PRAŽSKÉ KOSTELY 19. a 20.
STOLETÍ
- Kostel svaté Ludmily, Kostel
Nejsvětějšího Srdce Páně, Kostel
Neposkvrněného Početí P. Marie
Rok: 2004
Účel: seminární práce na Vývoj architektury
Úroveň: Kvalitní seminární práce popisující vývoj kostelů v 19. a 20.
století v Praze včetně rozboru představitelů jednotlivých epoch
19. STOLETÍ
Doba kolem roku 1800 a s ní celá první polovina 19. století je pro Prahu obdobím
tak velikého poklesu, že bychom v jejích dějinách nenašli nic podobného. Zvlášť
zřetelně se tato situace projevila ve stavitelství, kostely nevyjímaje. Praha
žije v atmosféře mrtvého klidu jakoby ani nebylo nové architektonické tvorby
třeba, a ani nastupující romantismus nezměnil ráz Prahy.
Vývoj na začátku 19. století se děje ve znamení nových a rozvíjejících se hodnot
hmotných, tvořivé síly se soustředily na bádání a zájmy technické,
technicko-hospodářské a přírodovědecké, zatímco duchovní vývoj zakolísal, a
náboženská idea ztratila mnoho ze svého ústředního postavení. Potřeba kostelů
klesla v tomto období na minimum a ve změněných poměrech pobarokních není nových
kostelních staveb vůbec.
Teprve v letech 1816-24 byl postaven kostel sv. Kříže a poté se staví sotva tak
jeden kostel či kaple za desetiletí. Tyto nově vzniklé kostely jsou skromné v
rozměrech, v provedení i v umístění.
Až po roce 1866, po rozhodnutí zbavit Prahu hradeb, nastává obrat. Praha nasává
energii z nabitého dění v Západní Evropě (Praha je především pod vlivem z
Vídně), zboření hradeb je signálem ke stavební expansi, a tak se Praha začíná
vnitřně i vně rozpínat a měnit ve město novodobé. Buduje se nová komunikační
síť, nová zařízení technická a mění se způsob městského zastavení.
V důsledku toho některé kostely zanikají, jiné se přestavují či ztrácejí svůj
historicky cenný původní ráz, a také v hojné míře začínají vznikat kostely nové
– kostely nově zřízených klášterů, kostely a kaple při hřbitovech a s rozvojem
nových periferních center zejména nové chrámy předměstské.
Na rozdíl od klasicismu začátku století se ke konci 19. století hlásí ke slovu
romantické reminiscence na slohy středověké – gotiku, sloh románský a
prvokřesťanský. U architektury světské historizující tendence zasahovaly vždy
jen vnějším formální stránku architektonického výrazu, pod ní se pak odehrávalo
složité dění, plné nového organizačního rozvoje. U chrámové architektury toto
však neplatí a převažuje přesvědčení, že chrám je třeba stavět ve slohu i v
pojetí středověkém. S historismem vnější formy je spojena i konzervativnost
všeho obsahu. Toto období, užívajíc starých typů půdorysných, nepřidává nic
nového a tvárného ani v pojetí prostorovém, ani optickém či hmotně objemovém a
vzdává se tak vlastní tvůrčí výsady.
Hlavním představitelem tohoto krajního druhu historismu – (restaurátorského)
purismu - byl Josef Mocker, pod jehož vedením byla v posledních letech 19.
století puristicky opravena celá řada pražských chrámů. Jedním z jeho nově
postavených kostelů je kostel svaté Ludmily.
KOSTEL SVATÉ LUDMILY
náměstí Míru, Praha 2
Kostel svaté Ludmily majestátně dominuje náměstí Míru na Vinohradech od konce
19. století. Je to novogotická cihlová bazilika s příčnou lodí a dvěma
průčelními věžemi ve stylu severoněmecké gotiky postavená v letech 1888 – 1893
podle plánů architekta J. Mockera. Chrám, ač rozměry nevelký, svou uměřenou
jednoduchostí, tvarovou ušlechtilostí a zejména polohou na svahu náměstí
překonává ve svém účinku obdobná, ale mnohem honosnější díla evropské
novogotiky.
1.11.1884 byla založena farnost sv. Ludmily a 8. 11. 1888 byl schválen projekt
farního kostela sv. Ludmily od architekta Josefa Mockera, dostavitele
svatovítské katedrály. 25.11.1888 byl posvěcen základní kámen, stavba pak byla
dokončena roku 1892 a 8.10.1893 došlo k posvěcení chrámu. V roce 1929 u
příležitosti svatováclavského milénia tehdejší pražský arcibiskup Dr. František
Kordač povýšil faru u sv. Ludmily na arciděkanství a tím se chrám stal
arciděkanským.
Na jaře roku 1974 je kostel kvůli stavbě metra uzavřen. 24.12.1984 je provizorně
otevřena mší svatou (na poděkování za znovuotevření chrámu) jižní loď, k
otevření celého kostela a posvěcení nového oltáře čelem k lidu dochází až
16.9.1992.
Kostel je mohutná novogotická trojlodní basilika s transeptem. Loď je křížová a
motiv druhého křížení vzniká i hmotami sakristie a křestní kaple v chóru. V
průčelí jsou dvě štíhlé věže 60 metrů vysoké, vyvrcholené plnými osmibokými
jehlanci, ve středu chrámu je sanktusová věžička. Kostel je vybudován ve stylu
rané, severoněmecké gotiky, vně z režných cihel. Čisté gotické tvary, fasáda z
režného zdiva, výtečné urbanistické umístění na náměstí Míru, jež umožňuje
dálkové průhledy, to vše řadí tento kostel k nejhodnotnějším novogotickým
stavbám Evropy.
Nad honosným schodištěm k hlavnímu vstupu je hlavní portál (G – viz obrazová
příloha 1). V jeho tympanonu je krásný reliéf od Josefa Václava Myslbeka,
představující nahoře Boha Otce, Ducha svatého (holubice), a uprostřed je
žehnající Kristus se sv. Václavem a sv. Ludmilou po stranách. Nad portálem je
umístěno velké růžicové okno. V bočních výklencích jsou sochy sv. Prokopa a sv.
Vojtěcha od Fr. Hergestela a A. Procházky. Štíty příčné lodi jsou ozdobeny
sochami sv. Vojtěcha, sv. Prokopa a sv. Cyrila a Metoděje od L. Šimka a B.
Seelinga.
Hlavní loď je 50 metrů dlouhá, interiér kostela upoutává především svou
výzdobou. Malby a ornamenty na zdech jsou od J. Jobsta, fresky na zdech hlavní
lodi a na stropě zachycují nejen řadu světců (např.: sv. J. Nepomucký, bl. J.
Sarkander, sv. Ivan, sv. Anežka, sv. Cyril a Metoděj, sv. Vít, sv. Zikmund, sv.
Vojtěch, sv. Prokop, sv. Václav, sv. Ludmila, čtyři evangelisté), ale i postavy
ze Starého zákona (Izák, Abrahám, Jakub, Noe, Ezechiel, Izaiáš, Jeremiáš,
Daniel).
Významnou část výzdoby tvoří vitráže - barevná okna s postavami světců (podle F.
Mockera, F. Ženíška, F. Sequence, A. Liebschera, F. Urbana). Škoda, že dárci
prosazovali svou vůli, a tak někteří svatí jsou vyobrazeni častěji.
Nejzajímavější jsou velká okna v příčné lodi - mučednická smrt sv. Václava a sv.
Ludmily. Některá okna byla za 2. světové války zničena při náletu, ale byla po
válce dobře nahrazena novými.
Hlavní oltář (A) podle návrhu arch. Turka, cizelovaný Houdkem, je zdoben
drahokamy a polodrahokamy. Jeho výška je 16 m. Mramorový oltář (B) čelem k lidu
je posvěcený 16. 9. 1992 a umístěný v optickém středu kostela podle požadavků 2.
vatikánského koncilu. Boční secesní oltáře jsou vyřezány podle kreseb J.
Kastnera a Š. Zálešáka a kazatelnu vytvořili J. Zika a A. Procházka. Čtyři
zpovědnice (E) jsou nádhernými řezbářskými prácemi. U hlavního vchodu vpravo je
na zdi plastika sv. Vojtěcha a sv. Ludmily.
Vlevo je kaple sv. Kříže (F), která o Velikonocích slouží jako Boží hrob a o
Vánocích jsou v ní vystaveny jesličky. Na kůru jsou varhany se třemi tisíci
píšťalami, ve věžích jsou melodicky laděné čtyři velké zvony.
MEZI SVĚTOVÝMI VÁLKAMI
Od prvních let 20. století ztrácely historizující tendence viditelně živnou půdu
s měnícími se názory na poslání architektury. V době, kdy byly stavěny pražské
předměstské chrámy v setrvačných formách historizujících slohů, odehrávala se v
architektuře západních zemí podstatná přeměna – takřka na všech stavbách se
počaly uplatňovat nové stavební materiály (železo, železobeton, sklo) v
souvislosti s novými druhy konstrukce. Tyto nové prostředky se stávají výrazem
své doby a roste z nich zárodek nového a tentokrát již bezprostředního slohového
výrazu. Architekt v této době usiluje o čistý útvar, nezatížený převzatými
představami a také prostý vší zdobnosti. Výsledkem jsou pak nové půdorysné,
hmotné a prostorové i optické možnosti návrhu kostelů.
Po první světové válce jsou postaveny v Praze dva netradiční a „hledající“
kostely – vinohradský kostel Nejsvětějšího Srdce Páně (je hlavní náplní této
práce) a vršovický kostel sv. Václava (funkcionalistický, Josef Gočár). Oba jsou
v novém a originálním stylu na náměstích na rozvíjející se periferii Prahy. K
nim lze také přiřadit Husův sbor od Pavla Janáka. Posledním pražským kostelem na
dlouhou dobu je kostel sv. Jana Nepomuckého na Košířském náměstí postavený těsně
před druhou světovou válkou.
KOSTEL NEJSVĚTĚJŠÍHO SRDCE PÁNĚ
náměstí Jiřího z Poděbrad, Praha 3
Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně je monumentální moderní sálová stavba
(jednolodní kostel) se širokou věží jihoevropského typu, vybudovaná v letech
1928 - 1932 podle návrhu (z roku 1927) architekta Josipa Plečnika. Stavba je
spojením vážného úsilí o nový prostor, hmotný tvar i formu, se znaleckým
prožitkem působivosti italských středověkých chrámů. Monumentálním pokusem o
nový útvar hmotný je Plečnikovo pojetí lodi a věže chrámové, dokladem snažení o
nové rozvržení plochy je útvar vnějších stěn kostela. Vnitřní prostor je
nezvykle rozsáhlý a nedělený, průčelí pak se svými třemi portály dokumentuje
úsilnou touhu po nové architektonické formě způsobem Plečnikovi vlastním.
V sakrálním umění šel Plečnik šel výhradně svou vlastní cestou. Váhal mezi
tradicí a extrémní modernou, přičemž tehdejší expresionismus a racionalismus na
něj téměř neměly vliv. Technickým možnostem soudobé stavby nepřipisoval
rozhodující roli. A přestože před první světovou válkou postavil ve Vídni jeden
z prvních železobetonových kostelů vůbec, později tento stavební materiál
odmítal jako pro monumentální stavby nevhodný. Po celý život zaníceně hájil
Semperův názor, že existují pouze dva opravdu původní slohy – řecký a gotický.
U pražského kostela nejdřív celou podstatou návrhu, napodobujícího řecký chrám,
zdůvodnil myšlenkou, že moderní doba není schopna rozvíjet vlastní
charakteristické formy. Avšak Plečnikův zdánlivě eklektický přístup dalece
předčil postsecesní neoklasicismus. Od symetrie a monotónního opakování stejných
prvků přesunul důraz na tvarovou různost antiky.
Farář František Škarda, který se roku 1918 do čela výboru pro zbudování kostela
na Vinohradech nejdřív jednal s architektem Antonínem Mikešem o pseudorománské
bazilice. Plečnik se sám nabídl se svou pomocí, Škarda ho pak pozval do výrobu,
ale Plečnikovi se nechtělo, zdálo se mu, že nerozumí pražskému lidu. Začátkem
března 1919 byla vypsána veřejná soutěž na kostel a uspořádání celého náměstí.
Zúčastnilo se jí 31 architektů nejrůznějších směrů (i J. Kroha, A. Engel,
apod.), nejlépe se umístili Plečnikovi žáci, v říjnu dostal první cenu J.
Merganec. Soutěž měla velký význam pro rozvoj současné české architektury, šlo o
jeden z prvních monumentálních úkolů v novém státě.
Hned po vypsání soutěže bylo navrženo, aby návrh zpracoval sám Plečnik. Vzhledem
ke všem možným předvídatelným i nepředvídatelným potížím se nejdříve pokusil
faráře Škardu přemluvit, aby raději nechal zvětšit školní kapli sv. Aloise, a
tak se také situováním kostela do domovního bloku pokoušel vyhnout složité
urbanistické otázce. Především však chtěl ušetřit výdaje na výzdobu postranních
fasád.
Koncem roku 1922 (první návrh 8.12.) se Plečnik po intenzívním experimentování s
kruhem a elipsou dostal k pravoúhlému půdorysu, s oltářem proti vchodu.
Presbytář nijak zvlášť neoddělil, ale oltář pro lepší viditelnost zvedl pomocí
několika schodů. Zvláštností měl být věnec sloupů uvnitř kostela a ochoz určený
pro procesí a křížovou cestu. S ohledem na dimenze náměstí navrhoval kostel
velmi vysoký. Střecha měla být zvolně se svažující s dvojitou okapní římsou,
spočívající na neomítnutých cihlových sloupech. Zepředu a zezadu by sahala přes
zdi kostela a tvořila dvě zastřešená vstupní loubí. Tak by se kostel podobal
dórskému chrámu s volně stojící zvonicí, připomínající benátskou kampanilu. S
vnější podobou nebyl Plečnik spokojen, a proto nakreslil ještě variantu, kde
fasádu tvořenou sloupy nahradil stěnou s velkými obloukovými otvory.
Plečnikův návrh byl mimořádně náročný z urbanistického hlediska, neboť plánoval
zmenšení náměstí částečnou zástavbou se školou, farou a řadou obytných domů s
vítězným obloukem, kterému měl pětadvacetimetrový kostel dominovat. Výrazně
monumentální vize neměla však na realizaci téměř naději, Plečnik se proto
uchýlil k novému, levnějšímu řešení.
Po odmlce se v roce 1925 znovu začíná zabývat kostelem a s novými výkresy snížil
původní rozpočet na třetinu. Plečnik uspořádal půdorys kostela symetricky.
Vrátil se k vysokým sloupům s rovnými betonovými trámy, jejichž počet snížil na
pět. V novém projektu se také zřekl zástavby okolí kostela, celé náměstí
navrhoval proměnit ve velký park. Už na tomto návrhu se objevuje mimořádně
široká zvonice.
Koncem roku 1927 dozrál projekt do té míry, že jej Plečnik mohl poslat do Prahy.
Plečnik svůj návrh ale zdokonaloval dál. Především změnil kryptu, místo rovného
stropu zvolil až k podlaze sahající valenou klenbu z neomítnutých cihel. Do ní
vřízl okna, které dovnitř odrážejí světlo z prostoru kostela.
Desetileté zpoždění stavby bylo způsobeno chronickým nedostatkem prostředků a
potížemi s pozemkem. Teprve počátkem června 1928 je kladné rozhodnutí a naděje
na finanční prostředky.
28.10.1928 byl položen základní kámen, jelikož se ale díky nevhodnému podloží
ukázalo vybudování základů výrazně nákladnějším, než se předpokládalo, snížily
se náklady na samotnou stavbu. Na fasádě bylo upuštěno od reliéfního pásu s
anděly, který byl nahrazen levnějšími sádrovými girlandami a secesními rámy. V
kameni zamýšlené dveřní rámy byly provedeny jen v omítce, a tím se ještě více
zdůraznil jejich výrazný textilní charakter. Také oba číselníky hodin na zvonici
byly změněny z původně navrhovaných se soškami andělů, na kruhová okna, která
odlehčují masivní stěnu a věž se tak stává transparentnější. Uvedené zásahy
kostel výtvarně a symbolicky sjednotily.
Proto realizovaný návrh z roku 1928, s výjimkou půdorysných rozměrů, nemá s
variantou kostela s pěti sloupy moc společného. Plečnik navíc upustil od
rozmanitého členění prostoru a pro lepší akustiku a menší tepelné ztráty stavbu
značně snížil. Velký prázdný prostor plánoval naplnit zdánlivě nepravidelně
rozmístěnými, volně stojícími ciboriovými oltáři a nízko spuštěnými lustry (byl
přesvědčen, že použitím velkého počtu různých svítidel snášejících se ze stropu
dosáhne lepší akustiky). Pouze takto bylo možné s minimálními prostředky začít
stavět velký kostel, kterému by teprve postupně realizované zařízení dalo
sakrální vzhled. Myšlenka utváření intimních míst uvnitř jednotného prostoru
kostela je v moderní architektuře zcela revoluční. Popsaná novinka však nebyla
Pražany přijata a tradiční rozmisťování oltářů postupně vzalo návrhu jeho ideový
význam.
Nízký kostel se podařilo monumentalizovat pomocí zvonice a zároveň jej tak
zapojit do prostředí vysokých domů. Zvonice je téměř stejně široká jako samotný
kostel a nejméně dvakrát vyšší. Její poloha mezi presbytářem a částí pro
sakristii je opticky orientována na hlavní přístupy na náměstí, odkud ji vnímáme
jako mohutnou, spojitou stavební hmotu. Velkým kruhovým oknem se štíhlými
postranními pyramidami připomíná schéma fasády gotické katedrály.
Záměna sloupů za „textilní“ zpracování stěn, tedy odklon od akcentování
tektoniky a příklon k logice „oblékání“ stavby, měla vedle finančního vlivu také
symbolický význam. Světlé kvádry z umělého kamene na tmavším povrchu z lícových
cihel posilují asociaci slavnostního hermelínového pláště. Ten vyúsťuje v příčně
střižený límec, nad kterým vyčnívá bílý „spodní háv“ s výraznými textilními
girlandami. Hermelín jako výhradně královská kožešina, spolu s vladařským
jablkem na špici zvonice, už sám o sobě poukazuje na jméno náměstí, jeho pravý
význam je však ve chvalořečení Kristovy vladařské podoby.
Na konci roku 1930 byly stavební práce na kostelu zhruba dokončeny. Velký
prázdný prostor potvrdil Plečnikovy předtuchy o rozhodující úloze výzdoby. Na
začátku roku 1931 poslal podrobný návrh interiéru. Omítnuté části zdiva mezi
okny plánoval ozdobit freskami nebo sgrafity. Zvlášť pečlivě se zabíral stěnou
za oltářem, kterou chtěl obložit mramorem, achátem, a dalšími kameny mezi
pozlacenými spárami.
Při vysvěcování (arcibiskup Karel Kašpar) 8.května 1932 stál v prázdném prostoru
jen oltář ze světlého jarošovského mramoru, s napůl dokončeným svatostánkem.
Jelikož se mezitím otevřela otázka fary, které se Plečnik nechtěl ujmout, na
další výzdobě se nepokračovalo.
Až od roku 1933 se zas věnuje výzdobě interiéru, i když už tolik nesledoval
původní koncept kostela. U hlavního oltáře navrhl šest velkých ampulí s barevným
světlem, z nichž se realizovaly pouze dvě. V roce 1934 se podle vzoru z Pompejí
rozhodl pro zhotovení kandelábrů se zavěšenými světly. Nad presbytář pověsil
kruhový lustr – dřevěnou obruč se zabudovanými žárovkami.
Zhotovení obou postranních oltářů Panny Marie a sv. Josefa v presbytáři bylo
doloženo až do léta 1939, kdy už Plečnik dávno nebyl v Praze. Po jeho odjezdu se
o výrobu staral O. Rothmayer, který z prvků hlavního oltáře sestavil novou
architekturu. Plečnik nechal výrobu na něm a jen ji schválil. Rothmayer také
decentně vyřešil postranní oltáře a na stěnu za presbytářem umístil podle
původního návrhu Plečnika šest českých patronů, které vytvořil D. Pešan. Všechnu
další výzdobu dostal kostel mnohem později. Rothmayer dohlížel na to, aby podle
původní Plečnikovi myšlenky byly na fasádu umístěny sochy inspirované
starokřesťanstvím. S plastikou průčelí a vybavením krypty a sakristie se začalo
až během 2. světové války, ale nemohla být nikdy kompletně dokončena.
Za kostelem měla původně stát i fara, Plečnik však odmítl navrhnout plány na
její stavbu a dokonce protestoval proti požadované podobnosti s fasádou kostela.
Ideovým základem stavby byla představa Noemovy archy. Chrám skutečně připomíná
mohutný koráb s vysoko vzedmutými bočními stěnami a interiér, obrovská halová
prostora s dřevěným kazetovým stropem, může vyvolat představu podpalubí,
útočiště života před rozbouřenými vlnami okolního světa.
Vnější část kostela je dána polohou ve městě a symbolickým naznačením dvojitého
pláště fasády (místo původně plánovaného dvojitého pláště budovy byl v
realizovaném projektu pouze naznačen jeho textilní ráz). Kostel je umístěn do
osy Mánesovy ulice. Aby se s tímto dominantním pohledem vypořádal s patřičnou
monumentalitou, umístil zvonici zabírající téměř celou šířku kostela mezi loď a
sakristii, široká hlavní věž jihoevropského typu, na jejímž vrcholu spočívá
třímetrová měděná báň se čtyřmi metry vysokým křížem, tak kostelu zcela vévodí.
Vnitřek zvonice patří k jedněm z nejpodařenějších prvků funkcionalismu, avšak v
přesvědčení, že by tato forma rušila dojem monumentality ji Plečnik ostýchavě
ukryl za „nadčasový“ plášť. Prostorný vnitřek zvonice mu umožnil zřídit
pohodlnou rampu místo schodů. Ta se vine podél obou kulatých oken s hodinovými
ručičkami, které prostorové dimenzi dodávají i časový rozměr.
Do kostela se vstupuje třemi průčelními bílými portály, z nichž prostřední – s
plastikou Madony s Dítětem – je hlavní. Cihlové stěny ve vnitřní části, na nichž
jsou pravidelně rozmístěny četné pozlacené křížky, reprezentující ideu
biblického chrámu v Jeruzalému. Jsou členěny v jednoduchém rytmu, mezi lisénami
se nacházejí obdélníková okna. Ta jsou od spodní části oddělena úzkým ochozem
umožňujícím čištění oken, který ale kompozičně vytváří césuru mezi stěnou a
dematerializovaným bílým pruhem světla, takže mohutný dřevěný kazetový strop
působí dojmem, jako by se nad prostorem vznášel. Na jižní a severní straně je v
horní části po dvanácti barevně vyzdobených oken se symbolem Srdce Páně, zatímco
vstupní západní strana dominuje osmi nebarevnými okny.
Především vysoko posazená okna a dřevěný rovný kazetový strop z leštěného dřeva
připomínají starokřesťanskou baziliku. Mezi stopem a podlahou, dvěma mimořádně
„textilními“ prvky, je vzájemná závislost. Na kazetový strop byl použit čtverec
a pro teracovou podlahu kruh.
Nad hlavním oltářem starokřesťanského pojetí z bílého mramoru a zlacenými
tepanými dřívky je zavěšena třímetrová socha Krista, při čelní stěně je pak
dalších šest soch v nadživotní velikosti, které představují české světce.
Všechny jsou pozlacené, z lipového dřeva a vytvořil je krátce před válkou Damián
Pešan. V rozích téže stěny jsou malé oltáře se sochami od A. Berky. Mohutné
varhany na kůru s bílým balustrádovým zábradlím jsou dílem mistra Mölzera.
Poměrně malá krypta v podzemí je protikladem velké světlé kostelní lodi. Plečnik
se musel vzdát bočních kaplí, ale klidný a kontemplativní prostor byl i tak
nezbytný. Valená klenba z cihel umožňuje dopad nepřímého denního světla dvěma
řadami oken obklopených textilními metaforami.
Kostel Nejsvětějšího Srdce Páně je v meziválečné české architektuře stavbou
zcela ojedinělou, je to zřejmě nejvýznamnější sakrální stavba 20. století na
území Čech. Na jedné straně udivuje svým zvláštním tradicionalismem, na straně
druhé překvapuje užitím na svou dobu extrémně moderních prvků. Oby tyto
protikladné aspekty dráždily puristický slohový názor funkcionalistických
estétů, kteří si s Vinohradským kostelem nevěděli rady. Plečnikův kostel je
příkladem jiné tváře moderního umění.
OD 2. SVĚTOVÉ VÁLKY PO SOUČASNOST
Druhá světová válka a léta 1948-1989 nepřála stavbě kostelů, a v letech
1945-1948 nebyl vhodný čas, proto z této doby není v Praze žádný kostel. Až po
revoluci v roce 1989 se opět začíná uvažovat o stavbě nových kostelů a zadávají
se nové architektonické soutěže, tvoří návrhy a realizují první stavby ve stylu
moderním, individualistickém. Od 90. let do současné doby vyrostlo v Praze
několik nevelkých kostelů, z nichž první byl kostel Neposkvrněného početí Panny
Marie ve Strašnicích.
KOSTEL NEPOSKVRNĚNÉHO POČETÍ PANNY MARIE
Krupská/Starostrašnická, Praha 10
Historie vzniku kostela na tomto místě byla velice složitá, po dlouhá léta se
museli věřící ve Strašnicích spokojit pouze s chudým provizorním kostelem.
Stavba zde sice byla uvažována již ve dvacátých letech, a od té doby proběhlo
několik architektonických soutěží, ale žádný z pokusů o realizaci strašnického
kostela se nesetkal s úspěchem. Zásadní obrat znamenala až listopadová revoluce
a návštěva papeže Jana Pavla II., při které byl mezi základními kameny pro nové
chrámy Páně posvěcen i kámen strašnický. V květnu 1990 byla vyhlášena veřejná
soutěž, v které zvítězil návrh Jindřich Synka a ten byl po té po dlouhých
peripetiích nakonec od listopadu 1992 realizován. Slavnostně vysvěcen byl kostel
17.6.1994.
Původní projekt byl daleko mohutnější, počítal s tehdejšími církevními pozemky.
Z těch se postupně ukrajovalo, zabíralo na stavbu obytných domů, na zbytku
zůstala jen fara. Jedním z požadavků konkursu bylo propojit tuto faru se
zamýšleným kostelem tak, aby při tom vznikly další nezbytné prostory – kaple,
sakristie, přednáškový sál, učebny. Mezi dalšími požadavky byla dostupnosti
použitých materiálů a minimální finanční náročnost objektu.
Návrh je motivován biblickým příběhem Židů na poušti, proto stavba připomíná
stan - přístřešek pod širým nebem. A protože je kostel zasvěcen Panně Marii,
chtěl autor zároveň vyjádřit symbol matky, která otvírá náruč a pod rozevřený
plášť bere člověka v ochranu. Proto je budova chrámu v neobvyklém tvaru jehlanu
o základně 30m a výšce 20,5m.
Urbanistické řešení celého areálu bylo předurčeno již stojícím farním domem. S
ním je kostel propojen nenáročným a architektonicky konvenčně řešeným zázemím.
Silueta stavby je bohatá a proměnlivá, v komplexu okolní zástavby, kterou tvoří
i dvanáctipatrové panelové domy, působí spíše kontrastně. Měřítkově je uměřená,
ale bohužel se ani vzdáleně nestala novou dominantou čtvrti, jak by od stavby
tohoto typu bylo možno očekávat.
V souladu s nárožní polohou parcely byl akcentován hlavní vchod i pohled na dvě
průčelní stěny s vitrážemi, které vznikly seříznutím základního útvaru pyramidy
s křížem na vrcholu. Jeden ze čtyř rovnostranných trojúhelníků tak byl využit
jako nástupní prostor. Další z trojúhelníků obdobně slouží jako předsíň s
oratoří v patře, a konečně další dva trojúhelníky, opět výškově odsazené, potom
tvoří vlastní chrámový prostor. Pravoúhlé půdorysné linie jsou v rovině velmi
nízko nasazené střechy převedeny prostřednictvím vložených okenních segmentů na
vykláněné křivky, které celou hmotu stavby dynamizují. V chrámu se nachází dvě
postraní kaple, jedna zasvěcená svaté Anežce České, druhá svatému Wolfgangovi,
biskupu řezenskému.
Strmá, několikrát odstupňovaná střecha ve tvaru hyperbolického paraboloidu je
hlavním charakteristickým znakem chrámu. Vychází ze zvoleného konstrukčního
řešení, které určuje vnější i vnitřní obraz svatyně. Toto řešení je nápadité a
efektní, ve svém hmotovém vyznění však působí exteriér nesourodým a roztříštěným
dojmem. Zdivo vystupuje jen do třímetrové výšky, jinak je základní materiálem
dřevo. Vytváří skořepinu ze čtyř vrstev dřevěných lamel pokládaných křížem,
jejíž tvar i povrch má ideální akustické vlastnosti.
Zpracování některých detailů (okenní rámy, oplechování, lodžie, lepenkový
šindel) není na špičkové úrovni a degraduje úroveň stavby, což je zde trochu
pochopitelné, neboť kostel vznikl především z darů a sbírek. Nicméně tyto
drobnosti nepříznivě oslabují její výjimečnou až slavnostní atmosféru.
Interiér, ač rozlehlý, s kapacitou 300 osob, působí příznivěji, útulně a záměrně
jednoduše. Dominuje zde přehledný a logický rastr dřevěných vazníků, který
formuje působivý prostor soustředěný kolem hlavního oltáře v rohu lodi, jinak se
nikde nevyskytuje žádná zdobnost. Po vatikánském koncilu v 60. letech se totiž
podstatně změnil názor církve na sakrální stavby, Bůh už není chápán jako
bytost, ke které se vzhlíží kamsi vzhůru, ale je s věřícími v chrámu, mezi nimi.
Proto i oltář z jednoho kusu pískovce (symbolizující svým tvarem biblický "kámen
nárožní") jako pevný bod v prostoru, je situován tak, aby kněz sloužil mši čelem
k lidem.
Netradiční výtvarné doplňky (křtitelnice, oltář, svatostánek z vrstveného skla,
- akad. Mal. Pavel Šlégl, akad. Mal. Petr Štěpán, ambon – akad.soch. Michal
Šarše) se svým expresním pojetím a materiálovou bohatostí kontrastně odlišují od
jinak velmi střídmého ducha stavby. Barevné vitráže stropu a stěn, barevně
odlišné podle světových stran, které zásadně ovlivňují barevnost interiéru v
závislosti na denním světle, jsou důležitou součástí architektonické koncepce.
Kostel lze označit jako ambiciózní a osobitý pokus o integraci architektury,
umění a duchovního prostoru. Je řazen k nejvýraznějším novodobým sakrálním
stavbám u nás a ceněna je i jeho vynikající akustika, která v současných
objektech není zdaleka samozřejmostí, avšak s pražskými příklady předválečnými
se může rovnat jen těžko.
PŘÍLOHY
1-2 Fotografie, půdorys, axonometrie svaté Ludmily
3-13 Fotografie, plány (– pohledy, půdorys a řezy), detaily a model návrhu
Nejsvětějšího Srdce Páně
14-19 Fotografie, půdorysy, řez a vybavení Neposkvrněného Početí Panny Marie
LITERATURA
1. Augusta Pavel: Kniha o Praze 3, nakl. MILPO, Praha 1998
2. Augusta Pavel: Kniha o Praze 10, nakl. MILPO, Praha 1997
3. Líbal Dobroslav, Líbal Patrik: Architektonické proměny Prahy v jedenácti
stoletích, Svoboda Servis, Praha 2000
4. Lukeš Zdeněk, Prelovšek Damjan , Valena Tomáš a další: Josip Plečnik –
architekt pražského hradu, Správa pražského hradu, Praha 1996
5. Prelovšek Damjan: Josip Plečnik – život a dílo, ERA group spol. s r.o., Praha
2002
6. Ravik Slavomír: Praha - město kostelů, Academia, Praha 1995
7. Staňková Jaroslava, Jiří Štrusa, Svatopluk Voděra: Pražská architektura –
významné stavby jedenácti století, Tiskařské závody, Praha 1991
8. Stefan Oldřich: Pražské kostely, knihtiskárna Legiografie, Praha 1936
9. časopis Image interier 1995/2, čl. Poloostrov v moři činžáků – Kostel
Neposkvrněného početí Panny Marie v Praze-Strašnicích
10. časopis Architekt 14/15 - srpen 1994, čl. Jindřich Synek: Kostel
Neposkvrněného početí Panny Marie
11. internet
| zpět |
FHG |