POSÁZAVSKÁ TRILOGIE 2008
 

 

Je sobota 26.4.2008, vstávám v půl šestý, čeká mě můj první survivalový závod, závod spadající mezi závody České asociace extrémních sportů, které jsme čerstvě členy. Závod je českým pohárem jednotlivců, nicméně my se budeme účastnic jako jedna z dvojic, těším se jak malej kluk...
Mocně snídám, přesouvám hromady vybavení do auta a vyrážím mlžným ránem. Na Chodově nabírám lehce nervózního Ondřeje, na pumpě u Průhonic se střetáváme s Adamem a spolu frčíme na jih, chvíli po dálnici a pak již sjezd do malebného Týnce nad Sázavou. Zastavujem u BiSportu a jdem se zaregistrovat, plaše okukujem, co se bude dít a půjčujem si pádla, vesty a kanoi. Přemýšlíme i o barelu, ale jelikož chceme vypadat závodnicky, tak ho nakonec zavrhujem. Týpek se nás ptá, jakou loď chceme, říkáme nějakou rychlou. Čapnul jednu z vrchu, vylil z ní pár desítek litrů vody a předává nám ji. Šprýmujem na téma, jak se asi ta voda do lodi dostala, on však kontruje hláškou, že když v lodi byla voda teď, tak během závodu již nebude. Spokojeně se pochechtáváme a odnášíme keňu ke břehu, ani ve snu si neschopni představit, jak to nakonec s tou vodou v kánoi bude...
U auta následně spekulujeme, co si oblíct, co na kterou fázi závodu připravit, atp. Po deštivém včerejšku se zdá, že by nakonec mohlo být hezky, moc to tedy nevidím na nějaké teplé a protideštivé oblečení, jen se hlavní součástí mého vybavení stává fleesový nákrčník, protože celý předchozí týden mě škrábalo v krku, a ještě v pátek jsem nemoh do dvanácti usnout kvůli dráždivému kašli. Hmm, ani tomu tréninku jsem moc za posledních pár dní nedal, ale zrovna mi to nabitýmu adrenalinem vůbec nevadí. Odesíláme kolo a věci na něj, do lodi cpem vodní výzbroj a na sebe běžecký úbor. Jsme s Adamem dvojice/hlídka č. 66, design triček tedy nic moc. Pak je „výklad tratě“, fotím zúčastněné, zkouším teplotu vody a sháníme Verču a spol., abychom jim předali foťák a klíče od vozů. Čas rychle běží, přijíždějí až v 8:58, málem jsem kvůli předávání věcí jim nestih start, a do poslední chvíle pobíhal mezi startem a parkovištěm...
 

 

9:00, odstartováno. Dobře si vědomi svých možností a schopností jsme se zařadili na chvost běžců. Chumel se vcelku rychle natahuje, pověsili jsme se za slečnu s přezdívkou Sába a držíme její tempo. Vybíhá se ze vsi a pěkným údolím podél potoka se mírně stoupá, tempo jsme si nastavili velmi přátelské. Ondra vyběhl rychle před nás, po kilometru stojí zrudlej u cesty, že přepálil, mám o něj strach, že nedokončí ani běh… Po kluzkém bahnitém svahu se vběhne do lesa a polí, stoupání se přiostří a stoupá se do Bukovan. Funění všech nabývá na síle. Celkem vesele se dostáváme k vrcholové kontrole a po poli se trať láme na ostrý seběh. Nedělá mi to moc dobře, obzvláště závěrečná úzká prudká bahnitá část kolem plotu lemovaného ostnatým drátem. A to už jsme zpět v Týnci, přeběhnout řeku, proběhnout centrem a jsme opět u BiSportu. Čas něco málo přes půl hodiny, paráda, polykám ionťák a vyrážíme vstříc druhému okruhu.

Trháme Sábu, házím nějaké vtípky k dvojici s přezdívkami na zádech „Jan Mlíko“ a „No Milk, Please“, ale brzy mě humor přechází. Áda zrychlil a jeho záda jsou čím dál tím víc dál a cesta podél potoka se zdá nějak delší než poprvé. Píchá mě v boku a až když vidím že u bahnitého svážku na nás číhá náš fan club a fotografičtí dokumentaristé zároveň, horko těžko Adama dotahuju. Na bahně mi ovšem ujela bota, tak jsem do blesknutí mého foťáku v rukou Pepana krásně zaklekl na všechny čtyři. Ihned se vztyčuju a pokračujem. Adam v běhu o dost lepší mi zas trochu uniká, ale v nejprudší části do Bukovan ho zas mám. Rozhodně bych bez něj takhle rychle neběžel, psychicky mě značně táhne, na běhání nemám moc morálku, neba mě to... VIDEO

A už jen sešup dolu. Adam křičí, že tolik km v kuse doposavad nikdy neuběh, nemůžu než souhlasit. Jenže kde se vzala tu se vzala jakási Pamela, nevím jestli jsme ji doběhli, nebo ona dorvala nás, nicméně v seběhu se přehnala dlouhými skoky přes nás a je o dost rychlejší. Adam si to nenechává líbit a věší se za ni. Mě utrhli, vznikla 15ti metrová mezera, která se neustále zvětšuje a není v mých silách s tím cokoli udělat. Ještě si musím na chvíli trochu zpomalit, abych si odpočinul, na silnici sbíhám s velkým odstupem, ale už cítím konec těhle muk, tak tlačím na pilu a dávám do toho vše, doháním Adama, předbíháme Pamelu... Bystrý čtenář si všimne, že soupeříme pouze s dívkami, a to ještě s těmi z druhé půle, zrno se totiž již dávno oddělilo od plev, resp. sportovci od kancelářských krys, a ti kdo bojují o rozumné pozice mají za sebou už kus vody... Ale to nám vůbec nevadí, probíháme městem a v kouzelném čase 1:05 už dobíháme k lodi, avizováno bylo 15km, ale spíš je to něco málo přes 13, nicméně úspěch ohromnej, cejtíme se vcelku dobře a pocit, že to nejhorší máme za sebou je velmi příjemný. Zdání ale klamou...
 

 

Občerstvujem se a převlékáme do vodáckého, jak jsme se zastavili, trochu se celí klepem, přece jen jsme dost odrovnaní. Ale nasazujem fešácké helmy, zapínáme vesty, oblíct rukavice a hurá na vodu. Přibíhá Ondra a dere se ke svému kajaku, smekám, jak za to nakonec vzal a úspěšně pokračuje dál. To my už ale zabíráme mocně pádly a čeká nás 16km do Pikovic. Na tuhle část jsem se dost těšil, není tedy zrovna moc teplo a neuměl jsem si představit závod na kánoi, ale musí to bejt super (jsem si myslel). Vcelku zabíráme, ruce ale začínaj bolet takřka ihned, tak střídáme často strany, nohy po běhu trochu brní a záda taky cejtim, ale svištíme vcelku pěkně. První jez projíždíme s přehledem, Ádu jakožto háčka voda zcela zlila a i dost jsme nabrali, ale jedem dál. Vody moc není, ale je rychlá a na kamenech se vaří. Taky je dost studená, Áda mrzne, mě zatím jen nohy a ruka. Další jez, totéž, projet krásně, ale za cenu zlitého háčka. „Háček ten tvrdej chleba má,“ řve Áda, já se jen mlčky usmívám, přibývá pár dalších litrů do keni. Nastává problém s camelbaky, které máme přicvaknuté k výztuze uprostřed lodi. Leží teď ve vodě a nasákají se. Přesouvám svůj mobil do Ádovýho do vodotěsného pytlíčku, jen si u toho tiše dumám, jak je asi vodotěsnej, když mu nejde zip dopnout až do konce...?!? Camelbaky soukám do igelitek, ale to je evidentně k ničemu. Proč jsme vezli camelbaky už na lodi, a ne až na kole, proč jsme v nich měli mobily a proč jsme neměly nějakej loďák nebo aspoň ten barel, ať se mě nikdo neptá!! Chybami se člověk učí, škoda že jsme předchozí sobotu díky kocovině odpískali tu generálku...

Třetí jez Kaňov se přenáší, při té příležitosti vylejváme loď. Jede se dál. Vcelku to utíká, ale moc zábava to tedy není a začíná mi být dost zima. Další jez, opět jsme nabrali dost vody a Adam je úplně mokrej. Následují další peřeje, Áda vypruzenej z mokrýho Camelbaku si ho nandavá na záda. Asi by bylo moudřejší počkat až na nedaleký volej, nabrali jsme vody vcelku dost a tudíž je loď nebezpečně vratká, ale nic neříkám, mazácky si kormidluju a sunu loď vpřed a zároveň mu pomáhám podat neposlušný popruh. A pak se to stalo!! Při zpětné rekonstrukci nevíme, zda již začal taky pádlovat nebo ne, batoh už ale na zádech měl. Najednou jsme se zvrtli do vody. Šok!! Ledová voda mě sevřela, že se chvíli nemůžu ani nadechnout, proud mě žene vpřed a drtí o kameny. Vzpamatoval jsem se a rychle vztyčil, vody je do půlky lejtek, v hlavě mi zní věty, který jsem ráno čet o svém novém pulsmetru: „Vysílač a měřič pulsu jsou chráněny před stříkající vodou a deštěm. Nenoste je při sprchování, koupání, plavání nebo v sauně a neponořujte je do vody.“ Zároveň ale vidím plnou loď vody která je nesena proudem, Adama jak za ní visí, mobily ve „vodotěsném“ pytlíku v camelbacích pod vodou a nekonečnou pěřej, a je mi jasný, že je vše tak trochu v prdeli. Skáču do ledový vody a plavu za nima, nohy a ruce dostávají další údery od kamenů. Po chvíli splývání se nám daří loď nasměrovat ke břehu, a po další chvíli ji tam zastavit. Koukám na vzpěru, na které už není můj camelbak, když tu Adam praví: „Jestli chceš camelbak, tak za ním vyraž.“
 

 

Koukám po směru jeho pohledu a 10 metrů po proudu vskutku plave, vydávám se za ním. Skákat v peřejích po kamenech absolutně nejde, je to pomalé a bolestivé, tak se nechávám unášet vodou - plavat taky nejde - ale to zas jsem stejně rychlej jak batoh. Lezu tedy na břeh a běžím nějakých 60m rákosím stále s pádlem v ruce, až si ho nadbíhám a vytahuju ven. Váží najednou asi 20kg, ze všech kapes tečou litry vody. Taky mi uplavaly muesli tyčinky a pití, zato jsem z vody vytáh něčí 3Bit. :-) Vracím se k lodi a musím se pěkně dlouho vydýchávat, nezdá se to, ale po běhu moc sil nezbylo a na takovýhle sportovní variace nějak už nemám. Vylejváme loď, což je taky boj a klepeme se zimou. Mobily jsou samozřejmě promáčený, rozebíráme je, ale nikdy mě nenapadlo, jak je těžký vysušit pár plastových a kovových součástek mokrejma rukama a bez jediného kousku suché látky. Brzy marný boj vzdáváme a protože je ukrutná zima, pokračujem.

Jedem dál, nechápu, jak se to stalo?!? Pravda, na lodi jsem naposled seděl před rokem a půl, ale vždy si myslel, že jsem zkušenej, na gymplu dělal „instruktora“, pár řek jsem už sjel, udělal se málokdy, navíc tenhle úsek jsem v minulosti jel už dvakrát a vždy pohoda. Tak proč se cvaknem při závodě?? Hlava mi to nebere, aspoň ale bude o čem vyprávět. Taky jsme ztratili pár pozic po (zdánlivě) výborným běhu i dosavadní jízdě. Trošku vykolejený jsme pádlovali dál a mrzli, slunce je stále schovaný za mraky a teplota proklatě nízká, Verča, Pepan a Téra se zatím nikde neobjevili, cesta ještě daleká a furt nemůžu pobrat, proč jsme se vyklopili, s tím jsem vůbec nepočítal. Následuje delší klidnější kus, zato ale dřina, kdy vytuhávají ruce...

Další jez, už má náš respekt, naštěstí (pro nás) taky před námi do jezu vjíždí jiná loď, najeli na zídku skrytou uprostřed a otočili se. Zídka je vskutku vidět až na poslední chvíli, my se jí ale poučeni vyhýbáme, horší je se vyhnout zaplavené lodi která je těsně pod jezem na kolmo, vedle zbývá jen sotva metr široké místo, kam jsem loď zkušeně a se štěstím naved a trochu si spravil sebevědomí. Nešťastníkům jsme ze samého vděku ani pomocnou ruku nepodali, stejně ale nebylo kde zastavit...
To už se blížíme do Kamennýho Přívozu, cca do půlky trasy. Tam se poprvé setkáváme s naším doprovodným týmem, zastavujeme u břehu a předáváme jim mobily (resp. jejich promočené součástky) do opatrování. Historku o cvaknutí dáváme k dobru jako náramný vtípek a kuriozitu. Něco pojíst a mazat dál.
 

 

Bylo to sotva 100m a další jez. Ten projíždíme v pohodě, zas ošplouchnutí vodou, je zima. Hned pod ním ale opět nějaký zkrat, kámen či co a v mžiku jsme opět ve vodě! Proč proboha, to se mi snad zdá!! Je to zřejmě tím, že když je třeba najednou trochu víc urgentně zabrat, něco vyrovnat, kousnout se, už prostě nejsou síly a jsou pomalejší reakce... Voda mi alespoň už nepřijde tak studená jako napoprvé, zato jsem dostal neskutečnou křeč do lejtka, že ani řvát bolestí nemůžu. Slzami zakalenýma očima koukám do Adamových nepřítomných, loď a pádlo má 5cm od konečků prstů, ale nechytá je. Něco je špatně, přemáhám bolest, beru obě pádla a nechávám se vlýct lodí po šutrech, sám však nemám absolutně šanci jednou rukou její směr nějak změnit. Kapsy camelbaků, tentokrát již na zádech, se zase plní vodou... Adá byl při otočení mrštěn na kámen a dost si narazil žebra, ale vzpamatoval se a táhnem loď na kámen. Tam posečkat, vydejchat, pak dlouze vylejvat, všechno bolí a nejde to. To je snad špatnej sen, nohy jsou ze zimy úplně fialový, už mě to nebaví, nechci znova!! Otráveně usedáme znovu do lodi a pokračujem, kolik lidí nás už předjelo neřešíme. To jsme tak špatní, či co, jindy bychom to projeli úplně v klidu, trochu si zoufáme!

Do Žampachu jsme si objednali čaj, zastavujem, Verča už na nás čeká s vroucími hrnky. Je to příjemný, ale třesu se zimou, že čaj bryndám na zem. Je mi prabídně, těžký podchlazení, psychika značně nalomená a těším se, až už to skončí! Musíme pokračovat, jinak zmrznem, voda má tak 10 stupňů, vzduch jen o málo více. VIDEO.

Hned za čajem je jez, osmej a naštěstí poslední. Sešoupáváme ho jako všichni po straně, ale se špatným pocitem, jak to skončí, hlavně se fakt už nechci cvaknout. Jez jsme sjeli a dostali se do mělčiny pod něj, na chvíli mě chytla neskutečná křeč do lejtka, naštěstí jsme právě bezpečně uvízli na kamenu, ale Adam nevěděl, co se děje, neboť jsem chvíli bolestí nemoh ani promluvit. Fakt peklo! Jedem dál, každou chvíli se však zadrhnem na dně nebo kamenu, musíme se zvedat, odšlápnout, a o pár metrů dál zas další uvíznutí. Otrava, tak se snažím prokličkovávat, ale nevím, že jsem se na to nevykašlal, když to bylo všude stejný a navíc jsme měli už málo sil. Průser byl otázkou času, stačilo blbě najet lehce kolmo na proud a oba se nahnout na jednu stranu, promrzlost, únava a pocit naprostý bezmocnosti hluboko v hlavách nemohly konkurovat dravé vodě!! No popravdě, když nám to tolik šlo, chtěli jsme mít cvaknutí řádně nafocené a natočené, Verča a Pepa s foťáky byli hned vedle, a povedlo se to... ;-) VIDEO.
Potřetí jsme se ocitli v ledové řece, šrámy na končetinách přibývají a plná loď zas mízí po proudu. Snažím se ji nadběhnout po břehu, ale zasekává se na kameni uprostřed řeky. Vracím se do ledového toku a táhnem tu mrchu ke břehu. Síly došly, vylejváme ji snad 5 minut, posledních 10 litrů dalších pět, síly nejsou a chuť už vůbec ne. Předjel nás Ondra. Jsem totálně zlomenej a nasranej, navíc se nám podařilo vyrvat středovou vzpěru, jejíž uchycení už bylo trochu nalomené na začátku, loď se tudíž pak navíc ještě měkce vlní a i prázdná se chová jak s pár cenťáky vody na dně...
 

 

Nasedáme a apaticky pokračujem dál, taky dost se strachem. Oba cejtíme, že už není v našich silách se dalšímu cvaknutí moct vyvarovat, s panickým strachem hledíme vstříc každému kameni a jen větší vlnce, je nám jasné, že další naražení do kamene či obtížnější pasáž by nás stála další vyklopení. Nevím, jak popsat skálopevnou jistotu, že nezvládnem za standardního stavu naprosto banální úkony, které bychom jindy zvládli v deseti pokusech z deseti, ale měli jsme ji. Není však standardní situace, jsme zcela v jakémsi nevysvětlitelném transu a jsme zcela vyčerpaní, promrzlí, psychicky na dně a v rukou „běsnícího vodního živlu“. Nejsem typ, kterej by se vzdával, ale ještě jednou se udělat, tak na to prdím a splývám ve vodě vedle převrácený keňi až do Pikovic. Fakt bezmoc!! Naštěstí už následují jen olejíčky a lehce zčeřené vody, je to sice nekonečná dřina pádlovat, ale lepší než další koupel. Všechno bolí, slunce schované za mraky stále nehřeje, myšlenka „ať už tohle peklo skončí“ se stává hmotnou. Nesnáším vodu a to jsem ji do teď měl velmi rád!!

Pohled na most v Pikovicích je jak balzám na duši i tělo, rychle pádlujem ke kotvišti, s vytažením lodi nám však naštěstí pomáhají pořadatelé, neboť zjišťujem jak málo sil nám zbylo. Nohy se podlamují a ke kolům je to sakra daleko. Naši podlomenou psychiku doráží pohled na naše kola a pouze 5 dalších. Ondra se zrovna dooblíká a odjíždí, vítěz je již v cíli. Vodu máme jednu z nejhorších, férově jsme soupeřili jen s jednou dvojicí, která měla loď děravou jak ústa staré ženy, a s kterými jsme se vzájemně předjížděli vždy, když ti druzí loď vylévali... :-))
Rychle se vysvlékáme z mokrých a studených svršků, cyklistické vybavení mi zas vlévá chuť a dobrou náladu do žil, protahuju bolavé nohy. Adam se převlíká déle než by mi bylo libo, (čas depa se pak přičítá k jízdě na kole, proto nakonec i ten vypadá dost hrozivě), já mám nutkavou potřebu se ihned vyrvat z klece bezmocnosti a vyletět díky disciplíně, kterou aspoň trochu ovládám. Konečně vyrážíme, dravě přes most, kde na nějaký turisty řvu už notně dopředu „zdovolenim“ a rvu to do kopce. Nahromaděná energie z beznaděje žene kolo do ďábelského krpálu, až lupe ve všech součástkách. Občas ale i na nejlehčí převod je to dost na hraně, ale odmítám sestoupit, má hrdost by to v tuhle chvíli nezvládla a lejtka by si jistojistě řekly o křeč. Už takhle v nich podivně škube, ale na obzoru se objevil trápící se cyklista. Snadná kořist dodává kuráže, nicméně moc snadná není, nějak se sebrala a už k ní vzdálenost nestahuju, samotnýmu mi taky trochu dochází. Na konci prvního stoupáku se trochu uklidňuju a čekám na Adama, kterému k svěžesti trochu chybí...

Pak se jede lesem přes kořeny, bahnem a hromadami suchého listí, předjíždíme dva borce, to vždy povzbudí. Pár kopců nahoru, pár dolu, dřina a trochu to splývá, pomalu ale přece ubíhá a nohy pobolívaj. Tempo ale držíme celkem slušný, jen mě trochu zaráží, že jsme ještě stále nedojeli Ondru, vyjížděl 5-10 minut před námi, ne že bych ho podceňoval, ale na kole jsem se cítil vcelku dost jistě. Následuje ostrý sjezd do Žampachu, kde Ondřeje konečně dojíždíme, drží se báječně, ale na výjezdu mu nedáváme šanci. Také jsme zas objekty pro foťáky našich přátel.

 

 

A přichází největší lahůdka, výjezd o 260m do Hornopožárského lesa. Nejdřív po silnici, kde nás Pepan vykloněný půlkou těla z auta fotí za jízdy. Připadám si jak Lance na Tour a i se mi tak dobře šlape, bolesti pryč, nohy totálně svěží a úžasná nálada. Už mi taky rozmrzly prsty na nohou, zbytek těla se tedy trochu přehřívá, ale je mi veselo. Adam trochu mele z posledního a s každým nadechnutím ho bolí naražená žebra. Vjíždí se na pole, pak lesem, snažím se držet před ním odstup, abych ho nutil k maximálnímu výkonu, zároveň však abych ho neutavil a neotrávil. Kopec je čím dál tím strmější a lesem, nicméně nádherná krajina a baví mě to. Dojíždíme dvě frajerky, pověsil jsem se za tu rychlejší, jede výborně a hrdost mě nutí jet za ní i pasáže, které bych sám už asi tlačil. Prohazujem pár vřelých slov a už dojíždí Adam a trháme je. To už jsme nahoře, jede se po rovině, ale přes kameny a kořeny. Stále velmi dobrý, i když celková únava se trochu projevuje. V rozsáhlých 15cm hlubokých bahnitých loužích předjíždíme 4 tlačící závodníky. Paráda, ještě pár kořenů a už jen skoro 6tikilometrový sjezd do Týnce. Proti technickému výjezdu je to nuda, široká asfaltka klikatící se lesem, dá se to pořádně pustit. Ještě poslední hrb a už fakt jen dolu do vsi a dokončit těch 24 km, blížící se cíl mě opět neskutečně nabil, snažím se ještě makat a hnát Ádu, sil se najednou ve mně opět sebralo plno, ale Adam to už nehrotí. Týnec a v cíli jsme v čase 5:49:50, paráda, zrovna vysvítá slunce a otepluje se...
Tak je to za námi, necháváme si zkontrolovat kartičky s projetými kontrolami a chlapsky si tisknem pravice s úlevným úsměvem. Bylo to proklatě výživný, ale krásný, nelze než konstatovat, že přes veškeré utrpení to bylo super!! Naše ambice byly: 1) dokončit, 2) dokončit v čase pod 6:30, 3) nebejt poslední, což se nám vše nadmíru podařilo. Konzumujeme řízek a pivo a koukáme na právě probíhající vyhlášení vítězů. Ondra doráží v čase 6:06:47, Adamovi kámoši nám zle natrhli prd.l. Škoda tý lodi, tam jsme mohli reálně ušetřit třičtvrtě hodiny, možná víc, a atakovat čas 5 hodin! Chyběly nám ale holt ještě nějaký zkušenosti, do příště je alespoň co zlepšovat :-))
Mejeme kola, sháníme své věci z dep a nakládáme plná auta špínou a smardem. Pak ještě jdeme do hospody si poklábosit o jedinečných zážitcích a nadšeně přemýšlíme jaký survival dáme příště... A za rok se tu určitě sejdeme zase!!
Více info viz www.bisport.cz/trilogie, www.caes.cz
PS: Mobily to rozdejchaly a i pulsmetr se senzorem, respekt!! A už se zase těším na vodu!! :-)