, zbývá silnička do centra, pakliže mě start změřili až když jsem ho vskutku projel, třeba to byly nějaký ty dvě minuty později a o prsa se budu do 16ti hodin vejít. Ale zas mi spad řetěz, po kolikáté už, o tom že mi neustále brzdí přední brzda nemluvím, vždyť ani nevím, jak je to dlouho. Nandavám ho a dřu, ale už cejtím, že se i na rovném asfaltu sotva ploužím. Už skoro v cíli přijíždím k zátarasám, že už by cíl zavřeli a já půjdu potupně spát? Ne, zase změna, ještě kus do kopce a objíždí se centrum okolo kostelíka, obchůdků a do cíle se přijíždí z druhé strany, smůla. Útěchou nestihnutí 16ti hodin může být, že všichni, které potkávám mi tleskají a křičí bravo. Diváci jsou fakt výborní po celé trase, ať je člověk první nebo poslední, všichni upřímně oceňují i jen účast, o to více dokončení.

Jsem v cíli! Je nějakých 5 minut po, nestih jsem to, myslím si, že budu diskvalifikován, ale pro sebe jsem vítěz, vždyť jsem dojel, a hlavně nevzdal! Vůli jsem prokázal nezdolnou, jen je mi trochu smutno. Ale co je pár minut na 16ti hodinách? Nicméně jsem nakonec regulérně klasifikován na 235. místě s časem 16:07:07, 45. ve své věkové kategorii (pro porovnání na 22.km jsem byl 66., celkově 371.). Dostávám i černé triko "survivor" (dříve "finisher"), které dostávají jen úspěšní na extrémní trase, takže jsem nakonec přece jen oficiálně dokončil, "Biked through Hell!" je tam napsáno J Kdybych už nikdy neujel žádný kilometr na kole, tak tuhle bikerskou megametu mi už nikdo nesebere! Pepa už je odpočatej v cíli, má krásných 15:41:03, výborně! Za mnou přijíždí ještě přes 20 lidí, koho nestáhli na dílčích limitních bodech, mohl dojet, ty ke konci jsem já stíhal se sotva půlhodinovým předstihem. Jen nechápu, co viděli ty za mnou v posledních lesíkách. Poslední klasifikovaný je Gerhard Gulewicz, ostřílenej borec a oficiální vodič na dojetí extrémní trasy, http://www.salzkammergut-trophy.at/gerhard-gulewicz-jako-vodic-ber7375, www.gerhardgulewicz.com, což jsem si přečetl až doma J

Všechno mě bolí, jsem totálně vyčerpanej, kulháme pro trika, opatrně ale hrdě jedeme do kempu. Jsem úplně promočenej, po 5h jízdy v dešti mám zcela rozmoklý prsty a z rukavic i dlaně. Nejsem moc labužník na sprchování, ale těžko bych si představil něco lepšího než nekonečné stání pod vařící sprchou a jen tupé koukání před sebe. Před deštěm se schováváme v autě a není víc síly než tam vypít jedno pivo. Spí se špatně, i druhý den vše bolí, nejen nohy, ale i záda, zatuhlej krk a brní mě stále ruce a nefunguje úchop. Čtyřhodinová jízda zpět do Prahy ve strnulé poloze není nic moc, ale do pár dalších dnů přetrvává už jen brnění rukou, namožené šlachy v zápěstí a obrovské bolavé ztvrdlé fialové mozoly přes půl zadku. Jinak jsem od pondělí úplně v pohodě a na rozdíl od pevného předsevzetí po závodě, že to už nikdy nepojedu, tak na zážitek rád vzpomínám. Krásně to uteklo a nebylo to vůbec špatný J

Filip Hegner, A248