PATAGONIE+ 2008 - CESTOPIS (stručně)

 

 

1. Pod Aconcaguou
Vydat se do Patagonie byl můj dlouholetý sen. Konečně se mi podařilo se rozhoupat, schrastit peníze, sestavit příjemnou čtyřčlennou skupinu lidí s nadšením a koupit výhodné letenky. Nejedná se ale pouze o výlet do Patagonie, neboť díky destinacím příletu do Santiaga de Chile a odletu z Buenos Aires se samo nabídlo poznat i tato města a jejich okolí, zejména sedlo pod majestátní Aconcaguou mě též dlouho lákalo. Proto Patagonie Plus..., Patagonie+.

PŘÍLET
A je to tady, první adventní neděle 30.11.2008, dopoledne se nakládáme do Focuse a odjíždíme na západ z promrzlé Prahy, kde v ulicích hrají koledy a začíná předvánoční shon. Po dálnici frčíme na Frankfurt, nijak se neženem, tak jsme na parkovišti Holiday parking až po šesti hodinách. Na terminál je to z něj daleko, veze nás shuttle bus, v hale ještě v rychlosti konzumujeme poslední piva a jídlo z domovů, a pak již sedáme do luxusně vybaveného letadla aerolinie TAM, kde spíme a sledujeme filmy. Jediné "zpestření" vskutku dlouhého 12tihodinového letu je Jiřího skoroomdlení, které bylo následkem zběsilé konzumace všeho možného, pohupování letu a sledování realistických scén v X-Files :-)
Po ránu jsme v Sao Paolu, kde máme 2h na přestup, což je naštěstí fofr. Potom ještě 4 hodiny do Santiaga, to už je světlo, letí se přes roviny, pralesy a nakonec Andy, které postupně lezou z mraků. Identifikuji Aconcaguu, kterou máme jak na dlani, paráda!
Přistáváme v Santiagu de Chile, vzápětí procházíme přísnou kontrolou přivážených potravin a útočí na nás horko parného léta jižní polokoule. Diskutujeme s taxikářema o cenách a kombinujeme možnosti odjezdu, ale nakonec se přesouváme na autobusový terminál, kde si dáváme první jihoamerický oběd s hovězím masem a volskými oky. Ihned poté již jedeme mrštným minibusem kus na sever po dálnicích, z kterých odbočujem na západ na hlavní spojnici do Argentiny. Silnice míří do hor, samotná jízda je dosti zážitek - obrovský provoz, důstojné kamiony, stoupání serpentinami, vysoké masívy hor a liduprázdné pustiny, nakonec tunel Los Libertadores ve výšce 3150m, kterým se přejede do Argentiny. V Chile jsme pobyli jen pár hodin...

POD ACONCAGUOU
Pár kilometrů za hranicí je ves Puente del Inca, kdysi lázně a nádraží, nyní shluk pár ubytoven a obchodů, teď na počátku sezóny dost mrtvých. To je náš cíl, jediní vystupujem a rozhlížíme se. Za chvíli se bude šeřit, přes silnici po které neúnavně jezdí kamiony je vojenská posádka, jinak nikde nikdo, jen vítr honí mezi opuštěnými stánky, zabedněnými domy, vraky autobusů a rezavými kolejemi prach a písek, takové město duchů! Nacházíme skrovnou ubytovnu z bývalého nádraží s minimístnůstkami bez oken a třemi trojpalandami v každé, kterou vedou pohodoví mladí kluci horolezci, noc za 10USD. Konečně jsme se zastavili!
Kosti jdem ještě protáhnout na procházce k zrezivělému železničnímu mostu, a pak osamoceni jdeme na večeři do jediné otevřené (poloprázdné) restaurace. Večer se obloha zcela rozjasňuje, tak proti plánu hned na druhý den velím k hlavní výpravě tu.
Vstáváme v šest, svítá a je úplně jasno. Vyrážíme směr Los Horcones a už ze silnice je Aconcagua vidět v celé své kráse. V Los Horcones máme trochu problémy se vstupem, neboť nemáme žádné argentinské peso na zaplacení permitů a jiné měny neberou, tak se musíme vrátit do vesnice a za lichvářské kurzy po malých částkách vyměňovat, chuť přijímat zde v pohraničí jiné měny je ku mému velkému podivu takřka nulová! Byli jsme tam po celou dobu jaksi na okraji civilizace, bez místních peněz (nejbližší bankomat či směnárna prý v Mendoze 170km daleko) a ztraceni v horách a pustině mezi pár místními horaly a jejich mulami.
I přes zdržení jdeme ale ten den první (a skoro jediní), tudíž zcela sami. Od silnice se stoupá údolím s Aconcaguou stále na přídi, krásně viditelný mohutný zasněžený masív se důstojně tyčí blíž a blíže. Anco-cahuac neboli Bílá stráž, 6962m, nejvyšší hora Jižní Ameriky, zároveň jižní polokoule, západní polokoule a nejvyšší hora mimo Asii. Projde se okolo jezírek, říčka Rio Horcones se přejde po lanovém mostě, pak stále mírné stoupání údolím. Do všech směrů zvrásněné skály okolo hrajou všemi barvami, a i když se občas projde i kusem sněhu, krajina je strašně prašná a vyprahlá. Slunce pálí, je horko, ale zároveň i studený vítr, bolí hlava a dost špatně se dýchá. Není to úplně nejlehčí výstup,
takhle hned po příletu, 12km, 650 výškových metrů, asi 3-4h. Když už se toho zdá až dost, docházíme do Confluencie, 3400m n. m., prvního z táborů. Je tam plno stanů expedic i k pronajmutí, ale takřka žádné obývané, hlavní sezona ještě nezačala. Vylezli jsme na dunu nad kemp a tam znaveni výstupem, výškou a celou včerejší jízdou usnuli.
Údolí se zde větví, nejobvyklejší trasa pokračuje vlevo ještě cca dvacet dlouhých kilometrů údolím do Plaza de Mullas, odkud pak již vzhůru. Výstup na samotný vrchol Aconcaguy prý není technicky příliš náročný, velmi
zrádné a nebezpečné bývá ale počasí, tak to chce mít čas nejen na samozřejmou dostatečnou aklimatizaci. Povolení na 3- a 7mi denní trekking nebo pro výstup na vrchol lze získat jedině v Mendoze, my měli pouze jednodenní trekking za 60ARS, neboť návštěvu argentinského podhůří bychom nestihli. Ale stálo by to za to, Mendoza je centrum nejvýznamnější vinařské oblasti Argentiny, kde se pěstuje 70% celonárodní produkce a argentinské víno patří mezi nejlepší v celosvětovém měřítku.
Okolo jedné Aconcagua začíná mizet v mracích a my se po spánku vydáváme na cestu zpět. Znaveni, hladoví (šli jsme bez snídaně jen s pár sušenkama), zmámení výškou, vysušení a spálení. Celodenní pobyt i spaní na slunci vysoko v horách, navíc bez namazání, které nás v tomto chladu a po zimě v ČR nenapadlo, mělo totiž za následek značné spálení obličejů, rukou, atp., ještě čtyři dny poté jsme nezdravě rudě svítili a někteří měli i bolestivá místa. Byl to ale super výlet, hory a krajina je zde úžasná, lidi jsme nepotkali skoro žádné a počasí bylo jedinečné, dny před ani po už takové rozhodně nebylo. Dole jsme svlažili nohy v jezeře Horcones, u vstupu do údolí vrátili pytle na odpadky strážcům parku a z posledních sil doklopýtali do Puente del Inca, kde si za posledních pár drobných dali výborné hamburguesy. Pak už jen sprcha a vytuhnout u slivovice a kostek.
Následující den je konečně odpočinkový, dlouho spíme a užíváme si snídani v hostelu. Je pošmourno, zataženo, skoro déšť, tak jdeme jen na menší výlet po okolí podél trati dolu směrem na Mendozu, k hřbitůvku, a kus do boku do kopce. A prohlídli jsme staré termální lázně přímo ve vsi, minerální prameny tam neustále vyvěrají a barví skálu do oranžova, i když už nejsou v provozu. Hned vedle je obrovský přírodní travertinový most přes řeku, podle které se víska jmenuje, vše je ale, včetně přilehlého muzea, nyní uzavřeno. A jak již bylo řečeno, celé příhraniční je teď na začátku prosince jaksi opuštěné.

NA KORBĚ PŘES HRANICI A NAPŘÍČ CHILE
Pod Aconcaguou bylo vše splněno a potřebovali jsme se vrátit do Chile, nejlépe dojet až k moři. Už od rána jsme se pokoušeli sehnat lístky na autobus, ale bezúspěšně, dovolat se do několika autobusových kanceláří se nepodařilo a ani pár místních takovéhle služby nenabízí, nehledě na to, že jsme neměli vůbec žádné argentinské peníze, nezbyl než autostop.
Odpoledne se tedy stavíme na silnici, provoz je kolísavý, hlavně kamiony, ale oproti prvnímu dojmu dosti zřídka. Stojíme po dvojicích kus od sebe, Marie s Jiřím stopují náklaďák vcelku bezproblémově po půl hodině, ale ten je nakonec dovezl jen na hranice, odkud pak složitě jeli několika busama, nicméně nás to navnadilo.
Čekáme dál, ale nic, dlouho nic, i když auta občasně jezdí. Pomalu je to k uzoufání, je nám čím dál větší zima a propadáme beznaději. Nicméně zatím alespoň poznáváme život v ospalém Puente del Inca, kam na trh se suvenýry jezdí zájezdy spoře oděných turistů z Mendozy, kteří se pak jdou nadlábnout do místní restaurace. Jinak jen zima, tu a tam kamion a nic se neděje.
Už přemýšlíme, kde přespat, když nakonec nám přece jen auto staví, po 3h! Uruguayská rodinka v terénní Toyotě s korbičkou, na kterou nás berou. A začíná parádní jízda horami, zběsilé předjíždění kamionů, tunel, serpentiny dolů, z bezmoci je najednou euforie, jedeme s větrem ve vlasech! Nejdřív úžasné hory, dole již po rovině mezi vinicemi, napříč celým Chile. Celkem jedeme 5h, z toho tedy hodinu trávíme na hranici, to je vždy hroznej proces vyplňovaní plno formulářů, obíhaní pěti okýnek s nablblými úředníky, prohledávaní batohů, zda nevezem jídlo apod. (mimo jiné se vyplňuje formulář chilské Zemědělské a veterinární služby (SAG), v němž se deklaruje, že se do země nedováží žádné rostliny, čerstvé ovoce a zeleninu, maso a masné výrobky a další potraviny, za přestoupení hrozí velké pokuty), naši rodinku vypeskovali za to, že měli na korbě tři 4centimetrovy větývky (dřevo se taky převážet nesmí), sakra, a to pojedem přes hranici ještě asi pětkrát!
Poslední úsek je, aby nic nechybělo, dálnice! To už je tma a při 140km/h je na korbě dost zima, i když se maximálně skrýváme. Taky je to už dlouhé a na korbě nevíme jak se zkroutit. Do Valparaisa dorážíme v 10 večer, ještě o chvíli dřív než Jiří s Marií, vystupujeme zmrzlí zahaleni ve čtyřech vrstvách oblečení a s kulichama mezi lidi v kraťasech... Hned se jdeme ubytovat, na večeři a spát. Nakonec se přesun podařil šťastně, zadarmo a s velkým zážitkem!


2. Valparaiso, Viňa, Santiago
Před přeletem na jih do Patagonie bylo prioritou v Argentině nakouknout k úpatí vznešené Aconcaguy. V Chile jsme se pak vydali k moři do věhlasného přístavu Valparaiso a přímořského letoviska Viňa del Mar, nakonec do hlavního města Santiaga. Šlo by letmo navštívit i velezajímavou poušť Atacama, ale to by chtělo spíš více času, a i tato "městská" varianta měla něco do sebe, před přírodou jihu trocha umělého prostředí, fyzického poklidu a nočního veselí přišla vhod, nemluvě o jedinečnosti místa jako je Valparaiso.

VALPARAISO
Jsme ve Valparaisu, přístavním kopcovitém městě, po dobrodružné jízdě stopem z Puente del Inca se
probouzíme v hostelu u nádraží a po hojné snídani vyrážíme na prohlídku města. Nejdříve postupujeme k přístavu a hlavnímu náměstí Plaza Sotomayor. Valparaiso bylo jedním z nejvýznamnějších přístavů Jižní Ameriky, bývalo centrem obchodu, kultury a cestovního ruchu, ale od doby, co byl prokopán Panamský průplav a vyvinuly se jiné druhy dopravy, tak upadá. I tak v přístavu kotví plno lodí - nákladních, vojenských i rybářských - a je několik živých obchodů se suvenýry.
Hlavní turistickou zajímavostí Valparaisa je ale cca tucet lanovek (ascensores), které jsou pro
toto město tak typické (a nutné). Jezdí na členité a příkré kopce, pochází z přelomu 19. a 20. století, jsou to dřevěné nebo plechové bedny jezdící na rozvrzaných kolejích pod různými úhly, velmi romantický druh dopravy! Jednou z nich jedeme nad přístav, kde je vyhlídka na město, pak ulicemi scházíme dolů. Tak to několikrát opakujeme, jeli jsme asi šesti lanovkami po celém městě, každá je trochu jiná. Z kopců jsou vždy pěkné výhledy, město je členité, lanovky pohádkové a ulice ve svazích a příkré schody lemované sytě pestrobarevnými domečky tu a tam dozdobenými sgrafity tvoří mnohá romantická zákoutí a malebné kompozice. Paláce a okázalé budovy dole podél hlavní ulice jsou spíš zašlé, ale dýchají atmosférou a bohatou historií. V celém městě je dosti cítit, že to bylo honosné sídlo plné života, ale už bohužel padá do šedi a ošuntělosti, chybějí peníze i ruch, je to trochu ospalé město na sklonku své obrovské slávy. Nikde není moc turistů, až to občas v odlehlejších čtvrtích vypadá s bezpečností trochu nejistě, ale silný pocit autentičnosti a nezkaženosti turismem je naplňující.
Dopoledne je pod mrakem a trochu chladno, až odstupem času se vyjasňuje a odpoledne je slunečno a horko. Při chození dopoledne odpočíváme u litrových piv v potemnělé místňácké jídelně, na oběd pak jdeme
do přístavní tržnice Mercado Central do vyhlášených restaurací s rybími specialitami - marisquerías. Dáváme si obrovskou polévku s mořskými plody a pak závratné kusy ryb s přílohou. Je toho mnoho, že se to nedá sníst, vypadá to výborně, ale všemu chybí dosti chuť. Obecně žádná jídla v Chile nemají moc chuť, moc se nesolí a takřka vůbec nekoření, jídla bývají pestře nakombinovaná a je toho hodně, ale jsou to hmoty nevýrazné chuti v první řadě s hot dogy (completo, giganto...) a různými sendviči (churrasco a další) a hamburgry, ale i vč. exkluzivních jídel v lepších restauracích. Z počátku jsou tedy hamburgry a sendviče maximálně chutné, ale při několikeré denní konzumaci se rychle přejí.

Celý den jsme chodili po městě a jezdili lanovkami až do tmy, večer pak jdeme do pivnice na pár točených piv. Točené je schop, jinak se ale většinou pije lahvové, nejlépe z litrových flašek. Zábava je veselá, hrajeme karty a kostky a objednáváme i pár panáků, především pisco sour. Pisco je místní tvrdej alkohol a pisco sour je jeho mix s bílkem vajíčka, limetkovou šťávou a ještě čímsi, zajímavé. Rozjařeni pokračujeme po zavíračce do nějakých klubíků, kde se tancuje, pak náhodně potkáváme barmanku z pivnice a jdeme s ní a jejíma kámošema na kulečník v chilském stylu. Pravidlům příliš nerozumíme, zato se vracíme až nad ránem značně pod vlivem ;-)

VIŇA DEL MAR

Druhý den jedeme do nedalekého Viňa del Mar, přímořského letoviska navazujícího ze severu
těsně na Valparaiso. Trochu s bolavou hlavou po předcházejícím večeru procházíme příjemným parkem Quinta Vergara, kde je veliký moderní amfiteátr a honosná historická residence. Pak přes pedantsky upravená náměstí v centru a rušnou pěší zónu Avenida Valparaiso míříme k moři. Oproti Valpu je všude plno lidí, ulice lemují luxusní obchody a restaurace, vše je takové lepší, kvalitnější, upravenější, ale zas to nemá takového ducha, normální moderní město.
Táhne nás to především na pláž, zkusit místní oceán. Model počasí j
e stejný jako včera, dopoledne (kdy jsme si přispávali) bylo zataženo, v poledne se to trhá a začíná pálit slunce. Vlny jsou obrovské, pláž pěkná s bílým pískem, ale voda ledová a na pláži neustálý chladný vítr. Tak je to jen na rychlé smočení a na pláži ležení spíše oblečeni, než v mokrých plavkách, i když slunce řezavě pálí. Dvakrát jsme do vln Pacifiku hupsli, ale mimo ukrutné zimy odrazují i nebezpečně silné zpětné proudy vracejících se vln!
Pláže a hotely se táhnou daleko do dáli na sever, jdeme tím směrem kus po pobřeží, vlny
se tříští o skaliska a lítá tam dost pelikánů. Na oběd jdeme zpět do centra, pak ještě druhá procházka městem a odpočívání. Do Valparaisa se vracíme vlakometrem a k večeru zase jdeme na točená piva k naší oblíbené barmance Kharin. Opět vesele popíjíme, hrajeme hry, povídáme a já se seznamuji s nalitým námořníkem od vedlejšího stolu, který nás zve na jejich bál. Ostatní jdou okolo jedné spát, jen já pokračuji s ním, kus vedle do lepší čtvrti, kde za jednou branou s vrátným je luxusní sál Casino Naval. Všude zlato, křišťál, přemíra zdobení, živá bálová hudba a mraky slavnostně oblečených lidí, vskutku se jedná o noblesní uzavřenou společnost námořníků vyšších šarží a podivných společnic, o kterých moc nevím, co si myslet, ale znáte námořníky v přístavu, že jo ;-) Ničemu a nikomu moc nerozumím, jen se usmívám a snažím se tvářit suverénně, ale v trekovém oblečení a sandálech jsem tam jak horal na plese v UKDŽ. Zábava je rozjetá, už notně opojen popíjím pisco z eráru a chvíli tancuju s jednou z ženštin, ale všechny jsou dost hrozné a tahle z nich ještě zbyla na ocet. Naštěstí to brzy (ve 3?) končí a můžu rychle a zároveň gentlemansky zmizet a jít spát, ale zážitek to byl vskutku originální, pracovně to nazývám "Bál kurev" :-)

Jediný z naší skupiny ovládám jednoduchou španělštinu, ta je pro komunikaci v Chile a Argentině dosti nezbytná, nejen při seznamování a klábosení s místňákama, ale především ve většině autobusových společností, cestovních kanceláří, ubytovacích zařízeních, restauracích, atp., mimo nejprofláknutější místa většinou moc anglicky neumí. Výslovnost a některá slova latinskoamerické španělštiny se od těch evropských ale liší, a některým lidem není rozumět vůbec. Nicméně španělština je moc krásnej jazyk!


SANTIAGO DE CHILE
Okruh v okolí Santiaga uzavíráme návratem do hlavního města. Ubytováváme se v Barriu Brasil a
máme půlden na projití metropole. Santiago leží na půli cesty mezi mořem a Andami, je to moderní velkoměsto v evropském stylu s mrakodrapy, z koloniálních domů už moc nezbývá. V centru je bizarní směs budov všech možných architektonických stylů a proporcí vedle sebe bez jakéhokoli rozmyslu - prosklené mrakodrapy, obrovské paláce přes celé bloky a do toho staré i novější menší stavby různých výšek a výrazu. Jdeme na hlavní náměstí Plaza de Armas, kde to žije a je velká nádherná Cathedral Metropolitana. V okolí pak jsou rušné pěší zóny s obchody a obchodními pasážemi právě tepajícími atmosférou Vánoc, všude proudí plno lidí. Obcházíme významné stavby jako Tribunales de Justica, Palacio de la Moneda, atp., ale je hrozné vedro, slunce praží, a v centru nás nic moc neuchvacuje.
Přecházíme do odlehlejší, ale velmi rušné čtvrti Bellavista, kde si na ulici plné restaurací dáváme oběd,
v takovýchto předměstských čtvrtích (jako Barrio Brasil a Bellavista) se ještě dodnes zachovaly nízké pestrobarevné domky a příjemná atmosféra. Nad čtvrtí se tyčí nejvyšší městský pahorek San Cristóbal (869 m), kam jede lanovka typu jak na Petřín. Na mezistanici je místo Nebozízku ZOO, kam však nejdeme, jedeme až nahoru, kde se ještě kus vyšlápne na vrchol k 36 metrů vysoké soše Panny Marie shlížející na město. Převýšení pahorku je obrovské a výhledy na celé město beroucí dech, bohužel je značný opar (smog), v kterém se vše brzy rozplývá, včetně zasněžených andských šestitisícovek, ale i tak to stojí za to!
Vedro je jak blázen i ve 4 odpoledne, a stále se po drsném spálení pod Aconcaguou loupeme jak diví, i když alespoň už nejsme takoví rudoši. Na kopec vede z druhé strany ještě kabinová lanovka, my ale scházíme pěšmo a dole opět na živé ulici si dáváme piva - levně při happy hour, u čehož relaxujeme a sledujeme tamní tepot. Pak se vracíme metrem k našemu hostelu, jdeme na večeři a brzo spát.

LET NA JIH
A dost už měst a večerního pochlastávání, následující ráno jedeme na letiště a přelétáme na
jih do parků a za hlavním cílem cesty - do PATAGONIE! Let ze Santiaga do Punta Arenas je dlouhej, neboť máme dvě mezipřistání - v Concepcionu a Puerto Montt, takže létaní a vzlety jsou rutina jak jízda mhd. Letí se podél And, zejména v druhé části letu je vidět plno zasněžených hor a ledovců plazících se do jezer a fjordů. Před přistáním s námi řádně zacloumal neustálý patagonský vítr a už vystupujeme. Značně se ochladilo, ale vzduch je čistý a voní mořem a zážitky!


3. Punta Arenas, Tierra del Fuego
První den v Patagonii trávíme v Punta Arenas a okolí, úžasná je zejména nedaleká kolonie tučňáků magellanských v Seno Otway. Pak přejíždíme po prašných silnicích Ohňovou zemi až na jih, kde pod horami u průplavu leží nejjižnější město světa Ushuaia. Nad ní podnikáme dvoudenní trek a opájíme se přítomností konce světa a naprostého klidu v místě, kde končí všechny americké silnice a Antarktida je nejvíce na dosah.

PUNTA ARENAS A OKOLÍ
Punta Arenas je přístavní městečko barevných domků na pravoúhlé síti ulic, leží u Magellanského průlivu a mimo letiště a bydlení u něj nemá žádného většího turistického významu. Centrum okolo Plaza de
Armas je malé, ale najdou se v něm veškeré obchody, cestovní kanceláře, banky a další služby, které jsou třeba. Nicméně za nedělního odpoledne kdy jsme tam dorazili, je skoro vše zavřené, tak nezbývá než se projít opuštěnými ulicemi a zajít na dobrou večeři na ryby + víno do restaurace El Mercado. Jasné slunce se střídá s deštíky, zato silný chladný mořský vítr je neustálý. Neskutečné je, jak významně se denní světlo zde na jihu prodloužilo!
Následující den pronajímáme auto s řidičem a jedeme na výlet na jih, kde asi po 70km leží Puerto Hambre - Přístav hladu, místo, kde se v 16. století vylodili Portugalci, ale nehostinnost země jim zahubila dobytek a neumožnila úrodu, tak všichni hladem zemřeli. Jsou tam základy kostela, památník a krásné vyhlídky na průliv. Ještě o pár kilometrů dál je pevnost Fuerte Bulnes, nyní opuštěná, ale plno dřevěných domů, palisády s děly, věže a kostelík jsou v dobrém stavu stále zachovány. Pevnost byla vybudována kolem roku 1840, aby chránila Magellanský průliv, stále na něj opuštěná shlíží. Chvílemi poprchává, takže výhledy na moře, zátoky a pevninské i ostrovní hory jsou k vidění jen občas. Zde rozumně sjízdné silnice končí, ale na křižovatce mezi výše uvedenými místy
je ještě jedna zajímavost, nachází se tam označení geografického středu Chile! Jaký to paradox zde v místech nejjižnějšího osídlení pevninské Jižní Ameriky, ale Chilané si započítávají do svého území i svoji část Antarktidy až po Jižní pól, takže to sedí.

TUČŇÁCI
Odpoledne vyrážíme minibusem do zátoky Seno Otway, která je známá kolonií tučňáků. Jede se na sever a za letištěm se odbočí na prašnou silnici mezi širé pastviny s krávami, tu a tam je podél cesty pštros nandu nebo skunk, z Punta Arenas je to cca 70km. Dojede se k zátoce, kde se po cestičkách vyrazí mezi hnízdiště, pro lidi vede vytyčený okruh s vyhlídkou na moře a dvěma pozorovacími věžemi. Tučňáci jsou jen tu a tam,
nejvíc jich je na pláži, kde vylézají z moře, potápí se a povalují. Postupně pak po jednom či menších skupinkách chodí od moře ke svým hnízdům v travinách, zastavují se, kolébají, křičí. Jsou to srandovní zvířata s vtipnými pohyby, velmi sympatičtí. Většinou jsou dost daleko, ale občas se poštěstí a přiblíží se i na metr. Hnízdí jich tu několik set párů, jsou to tučňáci Magellanští dorůstající výšky asi 70cm. Trávíme tam hodinu a půl, fouká vítr a je dost zima. Rychle to utíká, ale fotoorgie mocně proběhly, většinu času jsme koukali skrz hledáčky fotoaparátů :-)
Jeden den v Punta Arenas maximálně vyplňujeme, městský hřbitov - Cementario Municipal s výstavními rodinnými hrobkami ani vyhlídku nad městem již nestíháme. Večer je čas už jen se najíst v hostelu, u kostek popíjet víno a jít spát. Lepší než Seno Otway by asi byl výlet na ostrov Magdalena, kde je kolonie tučňáků s desetinásobkem párů, tam je dle fotek tučňák na tučňákovi. To ale zjišťujem až později, nám se výlet zdál dost drahý.


DO USHUAIY

Z Punta Arenas vyrážíme v 8 ráno a čeká nás 12h jízdy autobusem. Dálkové autobusy
jsou většinou dobře vybaveny, samozřejmě se záchodem, my jedeme luxusním dvoupatrovým semicama, i tak je to ale dlouhé. Jízdu podél Magellanesovy úžiny prospávám, probouzím se až u přívozu v její nejužší části. Na trajekt se najíždí přímo z pláže, loď pojme pěkných pár autobusů, kamionů a aut, pak jede asi půl hodiny ve vlnách a větru, doprovází nás černobílí delfíni. Vyloďujeme se na hlavním ostrově Ohňové země, Tierra del Fuego!
Začíná rozbitá prašná silnice, kde nebohý autobus jede dost pomalu. Je to přes 2h kodrcání
mezi nekonečnými pastvinami až na chilsko-argentinskou hranici San Sebastian, kde zas probíhá přes hodinu trvající proces přecházení hranice s vyplňováním všech možných formulářů na obou stranách. Pak zastávka v Rio Grande, které leží u moře a už po asfaltu pokračujeme dále na jih.

Severní skoro tři čtvrtiny Ohňové země pokrývá jednotvárná, pustá, větrná a rovná pampa, kde jen nekonečné ploty oddělují jednotlivá stáda krav a ovcí. Jižní čtvrtina Ohňové země je ale pokryta krásnými a divokými horami, které se záhy před námi zvedají a přibývá stromů, ošlehaných, zkroucených a obalených lišejníky. Okolo největšího jezera v Ohňové zemi modrého Lago Fagnano vjíždíme do hor, přes sedlo je přejíždíme, a za nimi klesáme k moři, resp. kanálu Beagle, kde leží Ushuaia, nejjižnější město světa (ovšem za nejjižnější místo světa se považuje osada jménem Puerto Williams, naproti na ostrově Navarino).
Ushuaia je malebné městečko krásně položené pod horami s výhledem na ostrov Isla Navarino také s ostrými zasněženými štíty. Je to překvapivě drahá lokalita vyššího standardu, hlavní ulici lemují luxusní obchody a restaurace, které navštěvují vyvonění cizinci (Rusové v kožiších, apod.), turisté jsou vyžehlení v nejlepším značkovém oblečení poslední módy, něco jako švýcarské horské letovisko, drahota a l
uxus, nic moc pro backpackery. Jen stěží nacházíme hostel za ještě přijatelnou cenu, vše je plné, nechtěl bych to vidět v hlavní sezóně! Také najít restauraci s přiměřenými cenami je nelehký úkol, vyhrávají místňácké fastfoody s jedinečnou atmosférou i jídly. A město žije dlouho do noci nočním životem, kdy už horalové jako my chtějí dávno spát. Ale je to fakt pěkné místo, moře, hory, ostrovy, pocit dálky a čistý vzduch! Je to také přístav, odkud se jezdí na Antarktidu, protože ta je nedaleko, last minuty lodí na 14 dní začínají od 2500USD, to je výzva na příště!

TREK OKOLO MASÍVU MARTIAL
Následujícího rána vyrážíme na 2-3denní trek okolo masívu Martial, což jsou hory přímo nad Ushuaiou.
Nakupujeme v supermercadu La Anonima a na kraj města jedem mhd busem, poté ještě 3km stopem po prašné silnici k mostu přes Arroyo de la Oveja. Pak už se ze silnice do NP odbočí a stoupá k začátku údolí, cesta je zpočátku nejasná, musí se přelézt pár plotů a jít napříč pastvinami s výhledy na hory na západě i zpět na moře.
Až v neširokém Cañadónu de la Oveja je cesta zřejmá. Nejdřív se jde pabukovým lesem, překračují se kořeny a brodí se bahnem, cesta stále stoupá. Je šílené horko, potíme se jak zvířata. Pak se vyjde z lesa,
po kamenných polích se prudce nastoupá a pokračuje se vysoko v úbočí suťoviskem. Otevře se pohled na celé údolí, na druhé straně jsou sněhové plochy, z nichž voda stéká mnohými vodopády, dole se klikatí říčka Arroyo de la Oveja mezi loukami a lesíky. Fouká vítr a ochladilo se, také se zatahuje a občas spadne pár kapek, takže z výhledů toho moc není.
Výstup do sedla Paso del Caminate (cca 850m) nám dal dost zabrat, je to s
lušná dálka i výška, byť závěr byl nečekaně plochý. Za ním se klesá prudčeji po kamenech a snězích a otevírají se výhledy do nových údolí, je ale stále zataženo. Správnou odbočku k jezeru Lago del Caminate jsme asi přešli, tak k němu musíme ještě z posledních sil vystoupat. K tábořišti se také musí přebrodit ledová voda studeného potoka, kde mi při přehazování málem uplavala bota, naštěstí ji statečný a duchapřítomný Jiří zachránil. Malebné prostředí ale rozhodně stojí za to, u klidné hladiny jezera se stanuje báječně! Spíme asi 11h, unaveni jsme byli dosti.
Druhý den dokončujeme údolím Valle Andorra okruh, zas se jde pabukovými lesy s křivolakými stromy po úzké pěšince a četné potoky se přecházejí po mostcích či kládách. Na jednom palouku jsme se střetli s liškou, která okukovala naše odpočívání z velké blízkosti, pak se jde rajónem polodivokých koní. Mimo tábořiště
u jezera prakticky nikoho nepotkáváme, jen příroda a zvířata volně na dosah ruky. Už máme ale chození dost, sotva pletem nohama a máme hlad. To už jsme u farem a mezi chatami a domy se po prašné silničce vracíme k moři na silnici. Trek jsme zvládli za 2 dny, byl to slušnej nášup, oba dny až do pozdního večera. Do centra Ushuaiy rychle popojíždíme busem a pelášíme na zaslouženou pořádnou večeři.

KONEC SVĚTA
Se soumrakem jedeme do Parque Nacional Tierra del Fuego, linky minibusů už nejezdí (jen 8:30-18h), tak jedeme taxíkem za stejnou cenu a navíc díky pozdnímu příjezdu neplatíme nemalý vstup. Spíme na jednom
z tábořišť na ostrůvcích u Laga Lapataia, nikde nikdo není, jen zajíci. Úspěšný přesun zapíjíme výborným pivem Austral.
Další den pokračujeme chůzí po silnici k jejímu konci. Jedna odbočka vede na vyhlídku k Laguně Negra, pak na zkratce zákruty silnice je vyhlídka na Bahíu Lapataia.
Tam se již srocuje plno turistů přijíždějících auto- a minibusy. Scházíme k parkovišti na konci silnice, která tu končí u zátoky Lapataia 20km za Ushuaiou, a jak praví cedule, lze po ní druhým směrem dojet 3079km do Buenos Aires nebo přes obě Ameriky 17848km na Aljašku. Zpět mnoho kilometrů, kupředu již žádný, tady vše končí a je konec světa - Fin del Mundo!

Cedule láká plno turistů a vyhlídka z dalších plošin na moře taky, zuřivě se fotí a všude cpou. Dá se jít podél pobřeží místy zničenými od bobrů (kteří sem byli vysazeni uměle těsně po válce, silně se přemnožili a jsou dnes velkým problémem národního parku) ještě asi 20 minut k minimajáčku u plotu, kde už vskutku všechny cestičky končí. Za kopci a ostrůvky už je jen mys Horn, dál věčně rozbouřený Drakeův průliv a kus za ním Antarktida. Chvíli tam vegetíme a okukujem, tam už zas davy turistů nedojdou.
Na jihu Ohňové země jsme pouze v Argentině, sice velmi blízko hranic, avšak do chilských hor se nedá. Vracíme se do Ushuaiy minibusem, dalo by se ještě na výlet lodí po kanálu Beagle (pětihodinová plavba kolem
ostrovů s kormorány a mořskými lvouny + trekking na ostrově Bridges Island) nebo se lanovkou popovézt a vyjít k ledovci Martial vysoko nad Ushuaiu, odkud je perfektní výhled, nicméně ceny (lodě, minibusy, vstupy), jsou tu nemalé a my už nemáme na nic sílu. Tak jen procházíme rušnou hlavní ulici San Martin s mnoha obchody, koukáme po suvenýrech a jdeme na výborný oběd - milanesy. U vína a kostek pak odpočíváme na hostelu a později okolo půlnoci jdeme ještě na pozdní večeři - luxusní steak, lahoda před obratem a cestou na sever.



4. Torres del Paine I.
Vrchol výletu. V nejvyhlášenějším národním parku
Chile Torres del Paine jsme strávili 6 dní. Šli jsme trasu "W", která se tak jmenuje dle svého půdorysu, nakoukne se do tří údolí propojených spojkou v podhůří po pobřeží jezer. Je to nejkratší trasa po nejatraktivnějších místech parku, první údolí zakončují věže - Torres, druhé je nádherné údolí Valle del Francés pod hrozivými Cuernos a třetí je s ledovcem a jezerem Grey.

DO TORRES DEL PAINE!
Celodenní 15tihodinová jízda z Ushuaiy do Puerta Natales byla dlouhá a unavující, v autobuse jen horko, nepohodlné sezení a nedostatek pochutin. Na místo přijíždíme zničeni pozdě za tmy, alespoň
si dopřáváme půlnoční sendviče a pohodlný spánek. Puerto Natales je samá turistická kancelář, obchod se suvenýry či outdoorovým vybavením, internetová kavárna a restaurace, také supermarket Abu Gosh, kde druhý den dopoledne nakupujeme jídlo na týden do hor a zařizujeme další nezbytnosti. Mrkli jsme i do přístavu a odpoledne už jedeme poloprázdným autobusem na sever směr Torres del Paine. Záhy za Puerto Natales se začínají zvedat hory a podél cesty pást obrovská stáda lam guanaco, celkem jsou to 2h jízdy. Jak už se blížíme k Laguně Amarga, Torres v oparu vykukují z krajiny, je trochu pod mrakem, ale srdce se chvěje vzrušením až v krku!
Parque Nacional Torres del Paine byl vyhlášen v r. 1959 v ploše 2400km2, v r. 1978 byl pak zařazen do seznamu Světového dědictví UNESCO. Z rovinaté travnaté
stepi ležící v nadmořské výšce jen několik desítek metrů se náhle do výšky přes tři kilometry zvedá ledovcem modelovaný žulový masiv obklopený jezery. Vzhledem k značnému výškovému rozpětí se jedná o významnou biosférickou rezervaci s množstvím jedinečných živočišných a rostlinných druhů, z fauny lze potkat například stáda divokých lam guanaco, zakrslé pštrosy nandu nebo jelínky huemuly. Díky doslova arktickým podmínkám je zde neobyčejně nízko položená hranice lesa (sotva 700m), vegetace se tak skládá pouze z pásma lesů, pamp a horských lučin. Národní park je mimo impozantních žulových hor a ledovců také bohatý na množství velkých jezer vzniklých táním četných ledovců, v jejichž různě modrých hladinách se odráží celá ta patagonská krása, však také "Paine" vychází nejpravděpodobněji ze starého indiánského slova znamenající "modrý".
V parku je dost slušně vybavených kempů, tábořišť a horských chat. My šli se stanem, trasa "W" by šla i bez, ale člověk je pak méně variabilní a také se to prodraží. Vybavení chce mít slušné, v Patagonii v noci může mrznout, na jaře a na podzim určitě. Námi vybranou trasu "W" je doporučované dělat jako pětidenní, v rychlosti se dá
udělat během tří dnů, ale my nechceme spěchat. Tuto trasu pro svoji "krátkost" a koncentraci toho nejlepšího chodí nejvíce lidí, masív Torres del Paine lze však také celý obejít trekem Circuit, který je sice o něco delší, větší pustinou s méně zázemím, a tak trochu se vyhýbá největším peckám, ale zas je méně frekventovaný a také velmi zajímavý.

TORRES - VĚŽE
Z autobusu vystupujeme u Laguny Amarga, platí se tam poměrně vysoké vstupné (15000),
za další peníz lze ještě minibusem popojet asi 5 km k Hosteríi Las Torres přímo pod hory, čehož využíváme, ušetřili jsme chůzi po nezáživné silničce. Navíc je už pozdě odpoledne a byť trochu pošmourno, chceme ještě dojít co nejdál. Záhy za luxusními chatami hosteríe začíná značné stoupání k ústí údolí Ría Ascencio, vítr po svahu fičí jako blázen a cloumá s námi, trochu kape, ale nahoru táhne plno lidí. Velké batohy plné jídla jsou těžké, i v chladu a větru se potíme a těžce supíme. Zpět jsou krásné výhledy do travnaté kopečkovité krajiny plné jezer.
Po náročném prudkém stoupání se cesta zlomí a jde mírně úzkým údolím s divokou říčkou k Campamento Chileno, kde je chata i placené tábořiště, ceny všeho dosti horentní. Sil máme ještě dost, tak pokračujeme dál. Lesem se cesta vlní nahoru a dolu ještě pěkný kus až do Campamenta Torres, přímo pod věže, jejichž špičky za skalním stupněm lákavě vykukují. Kemp je skryt v lese, jak už to tak v Torres bývá, aby byly stany chráněny před neustálým větrem, příjemné místo, stany jsou mezi stromy široce rozesety. Ušli jsme toho pro začátek dost, 5h chůze až do večera.
Druhý den vstáváme už v půl páté, abychom byli na vyhlídce za východu slunce, ale počasí
moc nepřeje a poprchává. Z kempu se prudce stoupá po kamenech, na čelovky, ale není problém, neboť cesta je značena tyčemi s odrazovými nálepkami. Ženem tak, že jsme na Base Las Torrres, vyhlídce na Věže už za půl hodiny. Nahoře ještě chvíli čekáme na východ, svítat má ve čtvrt, ale až v půl se slunce přehoupne nad protější hřeben. V údolí je krásná duha, ale Torres jen rozpačitě vykukují z mraků a zlatavé paprsky ranního slunce barví pouze skálu před nimi. Spolu s námi je tam asi 25 lidí, zima ukrutná, čekáme takřka 3h. Procházíme se po moréně, abychom se zahřáli, ale žádná pestrobarevná ranní show se bohužel nekoná, i když nakonec Torres vidíme celé, byť ve špatném světle a s pozadím mraků, z jejichž cárů vykoukly. V osm při sestupu se navíc rozpršelo a my promokli ve strašné průtrži skrz na skrz. Jo, holt pořádný holky nedaj vše hned na prvním randeti! ;-)
V kempu vše sušíme a dospáváme, odpoledne se dělá hezky, tak ve dvě vyrážíme nahoru na mirador znovu. To už je počasí dokonalé a pohled se nabízí skutečně nádherný, Torres del Paine se před námi hrdě tyčí v
celé své nádheře proti modré obloze a okolo nich se honí bílé patagonské mraky. Je to neskutečný monument nasvícený odpoledním sluncem, věže vzdálené cca 2km se tyčí ještě 2000m nad hladinou ledovcového jezera, Torre Norte, Torre Central a nejvyšší Torre Sur (2850 m). Jedná se o gigantické žulové monolity s kolmými hladkými stěnami rozbrázděnými pouze vertikálními rýhami způsobenými dešťovým ronem. Pod věžemi se plazí ledovec Ventisquero Torres končící nad kolmým srázem, který padá do šedozelených vod jezera táhnoucího se až k vyhlídce. Kocháme se a fotíme cca 2h, ze všech možných míst i od hladiny jezera. Lidí už je tam plno, všech možných typů.
Pak scházíme dolu a s Pájičem se jdeme ještě mrknout do campamenta Japones na konci údolí, což je kemp pro horolezce, ale nic moc tam není. Ale příjemnou procházkou jsme vyplnili i odpoledne, neboť i
druhou noc spíme v Campamentu Torres. V noci prší, ráno jsem chtěl znovu zkusit vyrazit na východ slunce, ale jen jsem zkoukl stav a bylo ještě hůř než včera, opět zataženo, poprchávalo a výše dokonce sněžilo, tak pokračuji ve spaní. I později při balení stanu popadávaly sněhově vločky a výrazně se ochladilo.
Údolí je slepé, opouštíme ho stejně přes Campamento Chileno, proti chodí davy lidí, zde stále v dosahu parkoviště jich je nejvíce, Torres se dají zvládnout od Laguny Amarga za jeden den. My však na konci údolí odbočujeme nad obrovské mléčně tyrkysově jezero Nordenskjöld, podél kterého se pokračuje na západ, první rameno "W" opouštíme. Vládne už teplejší počasí a jsou pěkné výhledy,
ale jde se celou věčnost, stezka se v jednom místě přibližuje až ke břehu jezera, jde po oblázkové pláži, po chvíli zas již vysoko v kopcích, stále nahoru a dolu, přelézáme potoky a terénní vlny, je to namáhavé a únavné. A na slunci v závětří je vedro, na vyvýšených místech naopak chladí vítr, neboť na otevřených úsecích je opět hodně větrno, jak má v Patagonii správně být.
Cerro Almirante Nieto (2640m) střídají po naší pravé ruce dvojbarevné
Cuernos del Paine, konkrétněji Cuerno Este (2200m) a Cuerno Principal (2600m), další typické a monumentální masívy Torres del Paine. Pod nimi v refugio Los Cuernos děláme krátkou přestávku, podle místního zvyku necháváme boty před vchodem, aby nesmrděly pod nos, a jdeme si dát něco k pití. Do Campamento Italiano je to ještě kus a nohy budou bolet, tento i následující dny chodíme okolo 8mi hodin denně v horském terénu, což je dost dřina, zvlášť přesuny s velkými těžkými batohy. A to nás na závěr před Valle del Frances ještě čeká Paso de los Cuernos...

V agónii

motám se Patagónií

v úžasu bez hlesu
ve větru se třesu
s žízní bolavou

a duší toulavou


Patagonie+ (5./7) - Torres del Paine II.
Navštívit Torres del Paine byl můj již mnohaletý sen. A sny se máji plnit. O Vánocích... Nejen proto jsme do Patagonie vyrazili v prosinci do tamního začínajícího léta, zároveň ještě před hlavní sezónou a též jsme využili našeho vánočního volna. Na trase "W" už máme za sebou úspěšně spatřené Torres a okolo jezera Nordenskjöld přicházíme do prostředního údolí.

VALLE DEL FRANCÉS
Za večera dorážíme do Campamento Italiano na prahu údolí Valle del Francés, kde opět na
lesním tábořišti u Ría del Francés spíme. Druhý den vyrážíme nalehko údolím nahoru časně již v půl deváté, abychom byli sami. A to se daří, provází nás jen z jedné strany masív Cerro Paine Grande s několika hrozivě vypadajícími ledovci v nichž praská a uvolňují se laviny a z druhé strany stejně hrozivé Cuernos del Paine. Tyto "Ďáblovy rohy" jsou skutečnou geologickou raritou, monumentální skalní stěny ze světlé žuly zakončené špicemi z tmavé břidlice jsou neuvěřitelné, dá se na ně věčně koukat, ze všech úhlů obdivovat, asi jsou i zajímavější než Torres! Cesta vede strmě vzhůru po zalesněných morénách bývalého ledovce, stromy jsou z rodu Nothofagus, jedná se tedy o pabukový les, krásné prostředí křivolakých stromů. Však také chilský básník a nositel Nobelovy ceny Pablo Neruda o své zemi řekl: "Kdo nikdy nebyl v chilských lesích, nezná tuto planetu."
Docházíme do Campamenta Británico, kde je jen pár stanů, procházíme jím a za ním
stoupáme stále vzhůru, na vyhlídku asi půl hodiny nad kempem. Při pohledu zpět se naskýtá vděčná vyhlídka na jezero Nordenskjöld a zasněžené hory a další jezera v dálce. S Páječem stoupáme ještě dále, cesta tam už podle mapy oficiálně nevede, ale pěšina je. Vyjde se z lesa a po kamenech se míří strmě stále výš někam do sedla mezi Cerro Espalda a Cerro Fortaleza. Úporně lezeme po často nestabilních balvanech, vylezli jsme do cca 1500m 1,5h nad kemp jakoby zezadu k Torre Sur. Ale tam už studeně fičí a začíná poprchávat, cesta se dávno ztratila, nikde nikdo, tak se vracíme. Všechny okolní vrcholy tam ale máme jako na dlani.
Údolí Frances je prý nejkrásnější v Torres a vskutku, v úhlu
360st. je na co koukat, závěr údolí je uzavřen hradbou hor, věžemi, hroty, skalními stěnami, ledovci a jezery, zvláště osobitý je pohled na Cerro Aleta de Tiburón. A níže jsou z jedné strany dominantní rohy Los Cuernos zas z jiného pohledu, naproti pak v mracích schovaný masív Cerro Paine Grande s nejvyšším vrcholem Cumbre Principal (3050 m) a s masami ledovce Glaciaru Francés, v kterém i teď přes den neustále praská a s hlukem se co chvíli trhají laviny. A mezi nádherný pohled na jezero Nordenskjöld se spoustou ostrovů a ostrůvků.
Ráno nikde nikdo nechodil, ale cestou zpět od oficiálního miradoru už potkáváme houfy turistů,
ještě že jsme si přivstali. Sestup je velmi dlouhý a únavný, některá místa jsou dost větrná, ale výhledy stále super. V kempu pak chladíme nohy v ledové říčce a na 2h zapadáme do stanů a odpočíváme. Odpoledne pak balíme a ještě vyrážíme zvlněnou krajinou k jezeru Pehoe do stejnojmenného kempu a refugia (v jiných zdrojích zvaných i jako Paine Grande). Údolí Valle del Frances opouštíme v deštíku, Cuernos v pozdním odpoledni mizí v mracích a všudypřítomný vítr honí po hladině jezera Skottsberg vodní tříšť, tvaruje obdivuhodné patagonské mraky a s námi pěkně kymácí.

LEDOVEC GREY

Kemp Pehoe je placený, s velikou hosterií, novými a čistými splachovacími wc, teplými sprchami a erárním domkem na vaření s plynovými vařiči a stoly s lavicemi. Také je tam obchůdek, kde lze koupit pivo, chleba, vajíčka, pohledy a mnoho dalšího, zkrátka vše, co je potřeba za ceny přiměřeně místu vyšší. Stanovací místa jsou na velké louce na travnatých pláccích mezi křovinami, tak se velké množství stanů trochu rozptýlí, výhled je na Cuernos.
Ráno vyrážíme nalehko do posledního ramene "W", k jezeru a ledovci Grey.
Cesta dost stoupá úzkým údolíčkem k laguně Los Patos, nahoře fičí. Záhy se otevírá nádherný pohled na azurové jezero Lago Grey, do kterého ústí skalnatým ostrovem rozdělené dva splazy stejnojmenného ledovce, a plavou v něm modrozelené kry. Vítr je třeskutý, místy tak, že se jen tak tak udržíme na nohou, kde fouká, je šílená zima, v zavětří a při stoupaní zase horko, jak u blbejch. Podél jezera Grey se lesem dlouho střídavě stoupá a klesá k refugiu Grey, u něhož jdeme na skaliska poloostrůvku na vyhlídku zepředu na modroučké čelo ledovce. Obrovská rozpraskaná masa se táhne až po horizont a ještě dál, paráda!
Ostatní pak stávkují a dále už nechtějí, jdou na pivo do obchůdku v refugiu,
chápu to, ale když už tu jsem, tak vyrážím podél jezera dále sám. Cesta nečekaně opět prudce stoupá, šplhá se vysoko v úbočí, je horko. Čekal jsem procházku podél pobřeží jezera, ale u prázdného a klidného campamenta Guardas je vyhlídka už z pořádné výšky na čelo ledovce z boku, který se právě tam láme do jezera. Jedna varianta byla dojít se stany sem, přespat a vyjít do sedla Paso John Gardner (1180 m), přes které se sem přichází po okruhu Paine Circuit, ale už nebyla síla ani motivace, i když odtamtud je prý také velmi pěkná vyhlídka. Jdu přece jen ještě kus tím směrem, cesta stále do kopce, tam už nechodí nikdo. Po vrklavém železném žebříku se přeleze skalní puklina, pak je další vyhlídka, to již nad tělem ledovce, který se táhne do dáli. Je vskutku obrovský a okolo zasněžené hory! Hielo Patagonico Sur alias Jižní patagonský ledovec, z kterého kus pozoruji, je taky největším kontinentálním ledovcem na světě, svou délkou 330km a šíři 60km zaujímá plochu neskutečných 16800km2 (cca 14000km v Chile a 2500km2 v Argentině), ještě se potkáme.
Už toho mám dost, a abych se stihl vrátit, tak už dále nejdu. Cesta zpátky je velmi dlouhá a
únavná, melu z posledního, nohy mám úplně zničené, celé tělo namožené, nedivím se, že ostatním se nechtělo, zpět je to nekonečné, nachodili jsme toho v Torres vskutku dost. A zas stejný model, mezi refugiem Grey a Pehoe mraky lidí, mimo jsem nepotkal nikoho. Domotal jsem se dolů, dal si sprchu a večer popíjíme víno a slivovici.

PUDETO, ZÁVĚR

Druhý den ráno se necháváme za nekřesťanský peníz (alespoň dostáváme hrnek horkého kafe
nebo kakaa) převézt katamaránem po jezeru Pehoe k Refugiu Pudeto. Je zataženo, zima, fouká a poprchává, nad Cuernos se honí hrozivé mraky a vše se zrcadlí v zelené vodě jezera, magické! Pudeto je jedno ospalé stavení na břehu zátoky s přístavištěm, máme 2h do odjezdu autobusu, tak se jdeme podívat k vodopádu Salto Grande. Velký vodopád mezi jezery Nordenskjöld a Pehoé je vysoký cca 15m, protéká jím masy vody, které nad i pod tvoří ještě divoké peřeje. S národním parkem se loučíme pěknou asi půlhodinovou odpočinkovou procházkou mezi rozkvétajícími loukami k miradoru přes jezero Nordenskjöld na Cuernos a masív Paine Grande. Jeho špička však po celou dobu našeho pobytu nevykoukla z mraků, jakoby tam bydleli nějací bohové! A zas jiný úhel pohledu na monumentální stěny a horské útvary, na které se dá s údivem a obdivem koukat neustále!
Tím pobyt v Torres del Paine končí, park zcela naplnil má velká očekávání,
dokonce bych řekl, že tak na 120%, tedy předčil. Příroda, typické hory, jezera, ledovce - super!! Občas sice sprchlo, vítr fičel stále a někdy byla i dost zima, ale v normálu a vzhledem k Patagonii počasí nadprůměrně vynikající, především nám dovolilo vidět vše, co jsme chtěli, což nebývá pravidlem! Lidí je tedy dost, nechtěl bych to vidět v úplné sezoně, ale po ránu a trochu stranou od největších highlightů klidná pohoda. Fyzicky to bylo náročnější než jsem čekal, ale nešetřili jsme se a přidávali si nad standard a chození v horách musí přeci trochu bolet :-)
Opět mezi stády lam se autobusem vracíme do Puerta Natales, kde jdeme na vynikající večeři.
Předkrm mušle se salsou, pak steak jak kráva s hranolkama - dobrůtka!! - a na závěr zmrzlinovomáslovej dortík, k tomu piva Austral, coca cola... Útrata sice asi 450 kaček, ale honosná žranice a příjemnej číšník, co vše uměl skvěle doporučit a sladit spolu. Dobrý jídlo trochu chybělo a Torres del Paine chtělo zapít! Prošli jsme ještě trochu městečko, koukli na net a na hostelu si dali další piva. Ve městech to už intenzivně žije Vánocemi, všude stromečky, výzdoba, hrajou koledy, atp. Vánoční klasika, jen je léto a slunce svítí od půl 6 do půl 11!


Patagonie+ (6./7) - Parque Nacional Los Glaciares
Profláknutý mohutný ledovec Perito Moreno, ke kterému se dá skoro na dosah, nemůžeme jako všichni minout, jedeme k němu půjčeným autem za časných ranních hodin. Následující dny v severní části okolo majestátního masívu Fitz Roye trávíme v horách ve znamení střídajícího se počasí, Patagonie také zřejmě konečně musí pořádně dostát svému větrnému a deštivému jménu!

PŘEJEZDY
Cestou z Puerto Natales definitivně opouštíme Chile a pustinou po prašné silnici míříme do El
Calafate. Horstvo And či pabukové pralesy totiž tvoří jen nepatrnou část Patagonie, nádherné, divoké, ale pouze okrajové pásmo, hlavní částí jsou však nedozírné, pusté, jen těžko obyvatelné pláně, nekonečné prostory ničeho. Tuto suchou rovinu jen zřídkakdy křižují silnice bídné či lepší kvality a ploty, které jediné připomínají rozparcelování na obrovské farmy, ale hlavním vládcem zde nadále zůstává drsné klima, prakticky neustálý vítr a nekonečná prázdnota. Všechny přejezdy jsou tak značně jednotvárné, sledovat lze jen úchvatné mraky na obloze nebo pospávat či číst si. Po 6h sjíždíme z kopců k ohromnému jezeru Lago Argentino, závěrem již po asfaltu, což značí přiblížení k civilizaci.
V El Calafate si k obědu dáváme luxusní steaky, krvavé lahodné maso doprovázené slaninou, opečenou cibulkou, volským vokem vajíčka a papas fritas, neuvěřitelná lahůdka. Odpoledne si půjčujeme auto,
Volkswagen Gol (ano Gol, ne Golf), špinavej a špatně ovladatelnej, nakupujeme jídlo, nakládáme auto všemi věcmi a jedem směr veleprofláknutý ledovec Perito Moreno, který se nachází asi 80km na západ od El Calafate v jižní častí Národního parku Los Glaciares. Jak již název napovídá, dle odhadu se v tomto parku nachází 360 ledovců a kromě polárních oblastí tak tvoří největší ledovcovou plochu na zemi.
Chceme přespat co nejblíže vjezdu do parku někde u silnice, avšak najít místo není vůbec
snadné, všude jsou ploty, žádné stromy... Nakonec až dosti daleko na odbočce směr kemp Lago Roca nacházíme u mostu přes jakousi říčku dobrý flek, je zima, fičí vítr a poprchává. Uspáváme se levnými, ale velmi kvalitními víny, a tak je vše v pohodě. S Páječem spíme v autě, nechtělo se nám stavět stan, ale za moc to nestojí, naštěstí vstáváme brzy a už za ranního úsvitu vjíždíme do parku. Tím jsme se vyhnuli placení vstupného, půjčením auta jsme tak ušetřili za vstup, drahý bus a nakonec i bydlení, asi trojnásobek co nás stálo auto. Na parkovišti na konci silnice u čela ledovce jsme úplně první, počasí je pošmourné, zima, zataženo a nízké mraky.

LEDOVEC PERITO MORENO

Perito Moreno je jedním z mnoha splazů obrovského kontinentálního ledovce Southern Patagonian Ice
Fieldu (Hielo Patagonico Sur), což je jeden z největších ledovců na světě a snad jediný, kterého v současné pohnuté době neubývá, už jsme ho též viděli jako ledovec Grey v Torres del Paine. Zde se však k němu lze snadno dopravit autem až přímo před obrovské čelo vysoké cca 50m a široké 4km. Tato ledová masa až po obzor se posouvá do jezera Lago Argentino o 2m za den, a tak se každou chvílí s rachotem kus ulomí a odpadne, zvláště v dopoledním ostrém slunci se mají z čela ledovce uvolňovat ledové bloky o velikosti domů a s obrovským hřmotem padat do vod jezera, což je též velké lákadlo. A nakonec špička poloostrova Magellanes, z které se na ledovec kouká, je přímo proti čelu ledovce, který se tak může zcela natlačit na poloostrov, až jezero přepůlí a ucpe přirozený odtok vody z jižní do severní části jezera. V odříznuté zátoce Brazo Rico se začne voda hromadit, až jednou za čas (x let) prorve ledovou bariéru za úžasných zvukových a vizuálních efektů, na kteréžto živelné divadlo čekají fotografové a lovci nevšedních zážitků klidně měsíce.
Nás čeká jen běžné představení, několikrát procházíme
vyhlídkový okruh a pozorujeme tu obrovskou ledovou masu hrající neuvěřitelnou škálou barev od bílé po sytě modrou. Pěkné a velkolepé, ale trochu jako v zoo, dřevěné turistické chodníky s vyhlídkami na ledovec jsou totiž lemovány vysokým hrazením jako ohrady a nikam se moc nemůže, dolů k jezeru se kvůli bezpečnosti vůbec nesmí a obecně dost omezují. Navíc ne zcela vyšlo počasí, od rána bylo zataženo, poprchávalo, vítr a zima, tak kusy ledovce ani moc neodpadávaly, jak by se dělo, kdyby se do ledu opíraly paprsky slunce.
Od osmé hodiny tam proudí plno autobusů cestovek a aut s hordami turistů až do večera, ty se všude
cpou a fotí, výše uvedené atraktivní jedinečnosti jsou velmi lákavé. My se celé dopoledne před zimou schováváme v autě, dospáváme a občas se chodíme opakovaně kouknout, zda nebudou nové pohledy, ale počasí ani stav se nemění. Dojem v nás ledovec tedy nezanechal z nejhlubších, je podobný jako Grey a jiné, i když tento je opravdu mohutný a dá se k němu snadno dostat zcela na dosah. K ledovci (ne zas moc blízko) se dá jet i lodí na vyjížďku a pozorování ho od hladiny jezera, ale to v slabším počasí nemá cenu.
Vracíme se do El Calafete, městečka s jedním
hlavním bulvárem s obchody a restauracemi, v pár okolních ulicích jsou již jen hotely a jiná ubytování. Odpoledne tam trávíme, chodíme po suvenýrech, na jídlo a na pivo. Bydlíme v hostelu, kde jsou jen Izraelci, kterých tu cestuje hodně, snad nejvíc ze všech, po dvouleté službě v armádě (kluci i holky) si vydělají dost peněz a jezdí po světě. Dost nás tam ale usurpují, provozovatel je jejich nohsled a my jsme na druhé koleji, tak jim Pájič alespoň polonaschvál rozbil rozhicované topení, co si objednali do našeho pokoje, i když už tam bylo superhorko :-)

FITZ ROY

Následujícího rána přejíždíme do El
Chaltenu, autobusem se jede 3h vyschlými pampami okolo modrých jezer, nejdřív Lago Argentino, pak Lago Viedma. A na závěr se začne přímo před námi tyčit obrovský masív Fitz Roye, vysoký a monumentální, ale dosti zahalený v mracích. Na kraji městečka ještě autobus zastavuje v infocentru, kde dávají mapku a nalejou do všech plno informací, jak se v parku chovat.
El Chaltén je osada v podhůří v severní častí parku Los Glaciares, která vznikla výhradně z turistického
ruchu, v přízemních dřevěných baráčcích jsou zejména penziony, hospody, krámky a cestovní kanceláře, objevil se již i bankomat. Na prašné hlavní třídě fouká silný vítr a skoro nikdo tam není, jdeme na oběd. Po něm vyrážíme směr Fitz Roy, slunce svítí a mraky se trhají i okolo této hory, což je velká klika, tak do prudkého kopce makáme, až z nás pot stříká a otravný hmyz kouše. My jdeme se všemi věcmi v batozích, většina lidí ale jen na lehko na jednodenní výlet.
Cesta prudce vystoupá na vyhlídku, mirador, odkud je krásně vidět na nádherné panorama masívu Fitz Roye (3405m) a řady dalších hor a věží s kolmými stěnami jako Poincenot (3002 m), Rafael (2482 m), Saint Exupery (2558 m), atp. na obě strany okolo něj. Mraky jsou takřka roztrhány, fotíme jak o život, obrovská stěna širokého Fitz Roye je vskutku neuvěřitelná! Pak se již více méně po rovině plochým údolím podél říčky pokračuje
dál až do kempu Poincenot na úpatí těchto hor, na které stále koukáme, strašně fouká, ale výhled na masív je fascinující. Přemýšlíme, zda vyjít nahoru na vyhlídku u Laguny de Los Tres nad kempem již dnes, ale už se nám nechce, jsme unaveni a i světlo svítí pozdě odpoledne z druhé strany. Zítra je sice nejistota, zda se počasí nezkazí, ale to risknem. Stavíme stany, opět v lese, vaříme a dospáváme.
Ráno se probouzím tak brzy, že bychom nahoru mohli vyběhnout na východ slunce, ale prší.
I za už normálnější ranní hodiny stále poprchává a je zcela zataženo a vítr. Stalo se to, čeho jsme se báli a co je zde velmi časté, hory zmizely nadobro v mracích. Vyčkáváme ve spacácích, bohužel nastal běžný model, kdy je v údolí na východ jasno a slunečno a v horách od nás na západ nízké mraky a prší, v kempu na rozhraní hor a roviny se obojí střídá nebo je najednou.
Tento stav se bohužel nelepší, je tak celý den, risk se moc nevyplatil, se štěstím se nemá zahrávat,
kdo chce víc nemá nic. Ale tak už to v životě a horách chodí. Přesto vyrážíme nahoru, až s polednem, do mlhy a začínajícího deště. Je to stoupák, klikatou stezkou strmě šplháme suťoviskem vzhůru o 400 metrů. Orvaní jsme se vyškrábali na vyhlídku k Laguně de Los Tres před panorama nejvyšších vrchů s dominantním Fitz Royem, patagonské hory ale konečně ukazují, co umí, a my z velkolepého panorama nic nemáme. Je strašný vítr, déšť a viditelnost pár metrů, na dně ledovcového karu se jen občas objeví modrá hladina jezera a za ním v cárech šedých mraků se dají pouze tušit stěny skal a mohutné ledovce. Dělám pár fotek ve vodorovném dešti, ale dnes z toho nic nebude, promočeni se vracíme dolu.
V kempu takový nečas nezuří, sušíme, pak balíme a přesouváme se cestou mezi promáčenými
křovinami okolo Laguny Madre a Laguny Hija do u Laguny Torre neplaceného campu De Agostini. Ten je pod vyhlídkou na krásné a též jedinečné Cerro Torre, ale poprchávání se stále střídá s deštěm, v horách je nevlídno, nemožno nic viděti. V nížině je naopak stále evidentně krásně, na rozhraní nám to motá hlavu, tak ve stanu hrajeme hry, odpočíváme a popíjíme slivovici.
Ráno je opět zataženo a prší, po snídani jdeme jen pár metrů k jezeru Lago Torre,
ale viditelnost je malá a počasí prabídné. Tak chvíli čekáme, ale nemá to cenu, dnes vidět Cerro Torre je bez šance, navíc je Štědrý den, tak se vracíme do El Chaltenu. Ona je ještě jedna vyhlídka výše nad jezerem (Mirador Maestri), ale to už vůbec nemá smysl, včera pozorování mraků z jejich nitra stačilo. Čím víc se vzdalujeme od hor, je lepé, začíná svítit slunce a otepluje se. Na Miradoru Torre už je krásně, ještě se otáčíme, ale hory jsou stále v mracích. Malinko smutně a neúspěšně se vracíme, mohutnou a fotogenickou Cerro Torre (3102m) jsme neviděli ani z dálky, ale příjemně se prošli a strávili pár dní v horách. Scházíme do ospalého El Chaltenu, kde máme rezervovaný hostel, je ještě dosti brzo, tak jdeme na oběd. To už je zas pořádné vedro a poledne Štědrého dne.


Patagonie+ (7./7) - Vánoce a Buenos Aires
V Patagonii jsme nejen chodili po větrných horách, poznávali čarokrásnou přírodu národních parků a jedli velké šťavnaté steaky, ale i netradičně a vesele strávili Štědrý den v argentinsko-mezinárodním stylu. A poslední dny patřily pestrému Buenos Aires a blízkému okolí, starým i novým památkám, ulicím a rozmanitým čtvrtím a bujarým večírkům.

VÁNOCE V PATAGONII
Na Štědrý den jsme sešli ze zamračených deštivých hor do El Chaltenu, kde naopak svítilo
slunce a bylo horko. Daváme si dobrý oběd, ubytováváme se ve skrovném hostelu a voláme domu, kde se právě večeří kapr a dárky už jsou pod stromečkem. My máme pár hodin navíc, tak vyrážíme na procházku po prašné návsi, okolo infocentra a nad městečko na vyhlídku Los Condores. Nahoře na sluníčku pijeme litrová piva a kecáme, masív Fitz Roye se opět roztrhal, nádherné kulisy, avšak Torre stále ne, tu jsme naživo vůbec nespatřili. Malinko opojeni ještě popocházíme na vyhlídku Las Aguilas na druhou stranu na jih na Lago Viedma a nekonečné pustiny vyschlých liduprázdných pamp do nedozírné dálky.
Poté nakupujeme na večer a na štědrovečerní večeři jdeme do restaurace, měli i rybu, ale rozhodli
jsme se raději pro steak s kaší a víno. Vynikající, vánoční atmosféra a hody, i když slunce za okny plně svítí až do desíti večer a je teplo. Po večeři jdeme na hostel, takovej levnej, malej, trochu squatový doupě stranou, ale sešla se tam příjemná skupina mladých lidí - Argentinci, Španěláci, Amík, Belgičani, Francouzka, atp., plus místní hošíci správci, navíc nezvyklý poměr kluci:holky 1:1. Paří se v kuchyňce, pijeme víno, povídáme ve všech jazycích, je i něco k snědku a naše prskavky, františky a santa čepice mají úspěch! :-)
Za živé zábavy čas rychle utíká a alkohol stoupá do hlavy. O půlnoci nasedáme na korbu
"argentinský Avie", asi 20 lidí z hostelu, a jede se po městě, prej je to tu nějakej zvyk. V ulicích je už taky plno aut zběsile troubících, jezdíme sem a tam a nalití křičíme z korby na okolo se motající ožraly ve tmě - Felííííííííííz, Navidáááád!! Všichni troubí, houkají, křičí, svítí, blikají, přejí si a pijou. Nevím, jak dlouho to trvá, nakonec ještě diskotéka, nejdřív ji musíme trochu roztancovat, ale v půl 4 ráno, kdy jdu spát já, už je zcela natřískaná a ještě to rozhodně nekončí. Víc si nepamatuju jen bolehlav druhý den a venku ostré slunce, kdy se teprve někteří vracejí :-) Takže vcelku veselé, akční a mezinárodní. Feliz Navidad y Prospero Aňo Nuevo!

BUENOS AIRES

Vracíme se do El Calafate, kde se vzpamatováváme, bloumáme na internetu, koukáme
po suvenýrech, jíme. Většina provozovatelen je ale ve svátek zavřených a asi jsou taky všichni provozu neschopní jako my :-) Večer jen sedíme na hostelu u piva a jdeme brzy spát. Následující den z malého letišťátka přelétáme do Buenos Aires, Patagonii tak definitivně opouštíme. Jak je vlastně pojem Patagonie zeměpisně vymezen? Asi takto: nejjižnější přibližně čtvrtina jihoamerického kontinentu, tj. od 40. stupně jižní šířky, neboli od Černé řeky (Rio Negro) na jih.
Po třech hodinách jsme v Buenos Aires, vítá nás obrovské nekonečné pole domečků uprostřed s mrakodrapy, město tanga, rušného života, značného tepla (přes den přes 30st.) a krásných spoře oděných
žen a dívek. Argentina je místem mnoha kultur, žijí tam Španělé, Italové, Němci, Poláci, Francouzi a další národnosti, které se zde usadily po objevení Ameriky a tato směs je zvláště v třímilionovém Buenos na první pohled patrná. Jedeme přecpaným busem mhd chaoticky přes město, což už je pestrý zážitek, a ubytováváme se ve čtvrti bohémů, umělců a argentinského tanga San Telmo v právě otevřeném vcelku luxusním designovém hostelu America del Sur.
Je páteční večer, tak hned vyrážíme do ruchu v
elkoměsta, k večeři si dáváme parrilladu, hromadu grilovanýho masa, klobás a vnitřností, a prolézáme různé hospody a bary po okolí, kde pijeme piva, výborná vína a další. Podnik střídá podnik, potkáváme plno lidí, nakonec končíme na nadupaném obřím discu v klubu Muzeum do 5ti ráno, kdy už se nám oči zavírají, ale argentinská mládež ještě rozhodně spát nejde. Dopoledne odpočíváme a dospáváme, od té doby jsme na poslední tři dny v Jižní Americe přešli na posunutý režim, čas tu utíká nějak jinak. Spíme dlouho do dopoledne, pak vyrážíme do rozpálených ulic města, večer(ře) začíná až tak v 10, nakonec popíjení piv nebo místních výborných červených vín až do ranních hodin (3-4). Čas s námi tráví i Češka Jitka dlouhodobě žijící ve Španělsku a toho času půl roku cestující po Jižní Americe, kterou jsme potkali na Štědrý den v tom zapadlém hostýlku v El Chalténu a měla stejnou letenku do Buenos.
Během dní procházíme centrum, na hlavním Plaza del Mayo je Casa Rosada, růžový
prezidentský palác a Cathedrala Metropolitana, jedny z několika zachovaných historických budov, které však už povětšinou dávno sevřela moderní zástavba. Po pěší zóně Florida jdeme na náměstí před nádražím, kde je Torre de los Ingleses a další památníky. Je horko, nakupujeme na rušných bulvárech, válíme se po parcích, okukujeme trhy na Plaza Almar a areál Musea Nacional de Bellas Atres. Pak okolo Národní knihovny a Teatra Colon přecházíme k obelisku na Plaza de la Republica uprostřed nejširší ulice světa, 16tiproudovky Avenidy 9 de Julio. Slunce hřeje a nikam se nespěchá, v poklidu užíváme živé koloniální město a popíjení a diskutování na zahrádce hostelu.
V neděli jdeme obhlídnout a křížem krážem projít obrovský luxusní hřbitov Recoleta, úžasná rozlehlá
"čtvrť honosných mramorových domečků" uprostřed centra, mimo jiných slavných tam spočívá i Evita Peron. Pak procházka rezervací Reserva Ecologica za doky u řeky, je tam pár ptáku a plochy pro rekreaci. Jiří se koupe v hnědé vodě Río de la Plata, neboť je strašný vedro, my ostatní na to ale nemáme odvahu. Přes přístav s mrakodrapy se vracíme do naší čtvrti San Telmo, kde se v neděli koná vyhlášený trh se vším možným. Zejména okolo ulice Defensa jsou stánky a obchůdky se suvenýry, šperky, starožitnostmi, nádobami na maté a mnoho mnoho dalšího, občas nějací muzikanti a tanečníci tanga, velmi to tam žije a je na co koukat i kupovat.
Pokračujeme do dělnické čtvrti La Boca, k mega stadionu nejznámějšího
a nejlepšího argentinského (snad i světového) fotbalového klubu Boca Juniors. A za ním je ulička Caminito plná typických barevných domečků, kde místní umělci prodávají své obrazy a další umění. Končí v přístavu shlukem příjemných hospůdek s výbornou atmosférou, dáváme si tam pivo na zahrádce, přičemž zaujímáme místní kluky, co si vedle kopají s míčem. Vyzývají nás na zápas o Coca colu, tak si jdem s malými Argentinci (8mi-12tileti budoucí Maradonové) zahrát fotbal na místní plácek, vedli jsme už 4:1, když do našeho týmu začali střídat ty nejhorší a nejmenší, různě simulovali a podváděli, přesto jsme vyhráli 10:9, nicméně na colu jim dali :-)) Ale Češi ve čtvrti La Boca v dramatickém zápase těsně před soumrakem porazili Argentinu!
Na oslavu další výborná večeře, tentokrát i já piju víno, samozřejmě červené, nakonec mezi
typické argentinské odrůdy patří Malbec, pak také Syrah. Nejpopulárnější pivo je Quilmes, v Chile bylo vynikající pivo Austral. Neodmyslitelnou součástí argentinské kuchyně je hovězí maso, mezi hlavní charakteristiky zajisté také patří velké porce, půlkilové steaky jsou bife de chorizo či bife de lomo. Tak jako je pro Argentinu typické hovězí, pro Chile to byly ryby a jiné mořské potvory.

TIGRE

V pondělí by se i dalo vyjet lodí (buquebusem - pravidelný trajekt) přes
záliv do Uruguaye, třeba do Colonie del Sacramento zapsané v UNESCO, ale bylo by to jen na otočku a dost drahé, navíc jsem si opět přispávali a nakupovali poslední suvenýry. Pak jsme se metrem projeli na nádraží, odkud jedeme vlakem necelou hodinu na sever do Tigre, městečka ležícího v deltě řeky Parana. Tam z mnoha nabídek vybíráme hodinovou projížďku po kanálech a ramenech řeky, vyhlídkovou lodí projíždíme mezi luxusními vilami i obyčejnými domky a chýšemi a sledujeme lidi, žije se tu na vodě, úplně normálně, jen místo silnic kanály, místo zastávek mola, místo luk rákosí, atp. Pak ještě okukujeme trhy v přístavu Puerto de Frutos a jedeme zpět.
A večer parrillada, grilované maso, půlkilové steaky, klobásy, žebra, kuře, salátový stůl, vše all you can eat v našem hostelu, strašná žranice, k tomu mimo jiné litrová piva a společnost Amíka Jamese,
jehož rodiče jsou Čech a Vietnamka. Snědli jsme každej asi 1,5kg výbornýho skoro syrovýho masa a trochu se napili. Toť poslední večeře a loučení.

SAO PAOLO, NÁVRAT

Ráno ještě rychle do batohu balím 4 lahve vína a 1kg maté a jedeme na letiště. Letíme přes
brazilské Sao Paolo, kde jsme za chvíli, sice toho tam moc zajímavého není, ale máme 10h čekání, tak chceme vyrazit do ulic. Tím že jsme vylezli z transitu, jsme tedy naprosto zaskočili letištní pracovníky, bylo to pro ně nepochopitelné a takřka neřešitelný problém, ale nakonec jsme s nějakým letištním poplatkem po 2h boarding pasy získali.
Sao Paolo jsou hlavně mrakodrapy a mnohoproudé silnice, s 12-15 miliony obyvatel je to jedno
z největších měst na světě, zároveň jedno z nejnebezpečnějších, tedy především v noci, to prý auta raději ani nezastavují na červenou. Taxíkem jedeme do centra, necháváme se vysadit u Teatro Municipal a procházíme živé pěší zóny okolo. Ulice jsou plné lidí, trochu tmavších a nevzhlednějších než Argentinci, ale vůbec žádní turisté nikde, a zdá se nám, že po nás všichni divně čumí, prazvláštní pocit, ale možná jen vsugerovaný. Před 35tistupňovým vedrem se schováváme do tržnice Mercado Municipal a na doporučení Jamese si dáváme exkluzivní naditý mortadelový sendvič, božské! Pak se metrem a pěšmo přesouváme do pěkného parku Ibirapuera se pokoukat a na chvíli odpočinout, před setměním ale raději rychle taxíkem mizíme na letiště, byť jsme ještě uvízli ve večerní zácpě. Španělská konverzace byla vždy dost kostrbatá, ale Portugalsky to nedokážu už skoro vůbec.
12h letu do Frankfurtu nás vrací do Evropy a na druhou polokouli. Čekáme na můj batoh,
ale ztratil se a domu mi byl doručen až 3.1. Už ve čtyři padá tma a mráz je šok, z ledu vykopáváme Focuse a po opuštěných dálnicích se ženem do Prahy, kam dorážíme v 9 večer na Silvestrovskou noc, vítá nás rodina, vánoční stromeček, cukroví, chlebíčky... Víkend v Krušných horách trávím zapadán závějemi sněhu při -20 stupních, a pak nás čeká už jen tma, zima a práce...
Patagonie byla super a rozhodně nezklamala velmi vysoká očekávání! Adios!

zpět

FHG