2300 MIL AMERICKÝM JIHOZÁPADEM (cestopis)

 

Co vše se dá stihnout a vidět za jeden týden, když se auto půjčí: San Francisco - pobřeží Pacifiku - Sequoia NP - Grand Canyon - Las Vegas - Údolí Smrti - Yosemite                               mapa trasy

 

V létě 2002 jsme (Filip&Lenka) strávili dva a půl měsíce v úžasném a slunném San Franciscu, zažili okamžiky příjemné i nepříjemné, sháněli práci, tvrdě pracovali až 80h týdně, a poznávali toto úchvatné město na poloostrově s příkrými kopci, pamětihodnostmi, známými mosty, tramvají Cable Car, Alcatrazem a jednou čtvrtí zajímavější než druhou (beatnící, Mexikánci, Číňani, homosexuálové, Financial District, Fisherman´s Wharf, černí bezdomovci, smetánka Kalifornie, atd., atp.). Na závěr a za odměnu jsme se vydali na týdenní cestu po jihozápadě USA.

PONDĚLÍ
Vstali jsme brzy ráno a šli si vypůjčit auto, zamluvenou jsme měli nejmenší (a nejlevnější) třídu. Dostali jsme Ford Focus, čtyřdveřový, s automatickou převodovkou (to je pohoda!), ale ne moc silným motorem (do kopce moc netáhl), model 2003. Byl úplně nový, koupený 6.9. (my si ho půjčovali 16.9.!!), měl najeto jen 500 mil!
Ze San Francisca jsme vyjeli na jih po pobřežní silnici č.1, nejdříve bylo mlžno, postupně se ale udělalo krásně - jasno a teplo. Jede se po poklidné vyhlídkové silnici okolo zálivů a přes malebné vesnice, Pacifik hraje všemi modrými, vřesy, stromy a tráva zelenými, a písek žlutavými barvami, nádherná to přehlídka odstínů! Pomalu jsme dojeli za Monterey, kde jsme za 8$ najeli na silničku 17 mil drive.
Monterey a Carmel jsou superluxusní letoviska pro ty nejbohatší , silnička se vine krásnou přírodou mezi snobskými golfovými hřišti, u moře nad skalami s kormorány, tuleni a lachtany, a mezi cypřišovými háji. Voda je průzračně čistá, ale také ukrutně studená, dovádějí v ní jen surfaři. Zastavovali jsme na všemožných vyhlídkách, prošli se po prosluněných plážích a na chvíli se stavili v přístavu Monterey.
K večeru jsme přejeli do Salinas, kde jsme za šera koukli na Steinbeckův dům a hrob. První, nenáročný den končil, zbývala již jen dlouhá jízda. Za tmy jsme se přehoupli přes menší pohoří - Pobřežní pásmo, a po dálnicích frčeli rovinou Middle Coast co nejdále. Až za Fresnem na úpatí Sierry Nevady jsme zastavili a u vinice se v autě uložili ke spánku. Bejt ale narvanej celou noc mezi řadící páku a ručku není moc pohodlné, mockrát jsem se probudil, a kroutil se do různých poloh.


silnice č.1  cypřiš  salinas  trucky  silinice

 

ÚTERÝ
Vstali jsme před sedmou a hned vyjeli do hor, slunce nám za zády právě vycházelo. Brzy ráno jsme překročili hranice Sequoia parku, a asi proto, že jsme tam jeli jen s dělňasy a ochránci parku jsme neplatili vstup. Projížděli jsme kouřem z nedávno uhašených požárů, místy popel ještě doutnal. Ale lesníci to mají pod kontrolou, dělají malé ohně schválně, aby zabránili velkým požárům, a také proto, že sekvoje je ke svému rozmnožování potřebují - semena se rozpuknou jen při velkých teplotách, a malé stromky potřebují místo.
Brzy ráno nebyli nikde skoro žádní lidé, jen absolutní ticho, mohutné stromy, ryzí příroda a sluníčko. Uprostřed parku je část největších a nejstarších stromů - Giant Forrest, kde je také nejstarší strom na světě, 3200 let stará sekvoj General Sherman.
Na dalších četných zastávkách jsme chodili po cestičkách mezi významnými (Tři Grácie, Auto Log, Tunnel Log) i nevýznamnými sekvojemi, některé i podcházeli nebo podjížděli. Stromy to jsou ohromující, i ty padlé jsou monumentální, kořeny se tyčí v masách vysoko do vzduchu. Prohlédli jsme expozice v muzeu a info centru, a když už jsme se nabažili, park jsme po poledni opustili.
Okolo přehrady Kaweah jsme dojeli na dálnici, na které jsme za Bakersfieldem zatočili na východ a začali stoupat přes jižní cíp Sierry Nevady. Vedle šroubovitě stoupá železnice, po níž jezdí vlaky s nejméně 6ti mohutnými lokomotivami a 100 vagony, je to jedna z mála tratí přes hory a důležitá dopravní tepna. A hřeben hor je poset tisíci větrnými elektrárnami, opravdu celý obzor.
Za horami začíná poušť Mojave, kde je jen horko, písek, občas kaktus a silnice přímočará až na obzor. Dva pruhy tam, 10 metrů poušť a dva pruhy zpět, takřka žádný provoz (jen pár trucků), nic okolo, na co by šlo koukat, a noha na pedálu dřevění, nuda! Pumpa či křižovatka je vždy po mnoha mílích a je tam také dražší benzín. Takto se jede stovky mil.
Když padla tma, staly se nablejskané trucky opravdovými králi silnic, max rychlost je 75mil/h, místy 65, ale oni jedou přes 80, předjíždí se a nedávají se lacino. Kličkovat mezi nimi je nelehké, nejednou mě tlačili před sebou, problikávali sty barevnými světly a předjížděli. Tak jsem přistoupil na jejich hru, taky se s nima honil a předjížděl, neboť jsem se též jako oni nudil. V osobním autě jsme tam ale byli skoro jediní, Američani na velké vzdálenosti létají letadlem. Přejeli jsme do Arizony a spali opět v autě 100 mil před Grand Canyonem.

 
sequoia np  kůra  sekvoje  sekvoje  most


STŘEDA
Na jižní Okraj Grand Canyonu vede silnice mírně zvlněnou, skoro plochou krajinou, všude je jen suchá tráva a řídce rostoucí stromy. Tak se od dálnice jede 50 mil na sever a najednou z ničeho nic Okraj! Nejširší místo 16km široké a kilometr hluboké! Do nedohledna jsou všude terasovité vrstvy z červených hornin, vše je obrovské a nádherné! Ani to nejde popsat nebo věrně vyfotit, to se prostě musí vidět na vlastní oči, sám jsem předtím viděl již mnoho fotek a filmů, ale realita vyrazí dech. Na první vyhlídce bylo tak 50 lidí, ale bylo tam naprosté ticho, všichni jen zírali s otevřenou pusou. Taky jsem zíral, hltal vše očima a nemohl to vstřebat. Pak jsem cvakal foťákem jak o život.
Na hraně jsme strávili téměř celý den, popojížděli autem, autobusem (na západ od GC Village se vlastním autem nesmí), chodili pešky, valili oči a divili se. Jak se kaňon kroutí, tak je pohled z každé vyhlídky trochu jiný, též se otevírají pohledy na dole se klikatící žlutě špinavé Colorado ženoucí se přes peřeje. Dá se sejít i na dno, ale na to je třeba celý den až dva.
K večeru jsme opouštěli kaňon směrem na východ, okolo indiánské vyhlídky Desert View. Dále se jede podél užšího ramene kaňonu, také krásného a obdivuhodného, opět naprostá rovina a do ní je úzký, ale hluboký a klikatící se zářez, skoro jako kdyby zem praskla. Neuvěřitelná podívaná!!
Cestou k dálnici jsme se ještě stavili na zříceninách indiánského puebla Wupatki, byla ale již tma a jen měsíc svítil. Je to v naprosté pustině, okolo v okruhu desítek mil není žádné lidské obydlí, jen 5 mil daleko je hlavní silnice, kde občas projede auto, jinak nic. My byli na vedlejší silnici úplně sami, chodili po ruinách za naprosté tmy, daleko od auta, a trochu se báli. Kdyby tam vyběhl bizon, vlk či indián na koni, tak se ani nedivím.
Obrovské neobydlené plochy naprosté divočiny mě při celé cestě fascinovaly asi nejvíce, i víc než památky či přírodní pozoruhodnosti. To se v Evropě opravdu nenajde, jen silnice uprostřed nekonečně rozlehlých pustin, kde není široko daleko totálně nic! Ani skoro žádný život, jen pouště a polopouště - obrovské plochy neobydlené Země, kde je člověk zcela sám a volný!
Pozdě večer jsem pospával v autě, Lenka řídila, právě jsme projížděli Flagstaffem. Najednou koukám, že nás zezadu něco ukrutně problikává. Asi policajti, říkám si, a Lence, ať zastaví, jaktože si toho nevšimla?! Po chvíli konečně zastavuje, policajti za námi také, a ještě si na nás přisvítili reflektorem na sloupku střechy, světla bylo jak ve dne! Čekali jsme a nehýbali se, ale velmi dlouho se nic nedělo. Už jsem se otáčel, co jako bude, když tu policajt zaťukal na moje okýnko. Lekl jsem se, z téhle strany jsem nikoho nečekal. Stáhl jsem ho a on mi ještě posvítil baterkou do očí, a ptal se, zda řidič neusíná, že jsme nějak kličkovali. Říkám, že ne, že jen hledáme nějakou levnou pumpu (což byla pravda). Tak nám poradil, a zeptal se, jestli už jsme někdy vůbec řídili (když viděl, jaký jsme ucha, a navíc cizinci). Řekli jsme, že ano, tak nám popřál šťastnou cestu a šel si po svém. Pak jsme si vzpomněli, že se Lenka asi drbala na noze, proto možná trochu kličkovala. A oni nás zastavěj se starostí, zda řidič neusíná, neuvěřitelná země!!
Poté jsme podél dálnice intenzivně hledali místo na spaní, ale jedno vyhlídnuté odpočívadlo jsme raději opustili pro podivné zvuky z lesa, nakonec jsme dojeli až do Williamsu, na jehož kraji jsme přespali.

 

grand canyon  grand canyon  grand canyon  grand canyon  dont´drink and drive

 

ČTVRTEK
Vracíme se na západ, ne však po dálnici, ale po Historic Route 66, proslulé silnici, která tradičně spojovala východ se západem. Vede pustinou, a občas je u ní stylovej přízemní zaprášenej obchod se vším možným, vevnitř ožralej mexikánec a na prašném place před domem stojí několik starých amerických aut a pár nablejskaných motorek. Do suchého horka vrže rezavá vývěsní cedule a příroda okolo je jak na divokém západě, super atmosféra!
Stavili jsme se v Grand Canyon Cavern, jeskyních 65 metrů pod zemí, ale nic extra. Pak jsme už horami dojeli k Hoover Dam, parádní, vysoké přehradě přehrazující Colorado na konci Grand Canyonu, kterou uprostřed vede hranice mezi Arizonou a Nevadou. Za ní už je jen vyhlídka na jezero Mead a v zápětí se po mnoha dálnicích sjíždí do placky, v které se rozprostírá fascinující Las Vegas. Tam jsme si zaplatili hostel, sprcha a postel už nebyli od věci.
Večer už za tmy jsme se vydali do šumu tohoto crazy města, vše se odehrává okolo ulice Strip. Nejdřív je vysoká věž, pak Cirkus s mraky světýlek a uvnitř casino. Dále umělý Treasure Island - ostrov porostlý palmama, kde se na rozbouřeném moři 5krát denně odehrává námořní bitva pirátů a vojáků, dvě lodě po sobě střílejí děly, vojáci skáčou do moře, výbuchy se odehrávají na lodích i ve vodě, všude oheň, a nakonec se celá velká plachetnice i s kapitánem potápí pod vodu a námořníci plavou pryč.
Vedle je hotel Mirage s obrovskými fontánami, pak nákupní pasáž Cesare palác, do které se vchází 5ti kýčovitými vítěznými oblouky, a pak je vstup jak do chrámu skrz několikanásobné sloupoví, a za tím je tak 3 míle dlouhá pasáž, klenba pomalována jako nebe, obchody mají fasády jako římské domy. Vždy je kus ulice, pak kruhové náměstí s obrovskou římskou kašnou, z něho další ulice do všech stran, a další kruhová náměstí s kašnami. A všude římské domy, a na čtvrtém náměstí je tak 10m vysoký trojský kůň vklíněný do brány. A tak dále, Disneyland pro dospělé!

Další blok budov je Paříž, kde je malá Eiffelovka, pod ní opera, a za rohem vítězný oblouk. Dále Benátky - dóžecí palác, most Rialto, věž z hlavního náměstí a gondoliéři prohánějící se po kanálech, a i sloupy elektrického vedení mají kaneluru. Vedle je New York se sochou svobody, částí Manhattanu a Brooklynským mostem. Pak Aladinův palác jako arabský palác z pouště, dále nevkusný disneyovský hrad sněhurky Excalibur, pak Sahara palác a vedle Luxor s obrovskou pyramidou, sfingou a obeliskem s Egyptskými znaky. Ve všem jsou casina, hotely, restaurace a různé krámky, suvenýry a obchody všeho druhu, mezitím propletené horské dráhy a aquapark. Přes silnici se nedá pro provoz normálně přejít, všude jsou tedy ještě navíc mosty, výtahy a eskalátory.
Nejdřív se to zdá jako vrchol kýče a nevkusu, ale je třeba říct, že časem si člověk zvykne, a začne se mu to líbit. Druhý den jsem si také začal všímat vydařených kompozic celku, atd., jednotlivosti jsou hnusné, ale blbec to dělat nemoh. A amíci to žerou.
Také je důležitá atmosféra a noční život, který tu vskutku tepe. Průměrné casino se skládá tak z 20ti stolů rulety, 15ti Black Jacku, další jsou s kostkama, a další s nějakejma jinejma kartama. Vše je hrozně rychlý a prachy se točí. A pak je tam tak 500 automatů s otočnejma válcema (slot machine) na různě velké částky. Takovéhle casino je v každé budově! Hráli jsme na 5ticentové mašině, nejdřív jsme vyhrávali, neboť jsme vždy po výhře šli na jinou, ale posléze nás štěstí opustilo a 3$ byly pryč :) Tak jsme si jen dali pivo a koukali se na rulety a black jacky, kde po nás ale většinou chtěli průkaz totožnosti, zda je nám víc než 21... Do hostelu jsme jeli až po 2.


route 66  route 66  casina  las vegas - treasure island  las vegas - luxor


PÁTEK
Až do dvou odpoledne jsme za světla procházeli Las Vegas a já vše fotil. Je to hrozně rozlehlé, nachodili jsme mnoho mil a navíc bylo hrozné vedro. Pak jsme se vydali na západ, za chvíli jsme byli opět zpět v Californii, a od jihu vjížděli do národního parku Death Valley. Trochu jsme zabloudili, takže až po paté.
Je to poušť vzniklá v údolí mezi dvěma pohořími, za nimiž právě zapadalo slunce. Jeli jsme ne moc navštěvovanou částí, takže naprosto sami, a velice rychle, silnice se vlní dnem údolí po dunách a auto při troše větší rychlosti parádně nadskakuje. Postupně jsme klesli na úroveň hladiny moře, a pokračovali dále, až se dostali na nejnižší místo na západní polokouli Bad Water - -86m. Tam jsou jen plochy bílé soli, voda odtud neodtéká (nemá kam), jen se odpařuje. Je to jedno z nejteplejších míst planety.
Již se začalo stmívat, tak jsme tam toho víc nestíhali, odbočky a zajímavosti jsme museli přejet bez povšimnutí. Jen jsme u visitor centra poprvé natrefili na kojota, procházel se tak 20m od nás.
Byla již tma a zbývalo vyřešit, zda zůstat zde, přespat a zítra to ještě zkouknout, nebo jet do Yosemite. Rozhodli jsme se pro druhou variantu, projeli jsme celé údolí, a na konci za svitu měsíce shlédli obrovský kráter Ubehebe. Kolem bylo naprosto mrtvo, žádní lidé, auta, domy, zvířata, stromy..., jen písek a skály.
Po nezpevněné cestě jsme se vydali dál. V mapě to bylo značené docela slušně, nezpevněné to mělo být jen pár mil, a především to měla být velká zkratka do Big Pine. Ve skutečnosti to ale byla ztvrdlá písková cesta, po které navíc jel snad tank, či co, neboť na ní byly na kolmo pravidelně zářezy, jeli jsme sotva 15tkou, hrozně to drncalo, a kameny odletovaly a mlátily do plechů. Ujeli jsme po tom 8mil, a pak potkali auto (50% aut v těchto oblastech je terénních), týpek nám řekl, že je to takhle ještě nejmíň dalších 20mil, tak jsme to obrátili a vraceli se, už jsme toho měli dost. Offroady jsou v Death Valley zakázané, ale tahle projížďka jim byla hodně podobná, naše autíčko však značně trpělo.
Užili jsme si, ale ztratili plno času. Z Údolí smrti jsem vyjížděl již se zavírajícíma se očima, naštěstí byl ve 12h na široké a přímé silnici nulový provoz, tak jsem závěrečný sjezd jel středem asi 90mil/h a doufal, že případně usnu jen na chviličku... :) Spali jsme na parkovišti u silnice asi čtvrt majle od místa, kde jsme viděli dalšího kojota, ale spalo tam lidi víc. Venku bylo i po padnutí tmy šílené vedro.


údolí smrti  údolí smrti - badwater  yosemite  yosemite - half dome  yosemite


SOBOTA
Na poslední výpary benzínu (nikde nebyly pumpy!) jsme dojeli klikatými serpentinami přes několik menších pohoří a dva pasy tam, kam jsme chtěli tou prašnou cestou - na úpatí Sierry Nevady. Chvíli jsme jeli nížinou podél hor, a poté odbočili do NP Yosemite. Vstoupili jsme tam přes Tioga pass, který s 3031m je nejvyšším místem v Californii, kam se dá vyjet autem, což znamená plno serpentin.

Yosemitský park je vyhlášený především krásnou přírodou - bílými skalami, jezery, hustými lesy a loukami. Byl pěkný slunný den, tak jsme se za pasem zchladili v ledově studeném jezeru, svojí odvážností jsme strhli i mnoho dalších nerozhodných a beznápaditých turistů. Odpočali jsme si a odpoledne pokračovali do nitra parku, do Yosemite Valley, ledovcového údolí s kolmými stěnami, a obrovskými, hladkými masívy skal - horolezeckým El Capitan a Half Domem v čele. Parkem se jede po klikatých silnicích, lidé ale vůbec neumějí jezdit.
V údolí jsme se nejdříve vydali k 5. nejvyšším vodopádům světa (1. v USA), jenže skála byla úplně suchá a jen bylo vidět, kudy normálně teče, ale voda žádná. Je totiž sezónní, a v pozdním létě a na podzim nepremává, oh shit!! To mě dost zklamalo. Na ostatních vodopádech tekl jen slabý čůrek vody - ubohost! Tak jsme si koupili jen pohled a byli smutní. Prošli jsme tedy aspoň údolí a vesnici s muzeem a infocentrem, všude byly mraky lidí.
Na noc jsme pak radši vyjeli mimo park, neboť kempy a ubytování se musí objednávat mnoho dní předem a na volné spaní jsme se báli medvědů. Když se nechá jídlo v autě, oni ho vypáčí a rozpářou, všude jsou kovové bedny na jídlo a koše se speciální západkou. U Mariposy jsme si dali večeři v mexické restauraci a spali u místní školy.


mapa


NEDĚLE
Do parku jsme se vrátili od jihu, do části, kde jsou opět obrovské Sequoie - Mariposa Grove. Zas jsme tam byli brzy ráno, nikde nikdo, jen mraky veverek a určitě někde schovanej medvěd. Obešli jsme sekvoje Giant Grizzly, California tree tunel a plno dalších.
Pak jsme pokračovali na Glacier Point, což je vyhlídka z kolmé skály na celé nádherné hlavní údolí pod sebou, Half Dome je jak na dlani. Cestou je zas plno zastávek a odboček umožňujících výlety lesem.
Pak jsme sjeli do údolí a cestování zakončili výletem k Mirror lake, pro změnu ale bylo vyschlé, a tak místo něj byla jen louka. Ale viděli jsme tam dalšího kojota, bohužel se mi ho opět nepodařilo zachytit na film. A úplně na závěr už jen pochod k a příkré stoupání podél Vernal Fall (celkem převýšení přes 300m), kde jsem se nahoře vykoupal spolu se pstruhy v ledové vodě. Pohověli jsme si na skále, která byla zároveň pláží i dnem, a pak se vrátili, sestup, byl ale o dost únavnější než výstup. Žádného medvídka jsme bohužel nikde v parku neviděli, jen jeleni se pásli tak 10m od nás a všude byly mraky veverek.
Pak už zbývalo jen 200 mil do božského SF, nejdřív serpentinami přes hory a okolo přehrad, ale již za tmy, tak jsme nic pořádně neviděli. Pak už jen po dálnicích, ale bylo docela ukrutné jet po 4proudové dálnici za největšího provozu a tmy tak 80tkou (mil) a auta předjíždět/ej z obou stran!! Masakr, zvlášť, když jsem zas usínal :)
Za týden jsme tedy ujeli 2300 mil (
mapa trasy), byl to docela fofr, jezdili jsme od 7 ráno do 11 večer s tím, že přes den jsme se snažili toho co nejvíc stihnout mimo sezení v autě. Já jezdil ranní a večerní šichty, Lenka ve dne, ale vyhovovalo mi to tak, večer jsem se aspoň unavil, abych usnul a spal i v nepohodlí auta, a ráno jsem stejně nemohl dospat. Benzín je levný, vychází to 1CZK/km.
Spali jsme opět v našem hostelu a v San Franciscu strávili ještě den a půl, vyřídili jsme formality, projeli a prošli pár posledních zajímavostí a blízké okolí a dali si poslední pivo... A pak se zamáčknutou slzou v oku odletěli domů.

Home
E-mail

fhg.cz
FHG