SPECIALIZED RALLYE SUDETY 2007


V sobotu (8.9.2007) jsem dosáhl zřejmě svého bikového vrcholu (pokud někdy nepojedu Salzkammergut Trophy 200km, jako že asi nepojedu), přihlásil jsem se na závod RALLYE SUDETY - "Pravděpodobně nejtěžší marathon horských kol v ČR, který vede velice členitým terénem Teplických skal, Adrspašškých skal a Broumovských stěn." - http://www.redpointteam.cz/. Závod je 123km dlouhý s převýšením 3350m a pověstný bahnitostí trati. Dlouho předtím se na různých diskusních fórech probírali podmínky a lidi to dopředu vzdávali, neboť skoro celý týden předtím značně pršelo. Mě ale nenapadl lepší způsob prožití svých narozenin než se 10h trápit v bahně a kopcích, a tohle je můj příběh...

V pátek večer jsme dojeli do Teplic n. Metují, kde jsme se zaregistrovali. Spali jsme nedaleko v kempu v chatičce, ale ve spacáku, v kterém jsem se v Himalájích potil, mi tam nebylo žádné velké horko. Celou noc na střechu lehce bubnoval déšť, i když jsme si říkali, že to jen šumí potok za chatkou. Vstali jsme v půl 7, poladili biky (všichni nasazujou blatníky, i na celopéra, já mám hovno (ani blatníky ani celopéro)) a mrazivým raním deštíkem a mlhou sjeli na start.
V 8 odstartováno. Hned za startem jsou 4km stoupání o 250m serpentinami po silnici. Všichni drtěj, přes 800 jezdců se musí roztáhnout, aby se vešli do následujících terénů. Jedu si svoji pohodu, můj cíl je hlavně dojet. Jelikož jsem se ale na startu nasáčkoval do prvních řad na prvních 10ti kilometrech mě předjíždí asi 300 jezdců. Zachovávám ale klid a kochám se pěknou krajinou v okolí Adršpachu, byť obloha je ocelově šedá. Tempo je ostrý, vjíždí se do terénu a kopce nahoru a dolu se střídají v rychlém sledu, občas pole, občas lesy, povrch je víc než promáčený. Dodržuji pitnej režim a jede se mi pohodově, tachometr ale blbne hned od prvních kilometrů, takže pořádně nevím jak.
Podél cesty se objevují první smolaři, co píchli, resp. prorazili duši. Taky v jednom sjezdu týpkovi přede mnou začalo něco harašit v zadním kole. Myslel jsem, ze je to klacek, najednou ale "klacek" zasyčel jak had, stejně tak se vyvlnil z přehazovačky a vlít mi pod kola. Lek jsem se jak sviňa a málem se rozsekal, ale nebylo to nic proti úleku toho týpka, když o 100m dál při šlapání na prázdno zjistil, že žádnej řetěz nemá... Taky se u cesty válel jeden zkrvavenej a proti jela sanitka...
První bufet, u polský hranice, dávám si muesli tyčinku a hroudu eidamu a valim to dál. Zas terén a promáčenej les, ale vcelku pohoda, navíc jsem se nějak zamyslel a asi 15km vůbec cestu nevnímal. Přemýšlel jsem o své přípravě. Byl jsem v nejlepší kondici, co jsem kdy měl, najeto 3000km, ale 120 jsem ujel asi 2krát za život. Navíc rozhodně ne v kopcích a terénu. Taky za poslední týden jsem pohybu moc nedal. Zato se ve čtvrtek trochu zvrhla kalba, dal jsem asi 10 piv a čtyři vodky a domu jel v půl pátý totálně na plech. Nějak jsem se "zapomněl" v autobusu a přejel do Unhoště, domu se nakonec dostal v půl 7. Naneštěstí jsem moh spát jen hodinu a musel jsem na pracovní pohovor. Tam jsem byl jak namalovanej a především se snažil nezývat a nevypouštět kocovinový prdy. Pak jsem zbytek dne už nespal, celej den mi bylo blbě a pořádně jsem ani nejed, kocovina zlá! K večeři jsem zchroupal oschlou bagetu na benzínce, brzo vstával, k snídani měl jednu sušenku... Předjel jsem bráchu, co měnil píchlou duši.
Vracíme se do Teplic, 36.km, časomíra ukazuje 1:50, pohoda. Bufet, dávám si čerstvou kobližku a banán se solí. Presso s mlíčkem nikde nevidím, tak to zapíjím jonťákem, sedám na zabahněnýho bejka a pokračuji. Prudce do kopce nad městečko, panely se mi snaží vyklepat koblihu zpátky do pusy, ale zrovna jsou podél trati místní kočky, jedna na mě křičí "Dobře jedeš!" a pěkně se usmívá. Snažím se tvářit na pohodu a valim to dál, škoda že je zima a maj na sobe bundy zapnuty až ke krku.
Chvilku dolu a nekonečný výjezd na Honský špičák. Předjíždí mě brácha, přeje k narozeninám a jako dar dává energy gel. Supíme do kopce, romantika! Nenechávám se strhnout jeho tempem ani kecama a jedu si svůj klídeček. Říkám si, že mu snad dojde a dám si ho. Ale spíše dojde mě a hlavně mi dojde, že to je boj o holej život.
Trať se dělí, krátká odbočuje a už se vrací. Většina lidí jede dlouhou, blázni! V hlavě mi zní, co říkal Džony ráno: „Nečekej, že jak je to prvních 40km, že tak to bude pořád, až druhá část jsou ty pořádný kopce, kdy člověk za hodinu ujede 6km a je rád.“ A už začíná to, co ze Sudet dělá nejtěžší maraton (do teď to byla vcelku zívačka a hroznej fofr). Krpál pokračuje lesem, sotva to utáhnu na kašpárka, navíc přes cestu jsou napříč mokrý kořeny tlustý jak noha. Utěšuju se, že z kola nepadám jen já. Na vrcholu se jede chvíli po hraně skal s krásnými výhledy do dálky. Pak poprvé sesedám a tlačím. Ne do kopce, ale z kopce!! Po nejprudším místě nasedám a jedu. Ale kdybych věděl jak zastavit, tak tlačím i další část. Se srdcem v hrdle jsem sjel nejbrutálnější sráz v životě, ruce měl z brždění v křeči, že další 3 minuty nemůžu přehazovat. Bufet, humor mě přešel, muesli tyčinku se solí zapíjím nealko pivem.
Známá chuť a pocit, že jsem Honza Kopka (recenze knihy Cyklistickým peklem, www.jankopka.cz) mě povzbudily, nasadil jsem ďábelský tempo a drtím vstříc dalšímu kopci. Po dlouhé době zas i někoho předjíždím. Masitej konec tlačím, zkrácený lejtka flirtujou s křečí a krkám chmel. Vyjíždíme zpět na vrchol Broumovskejch stěn, trasa se přehupuje přes hřeben a dolu je technickej sjezd po mokrejch pískovcovejch kamenech, mezi kterými jsou hluboký prohlubně vyplněný jemňoučkým písečkem. Radši kolo vedu mezi pěšími turisty, na kochání se okolními skalními útvary nemám ale moc náladu, byť jedem přímo rezervací. Začíná pršet.
Následuje technickej výjezd po kamnech a bahnem do neskutečnýho srázu zas zpátky na hřeben. Kufry jsou zasekaný blátem a nejdou zašlápnout, přemejšlím zda mě víc sere jet nezašláplej na kašpárka do brutálního kopce nebo ve smycích balancovat ve sjezdu po mokrejch kamenech. Brejle mam zamlžený od potu a deště, že skoro nevidím, následuje další svinskej sjezd ze skal až na dno. Chvíli tlačím, pak jedu, technika nebyla nikdy moje silná stránka a síly docházej. Najednou jsem přelít přes řidítka, odřel si nohu a řidítka otočil o 60 stupňů vůči vidlici. Při té příležitosti jsem ladně sestřelil týpka, co jel hned za mnou. Skočil salto přes svý kolo, mý i mě, ale nasranej se naštěstí zved a odjel. Já narovnal řidítka, jedu dál.
Mám chuť vzdát, ještě nejsem ani v půlce, prší je mi zima a už moc nemůžu. Hlavně jsem si spočítal, že musím jet aspoň průměr 10km/h, abych stih limit v půl 8. Ale do kopce tlačím 4-5km za h, a dolu buď tlačím 5km/h nebo se šoupu smykem 7km/h. Nechápu, jak to můžu stihnout, propadám do beznaděje a bolí mě odřený koleno. Další bufet, nevím, co jím, ale čekám frontu na umytí řetězu a pedálů. Z řetězu vyteklo asi kilo bahna a písku, ale pomohlo to jen na pět minut. Pravej pedál zacvaknu vždy tak na podesátý, levej je totálně nemožnej.
Další prudérní výjezdy a sjezdy ve skalách, přestává sice pršet, ale už mě to sere, přejet Broumovský stěny tam a zase zpět, tam a zase zpět..., koho to baví? Prask mi jeden nosič na láhev. Další bufet, víc se rozhlížím a odpočívám, než jím.
Pár relativně mírnějších pasáží mi zvedá trochu náladu, ale vše mi začíná splývat do jednoho velkýho utrpení. Bufet a za ním ostrej výjezd o 250m terénem. Točím nohama, pak jdu, nevím která bije, všechno mě bolí, všechno je na mě mokrý, z jonťáku a muesli tyčinek je mi blbě.
Sjezd do Machova, 75.km, klopím do sebe dva kalíšky teplý polívky a pokračuji, je to ale ještě sakra dálka. Brutální výjezd na Bor, nejvyšší bod trati, ale už mi je všechno jedno. Přibejvá ale bahna, boří se to a na mazlavém povrchu kolo jede jinam, než já chci. A když náhodou chci víc než bahno, tak se mě snaží kolo přehodit přes řidítka, nebo vyhodit do boku. Snažím se neposlouchat, jak vše vrže, řetěz je obalenej pískem, že snad ani není vidět, ale jakž takž to ještě přehazuje a brzdí.
Při přejíždění jakéhosi psedomostku jsem lehce přibrzdil a kolo se smyklo po mokrým dřevě. Během mžiku jsem dopad na prdel a do zatnutého a prochladlýho prdelního svalu jsem dostal takovýho koňara, že se mi zatmělo před očima. Bolest, že bych řval, zatím ale brečím. Neschopnej čehokoli chvíli stojím, předjíždí mě pár lidí. Jakoby nestačilo, že trpím průběžně, ještě takovýhle bonusy. Sbírám veškerou svou vůli, nasedám a výletnickým tempem pokračuji. Bolest řitě je neskutečná, později ve sprše zjišťuji, že tam je mimo modřiny přes celou půlku navíc i krvavej šrám větší než na koleně. Jedu na pohodu nechci se zabít, profil je naštěstí zas o něco mírnější, ale promáčenejch částí přibejvá. Jede se třeba 2km v 10cm hlubokým mazlavým blátíčku, fakt pohoda...
Kde to jde, snažím se makat co nejvíc, abych to vůbec stih, sil je vcelku ještě dost, na výjezdech lidi předjíždím. Horší jsou sjezdy, to se bojím, mokrý kameny a kořeny a kluzký bláto rozježděný od 300 bikerů přede mnou není úplně moje gusto, tak prudký části tlačím. Dva bolestivý pády mi stačili a za 3 tejdny jedu do Nepálu, nerad bych si něco zlomil. U jakéhosi brodu uprostřed lesa sedí na sudu dvě holky a nabízej mi točený pivo. Dávám si dva loky na zlepšení nálady a pokračuji. Taky už mi jde zas zaklapnout levá bota do pedálu!
Bufet na 98.km, klábosím se zoufalcema okolo, který se trápěj jako já. Teď už to dojedu děj se co děj, říkám si a vyrážím vstříc dalšímu nehoráznýmu kopci Hvězda, zas ty Broumovský stěny! Jedu asi čtyřkou lesem vstříc nebesům, pak tlačím. Méně náročný mi přijde jet, ale ne všude to jde. Silou vůle jsem kolo vyvláčel nahoru, kdo nezažil, nepochopí jaký je to na dně svých fyzických i psychických sil lízt v SPD tretrách do 45tistupňovýho blátivýho kopce a ještě jako bonus ohnutej táhnout zpupný kolo. Další sjezd a zase prší.
Bufet 105.km, ani už nejím, nemám chuť, i když vím, že bych radši jíst měl. Výjezd na Ostaš, sjezd, druhej výjezd nahoru a sjezd k poslednímu bufetu. Nevím jestli ještě žiju, nebo už jsem chcíp. Konec se už ale blíží, tak do sebe v chvilkové euforii rvu zase koblihu a říkám si, že se musím vejít do 10 hodin. Následuje nekonečnej výjezd lesem, pak po bahnitým poli, kde se klouzavá sračka mlaskavě lepí na pláště. Ale je to výjezd poslední, tak šlapu a šlapu, i když umdlévám. Pak kus po silnici a sjezd po promáčené louce. Předvádím pár smyků, co jsem se za ten den naučil a kolo mě dvakrát nutí fofrem vysednout do boku. Naštěstí jsem to vždy ustál a nikdo mý mistrovský čísla neviděl. Při projíždění městem si říkám uff, dokázal jsem to, ale spíš apaticky, žádná velká radost. Do cíle dojíždím v čase 9:49:47 jako 331., průměr 12,5. Brácha (má ale po závodě naprasklej rám, zadní vidlice dole) a jeho kámoši dojeli už dávno. Konzumuju těstoviny s gulášem a pivo a přemýšlím, jestli nejsem blázen. Proč tu kurwa dělám??
Dlouhou trať dojelo 422 jezdců z 529. Jel jsem pod jménem Vojta Vinař od něhož jsem koupil číslo.
Fotky jsou z cíle, jen mizerná kvalita z mobilu.