Kostel Nanebevzetí Panny Marie
a sv. Karla Velikého na Karlově
Rok: 2003
Účel: seminární práce na Vývoj architektury
Úroveň: Velmi dobrá seminární práce týkající se výstavby, historie, vybavení i
současného stavu kostela
Kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého
na Karlově:
Praha 2, Nové Město, ulice Ke Karlovu
1. Umístění kostela, Nové Město:
8.3.1348 vydal Karel IV. zakládající listinu Nového Města pražského a již 26.3.
se konal akt položení základního kamene. Nové kostely se rozestřely po celé
ploše Nového Města, Karel IV. totiž považoval zakládání a vybavování kostelů za
jednu ze svých předních povinností.
(Zajímavostí je, že pět novoměstských kostelů tvoří svým umístěním kříž. Svislým
břevnem tohoto pomyslného kříže je spojnice kostela sv. Kateřiny, sv. Apolináře
a kostela P. Marie Na Slupi/Na Trávníčku, vedoucí přibližně od severu k jihu.
Protažením této osy ještě o několik set metrů se připojí ještě vyšehradský chrám
sv. Petra a Pavla. Osy kříže se protínají u sv. Apolináře, přičemž
západovýchodní je vymezena kostelem P. Marie a slovanských patronů kláštera Na
Slovanech a kostelem P.Marie a Karla Velikého na Karlově. Záměrnost tohoto
uspořádání podporuje i skutečnost, že oba kostely západo-východní osy byly
původně postaveny bez věží, kostely vytyčující svislé břevno mají věže stejného
typu – dole hranolovitý tvar, který nahoře přechází v osmiúhelník.)
Nejvýraznější dominantou Nového Města byl a je objekt založený Karlem IV. na
nejvyšším místě, na návrší strmě spadajícím do údolí potoka Botiče. Zde vznikl v
souladu s panovníkovým přáním klášter augustiniánů-kanovníků s chrámem
zasvěceném Karlu Velikému a Panně Marii. Panovník chtěl, aby i tato
nejodlehlejší část Nového města byla založením nového kláštera oživena a
zalidněna.
Kostel je dílem nesmírně originálním, které obohacuje přepestrou mozaiku našeho
karolinského umění.
2. Historie výstavby, oprav a úprav kostela:
13.9.1350 založil Karel IV. klášter řeholních kanovníků sv. Augustina s kostelem
sv. Karla Velikého a Panny Marie, zároveň osobně slavnostně položil základní
kámen. Stavba začala roku 1351, podílela se na ní dvorská katedrální huť, ale o
průběhu nejsou žádné informace. Na naléhání císaře dochází roku 1377 k vysvěcení
ještě nedokončeného chrámu (pravděpodobně presbyteria) arcibiskupem Janem Očkem
z Vlašimi. V roce 1392 se v pramenech hovoří již jen o stavbě kláštera.
Za husitských válek byl kostel s klášterem značně postižen, po nich byl 20 let
nepoužíván a chátral. Opravován byl zřejmě až koncem 15. století. Po pronikavých
pozdněgotických úpravách byl kostel znovu vysvěcen spolu s hlavním oltářem v
roce 1498, v té době dostal kostel klenbu a pozdně gotickou střechu se štíhlou
lucernou.
Další stavební etapa nastala v 70. letech 16. století. Tehdy (roku 1575) zřejmě
vznikla dnešní podoba proslulé klenby, což dokládá nápis na svorníku uprostřed.
Došlo také ke změně zastřešení na vysoký jehlanec lucerny.
V roce 1603 kostel a částečně i klášter od blesku vyhořel, klenba poškozená
nebyla. Roku 1604 proběhla oprava střechy, která měla již nespalnou taškovou
krytinu a lucernu s barokní makovicí.
V roce 1611 je kostel zcela vypleněn při vpádu pasovských, kostelní zvonice je
pobořena, a během třicetileté války kostel stále chátrá. Vzhledem k blízkosti
hradeb byl kostel opakovaně používán jako zbrojnice a sklad.
V letech 1651-60 za opata Isidora de Cruce dochází k obnově kláštera i kostela,
podle projektu Dominika Rossi byla věž ve třech patrech zaklenuta a střechy
dostaly opět stanový tvar.
Roku 1676 je založena Mariazellská kaple umístěná uprostřed kostelní lodi, v
letech 1681-84 se představuje před severní portál předsíňka a v letech 1704-11
byly – snad podle projektu G. Santiniho-Aichla – vystavěny Sv. schody podle
vzoru lateránských u sv. Jana v Římě. V roce 1711 tam byly vloženy relikvie,
schody byly vysvěceny a zpřístupněny. Roku 1708 byla také k jižnímu boku kostela
přistavěna podle vzoru v Betlémě Betlémská kaple – „jeskyně“. Pro kostel
Karlovský se tím zahájila éra barokizace trvající celou první polovinu 18.
století.
V letech 1733-40 byl kostel barokizován podle projektu F.M.Kaňky, byla stržena
stará hudební kruchta a nahrazena novou s novými varhany. Mariazellská kaple
byla zrušena a přesunuta pod novou kruchtu, kde byla zřízena také kaple Srdce P.
Marie. Došlo k úpravě pilířů a orámování oken, nad severní portál a portál Sv.
schodů byly postaveny balkony se sochařskými výjevy Navštívení P. Marie a Ježíše
Krista s Pilátem od Jana Jiřího Šlanzovského. Stará kamenná kazatelna byla
nahrazená dřevěnou, byl dodán nový oltář a kostel byl celý vymalován v
gotizujícím stylu. Dosavadní stanové střechy byly odstraněny a kostel dostal tři
báně, které jsou od té doby příznačné pro jeho vzhled.
Dne 22.4.1755 kostel vyhořel a přišel o všechny střechy a vížky, do r. 1756 bylo
vše opraveno a znovuvystavěno. Za pruského obležení byl kostel při dělostřelbě
opakovaně zapálen a následně opraven. V roce 1785 byla karlovská kanonie
zrušena, kostel odsvěcen a vyprázdněn, hl. oltář získal kostel sv. Apolináře.
V klášterních budovách byl založen chorobinec a kostel byl znovu vysvěcen
13.12.1789. Střechy byly opravovány v letech 1818-19, 1845 a 1849, omítky a
výmalba 1833. Roku 1862 převzala chorobinec pražská obec a roku 1869 také
kostel, se zdůrazněnou povinností udržovat ho jako uměleckou památku.
V letech 1871-73 byly zvětralé pískovcové okenní pruty a kružby nahrazeny ne
zcela věrnými kopiemi, regotizován presbytář a kostel omítnut a vymalován,
přičemž byly poškozeny staré malby. V roce 1895 se prováděla izolace proti
vlhkosti, opravy krovů, nová krytina a další opravy a údržby.
Na počátku 20. století se uvažovalo o celkové regotizaci kostela - návrhy mimo
jiných podali Hilbert, Mocker, Miks - včetně nahrazení krovu módní ocelovou
konstrukcí. Proti tomu vystoupil M. Dvořák s obhajobou barokních forem a od
myšlenky regotizace bylo upuštěno, původní barokní krov byl zachován a v letech
1922-23 opraven. Opraveno bylo také průčelí kostela, restaurovány malby stropu
lodi a presbytáře a provedeno odvodnění kanály. Roku 1955 byla opravována
krytina a v letech 1967-70 proběhla další větší oprava – vnější omítky,
restaurování výmalby a soch, při kterém byly objeveny zajímavé architektonické
detaily původního stavu, které byly v době barokní zakryty přestavbami.
Dnes kostel slouží svému účelu, v klášteře se vystřídala pobočka městské
nemocnice na Bulovce, muzeum SNB a vojsk a MV a dnes slouží jako Muzeum Policie
ČR.
3. Popis kostela:
Chrám, vybudovaný z lomového zdiva, má velmi neobvyklý půdorys. Kostel je
centrální s rozlehlou oktogonální lodí a presbytářem o jednom poli a závěru
šesti stran desetiúhelníka s osovým opěrákem na východní straně. Na jižní straně
je připojen jednopatrový objekt se Sv. schody a Betlémskou kaplí, na severní
straně barokní předsíň s portálem, rámovaným edikulou s trojúhelným štítem a na
západní straně hranolová věž, navazující na klášterní budovu.
Proč nebyl kostel Panny Marie a Karla Velikého založen jako podélný, jak bylo ve
středověku pravidlem, je otázka. Nelze přesně určit, byl-li tu úmysl připodobnit
kostel k slavnému oktogonu Karla Velikého v Cáchách (kde byl Karel IV. podruhé
korunován na římského krále), či byla-li tu rozhodující účast augustiniánů,
proslulých netradičností svých klášterních půdorysů. Více zdrojů se přiklání k
první možnosti, v době stavby tu totiž byly velmi těsné vazby mezi Prahou a
Cáchami, kde byl k dómu Karla Velikého v roce 1355 přistavěn presbytář, jehož
tvarosloví se zčásti hlásí právě k pražskému prostředí. Jisté je pouze to, že
stavba již svým založením byla ve své době čímsi výjimečným.
Kostel byl stavěn patrně tak, že nejprve vznikla osmiúhelná loď, a pak teprve k
ní bylo připojeno kněžiště. Při tom patrně došlo ke změně architekta, loď svými
znaky a podrobnostmi ukazuje spíše na architekta domácího, presbyterium je se
svými až k zemni sahajícími příporami dokladem slohového stadia vyspělejšího a
jeho triumfální oblouk opakuje svou profilací přímo formu z pilíře Matyáše z
Arrasu z kostela svatovítského.
Po opravách a barokizaci dnes z původní lodi zbývají jen okna, severní portál,
kružbové konzoly a klenební přípory s hlavicemi v interiéru. Na jižní straně
také býval gotický portál podobný severnímu, byl ale zničen stavbou Sv. schodů.
Kostel je 34m dlouhý, presbytář 15m a loď 19 m vysoká.
Zevně kostela se uplatňuje dosti výrazně barokizace. Hladké stěny kostela člení
jednou odstupněné kamenné pilíře, zakončené barokně vztyčenými volutami. Mezi
nimi jsou regotizovaná lomená okna (v choru dvojdílná, v lodi trojdílná) s
kružbami různých ornamentů (plaménky, kruh, sférické trojúhelníky), navazující
na tvary 14.stol, v presbytáři mají kružby již tvary pozdně gotické, rázu z doby
Vladislava II. Na korunní římsu nasedá masivní atiková zídka, která obíhá kolem
celého kostela, zastřešeného třemi barokními báněmi s lucernami, ukončenými
špicemi s makovicemi.
Hranolovitá věž se v obrazu kostela neuplatňuje, v ní je umístěna letní
sakristie, klenutá neckovou klenbou s výsečemi z 2. pol. 17. stol, v 1. patře
nástup na kruchtu s bohatě štukově zdobenou neckovou klenbou, ve 2. patře se
nacházejí novodobé zvonové stolice. Gotický klášter navazoval neobvykle na
západní stranu věže.
Presbytář je zaklenut jedním polem pozdně gotické žebrové křížové klenby se
sedmipaprskovým závěrem, do něhož je v podélné ose proložen kosočtverec a
trojúhelník. Závěr choru je dokonale pročleněn, mezi jednotlivými okny rostou ze
štíhlých soklíků hruškově profilované přípory, přecházející přímo (bez hlavic)
do žeber klenby, na rozhraní závěru a prvního pole se sdružují přípory ve
svazek. Okolo roku 1740 byla žebra klenby doplněna sádrovou dekorací, z níž v
presbytáři zůstal reliéf českého lva.
Na jižní straně závěru je pravoúhle zarámovaný, uvnitř zalomený výklenek na
pontifikální křeslo, a při vítězném oblouku drobný vchod do chodbičky na
kazatelnu. Vítězný oblouk je profilovaný trojí paprskovitě se rozbíhající
arrasovskou zploštělou hruškou.
Prostor lodi je zaklenut mohutnou kupolí s žebrovou klenbou hvězdicovitého
vzoru, dokončenou r. 1575 (klenba pochází už asi z doby velké vladislavské
opravy kostela v roce 1498, střední část klenební hvězdice s prstencovým
svorníkem však až z oprav a úprav roku 1575), v literatuře bývá pokládán za
autora B. Wohlmuth. Zkrácené přípory pocházejí z původní stavby ze 14. století,
z té doby také hlavice s listovým dekorem a římsovou deskou, při triumfálním
oblouku kružbové.
Vzorec dnešní pogotické klenby lodi rozepjaté nad celým prostorem tvoří dvě do
sebe vložené osmipaprskové hvězdy. Vzájemně se přesekávající žebra mají hruškový
profil, pouze ve středu menší hvězdy ho vystřídal renesanční profil pravoúhlý s
mírně skosenými hranami a výstupky v rozích. Žebra se scházejí v 24 uzlech,
tvoří 40 klenbových ploch pravidelných tvarů, a soustřeďují se ve velkém
svorníku v tvaru prolomeného kruhu.
Tato klenba dokládá změnu prostorového cítění pozdní gotiky vzdálenou smyslu
gotiky klasické. Klenbu karlovského kostela lze považovat za předchůdce klenby
Vladislavského sálu, žebra jsou zde dosud ale rovná, tvoří pevnou soustavu a
jsou nad centrálním půdorysem. Klenební pole se přibližují jakési ploše základní
(=kupoli), rozepjaté s neobyčejnou lehkostí a s mohutným prostorovým účinkem.
Směle vyklenutá klenba dala vznik pověsti o nešťastném staviteli, který upsal
svoji duši ďáblu, aby tak náročnou stavbu zvládl.
Je otázka, jaké bylo zaklenutí původní, v žádných pramenech se nedochovalo, a
ani se neví, jestli loď byla předtím zaklenuta. Existence přípor v koutech lodi
nás sice přesvědčuje, že na jakési zaklenutí bylo pomýšleno již od začátku, ale
asi by se nikdo v 14. století neodvažoval k jednotnému zaklenutí celého
prostoru. To by nebylo technicky možné, proto se předpokládá, že původní klenba
měla být, či snad i byla, vedena do jedné, nebo několika podpor sloupových či
pilířových postavených uvnitř kostela. Nejpravděpodobněji byla zaklenuta
systémem trojpaprskových, trojdílných kleneb do středního pilíře.
Štuková výzdoba spolu s barokním vybavením vtiskla vnitřnímu prostoru barokní
ráz. Z původního středověkého zařízení se nezachovalo nic než zprávy o
klenotech, jež kostelu patřily a byly rozptýleny v čase husitských válek. Ze
sklomaleb pořízených na začátku 16. století se zachovala jen okenní tabulka s
obrazem sv. Karla Velikého a s erbem královny Anny, manželky Vladislava II.
Gotický ráz vnitřku se uplatňuje především v kněžišti a v oknech chrámu s novými
kružbami, s čímž souhlasí i hlavní oltář, provedený v novogotickém slohu roku
1872 podle návrhu arch. Bedřicha Wachsmanna se sochami od Eduarda Veselého a
obrazy od Antonína Lhoty (velkolepý barokní hlavní oltář se sochařským výjevem
Nanebevzetí Panny Marie byl při regotizaci přenesen do kostela sv. Apolináře).
Jinak je zařízení chrámu vesměs barokní z 30. let 18. století.
Barokní je především celé zařízení lodi - všechny oltáře (mimo dvou malých
rokokových u vchodu), sochy, obrazy. Balkon nad vchodem do Svatých schodů zdobí
sochy Kristus před Pilátem, balkon nad vstupem do kostela sousoší Navštívení P.
Marie obě od J. Šanzovského. Při jihovýchodní stěně je trojdílný oltář s kopií
milostného obrazu P. Marie Karlovské od J. Hellicha z r. 1871. Jeho originál
maloval r. 1697 J.J.Heinsch, těšil se nesmírné úctě a byl mnohokrát kopírován,
nyní je v kostele sv. Apolináře.
Kazatelna snad z doby před rokem 1740 pochází z kaple sv. Karla Boromejského při
vlašském špitále pod Petřínem. Tři prostory pod kruchtou jsou upraveny jako
kaple a na klenbách vymalovány freskami po roce 1740. Ve střední prostoře,
kterou se vstupuje do sakristie, je malba Vyplenění kláštera husity r. 1420.
Varhany na kruchtě jsou zřejmě z let 1730-33.
Za balkonem proti vchodu do kostela je otevřené trojité schodiště Svatých
schodů, pod nimi je podzemní kaple Narození Páně, vybudovaná současně se schody
jako grotta. Iluzivní kolorovanou štukovou výzdobu Svatých schodů prováděl
Rochus Beir, oltář pro Sv. schody zhotovil sochař a řezbář Josef Václav Našinec.
Stěny i klenby Betlémské kaple jsou pokryty freskami patrně z roku 1708.
4. Literatura:
1. Bartáková Růžena a kolektiv: Umělecké památky Prahy, Academia, Praha 1998
2. Čornej Petr: Praha – sídelní město a metropole, V Ráji, Praha 1993
3. Ekert František: Posvátná místa královského hl. města Prahy, Volvox Globator,
Praha 1996 (reprint z roku 1883)
4. Líbal Dobroslav: Pražské gotické kostely, nakl. Antonín Kovanda, Praha 1946
5. Líbal Dobroslav, Líbal Patrik: Architektonické proměny Prahy v jedenácti
stoletích, Svoboda Servis, Praha 2000
6. Poche Emanuel, Prahou krok za krokem, Panorama, Praha 1985
7. Ravik Slavomír: Praha - město kostelů, Academia, Praha 1995
8. Staňková Jaroslava, Voděra Svatopluk: Praha gotická a barokní, Academia, 2001
9. Stefan Oldřich: Pražské kostely, knihtiskárna Legiografie, Praha 1936
| zpět |
FHG |