Marcus Vitruvius Pollio
DESET KNIH O ARCHITEKTUŘE
(De architectura libri decem)
Rok: 2006
Účel: seminární práce na Teorii architektury
Úroveň: Velmi kvalitní seminární práce popisující život a osud Vitruvia a
jeho Deseti knih o architektuře, na které je pohlíženo především z pohledu
jejich stylu napsání, obsahu a teorie architektury
1. VITRUVIUS
O samotném Vitruviovi je známo pouze to, co sám o sobě napsal do úvodů jednotlivých knih. Žil v průběhu prvního století před n.l. za dob vlády Ceasera a Augusta. Datum jeho narození stanovili (Thielscher) na rok 84 před n.l.1) O jeho mládí a osobním životě nevíme téměř nic, ale pravděpodobně byl synem architekta. Získal dobré vzdělání a uplatnil se jako stavitel, třebaže se v dobové konkurenci příliš neprosadil.
Během svého života vstoupil do armády, působil v Caesarově, později i Augustově, vojsku ve vysoké funkci praefectus fabrum (velitel technického sboru). Jako inženýr a stavitel se dlouho zabýval sestavováním válečných strojů, jimž se také věnuje v desáté knize.
Později za Augustovi vlády pracoval Vitruvius jako civilní inženýr, podílel se na stavbě vodovodů pro soukromé domy a určil moduly pro průměry olověných vodovodních rour (o tom sám mluví v osmé knize).
Jedinou velkou stavbou, kterou sám vybudoval byla basilika ve Fanu.
Sám sebe popisuje jako zneuznaného architekta, který se nedokázal prosadit. Označuje se za opomenutého smolaře, což připisuje jednak svému nevzhlednému zevnějšku, jednak nedostatku průbojnosti a schopnosti společenského uplatnění.2) Nežil si ale špatně, neboť na přímluvu Octavie, sestry Augusta jemuž je kniha věnována, byl dostatečně finančně zajištěn. Toužil však po uznání, a protože v praxi nedostal dostatečnou možnost uplatnit své umění, rozhodl se své vědomosti zanechat budoucím generacím. Ve stáří se obrátil k teoretické práci a sepsal své znalosti z architektury a stavebního inženýrství do spisu Architectura (Stavitelství), jehož rozsah byl deset knih. Své dílo sepsal zřejmě v letech 27-23 před n.l.
2. STYL DESETI KNIH O ARCHITEKTUŘE
Vitruvius tímto dílem vytvořil základní učebnici antické architektury, v níž encyklopedicky, jak bylo v jeho době zvykem, shrnul všechny potřebné používané znalosti a poznatky z oboru technických věd. Postupně probírá všechna témata a problémy, s nimiž se podle jeho zkušeností musí architekt jeho doby vypořádat.
Svůj obor pojal jako soubor tří disciplin: architektury jako stavebního umění, stavební techniky a mechaniky, proto dílo neobsahuje pouze zmínky o architektuře, ale zabývá se také například gnómonikou nebo strojní technikou. Dílo obsahuje i (občas až nemístně podrobné) kulturně historické výklady.
Autor v díle využil jednak svých zkušeností, ale také z velké části vycházel z odborných knih starých Řeků, které cituje na mnoha místech (Díky Vitruviovi se tak dovídáme o jiných autorech, především řeckých (nejblíže mu byli – časově i svými názory – autoři helénistické doby), jejichž díla se nám buď nezachovala nebo zůstaly jen zlomky.3)), pravděpodobně je však moc nečetl. Jen málokdy cituje Vitruvius svoje předlohy přímo na určitých místech, snad byla jeho hlavním pramenem kompendia jeho učitelů, snad jiná, sestavená především ze spisovatelů alexandrijské doby.
Zdá se, že doprovázel Caesara na některých válečných výpravách a mohl tak osobně navštívit Gallii, Hispánii a Řecko, ale lze těžko odlišit - snad s jedinou výjimkou osobně laděného popisu Halikarnassu -, která místa opravdu navštívil4), a co znal z jiných děl nebo vyprávění jiných. Většina popisů staveb a měst v jeho knihách zřejmě patří k druhému typu, popisy jsou příliš obecné.
Vitruvius žil za Augusta, v takzvaném zlatém věku římské slovesnosti, ale to, co obvykle považujeme za hlavní přínos římské architektury, se v jeho době teprve začínalo formovat, a i z tohoto formativního stádia zachytil Vitruvius jen málo, lépe jen jeho předaugustovské počátky. V jeho díle je především nápadné, že Vitruvius ignoruje oblouk a klenbu jako výtvarné prvky, ačkoli v současné římské architektuře byly již užívány běžně.5) Zřejmě se ve stáří již více nevzdělával, v což utvrzuje i fakt, že při zmínkách o literatuře nacházíme pouze autory předaugustovské.
Vitruviův styl je považován za špatný, neobratný, kniha se nečte zrovna nejlépe, některé pasáže a pojmy jsou nejasné. Vedle patrných stop lidové řeči se u něho objevují četné archaismy a na druhé straně jazykové jevy, které se obecně vyskytují až v pozdní římské latině.6) Sám Vitruvius si je tohoto nedostatku vědom, snaží se však psát co nejsrozumitelněji, tedy dle svých slov krátce a jasně, aby vše pochopil i laik. Vitruvius byl totiž mužem praxe, neusiloval o umělecké vyjádření, ale o odbornou znalost.
Vitruvius byl spíše stavebním inženýrem než architektem, což je cítit při porovnání pasáží o architektuře se stavební technikou. Ve stavební technice byl na slovo vzatým odborníkem, jeho jazyk se zde stává přesným a konkrétním, však jde také zřejmě o popis plodů jeho mnohaleté zkušenosti.
Vitruviovi ležela na srdci zvláště nutnost encyklopedického vzdělání, kterým sám prošel a jehož základy se snažil zahrnout do svých knih. Nebyl-li sám průkopníkem ve většině oblastí architektury, tím méně jím byl v ostatních oborech. I tak podává zajímavý obraz tehdejšího stavu znalostí.7)
3. OBSAH DESETI KNIH O ARCHITEKTUŘE
Vitruviovo dílo je, jak už název napovídá, rozděleno do deseti knih, každá tvoří uzavřený celek a má svojí předmluvu. Ty nemají žádný, nebo jen velmi volný, vztah k obsahu příslušné knihy, mimo toho také obsahují shrnutí předchozích knih. Předmluvy Vitruvius většinou dopisoval až na konec, je třeba je chápat jako celek, který obsahuje (a) základní výpověď o funkci traktátu, (b) autorovu sebereflexi nebo (c) všeobecné problémy architektury. Pořadí vzniku jednotlivých knih není zcela objasněné.
OBSAH:
• 1. kniha - Vzdělání architekta, obsah a složky stavitelství, základní pojmy, plánování měst a základy urbanistiky
• 2. kniha - Vznik architektury, stavební materiály používané pro stavby
• 3. a 4. kniha – Proporcionalita chrámů a sloupů, sloupové kánony
• 5. kniha - Veřejné budovy a divadla
• 6. kniha - Soukromé budovy
• 7. kniha - Vnitřní zařízení (podlahy, omítky, malby)
• 8. kniha - Voda a vodovody
• 9. kniha - Astrologie, stavba hodin
• 10.kniha – Stavba strojů a mechanika (zvedací a válečné stroje)
Zde uvádím stručný popis jednotlivých kapitol s občasným poukázáním na nedostatky:
Počátek první knihy se věnuje stavitelovu vzdělání. Vitruvius požaduje od stavitele znalost všech oborů lidského vědění včetně filozofie a hudby, a nejen že vypočítává vědy, které musí architekt znát, ale také skutečně opírá všechny oblasti stavitelství o příslušné vědecké teorie a občas je velmi obšírně vykládá. Složky a hlediska stavitelství, resp. definice pojmů z další části této knihy rozebírám podrobněji v následující kapitole. První kniha se dále zabývá výběrem ideálního místa pro založení města, jeho opevněním a vytyčením ulic. Na konci je rozbor ideálních míst pro stavbu jednotlivých veřejných budov.
V druhé knize se Vitruvius nejdříve věnuje životu prvních lidí a vývoji lidského obydlí. V dalších částech rozebírá jednotlivé stavební materiály (cihly, písek, vápno, dřevo a kámen) a způsoby vyzdívání.
V třetí a čtvrté knize se věnuje stavbě chrámu. Pečlivě popisuje celek i jednotlivé prvky a jejich proporce, za důležitou považuje symetrii jako je tomu u lidského těla. Popisuje sloupové kánony, definuje sloh iónský, korintský a dórský. Už helénističtí teoretikové usilovali o podrobnější formulaci poměrových vztahů, ale kanonizace řeckých řádů jako souboru definitivně platných vztahových pouček je až dílem římské architektury doby Vitruviovy, která živost a proměnlivost řeckých uměleckých principů nahradila strnulými schématy.8)
Kniha pátá je věnována ostatním veřejným stavbám jako jsou forum, basiliky (pro popis basiliky použil Vitruvius své vlastní zkušenosti se stavbou basiliky ve Fanu), divadlo, pokladnice a vězení. V této knize také popisuje sloupořadí a procházkové cesty, lázně a různé vodní stavby. Věnuje se též ozvučení divadla pomocí bronzových nádob a porovnává římské a řecké divadlo.
Šestá kniha je zaměřena na soukromé obydlí. Vitruvius popisuje nejvhodnější světové strany pro různé místnosti, atd., a popisuje i řecký dům. Římský obytný dům doby republikánské a počátku císařství, znal Vitruvius dobře, avšak jeho znalosti řeckého domu jsou velmi nepřesné, patrně líčí nějaký palác, mnohé je tu spleteno.
Sedmá kniha si všímá výzdoby interiérů různými úpravami jako jsou štuky, nástěnné malby a použití mramoru. Je zde také technologický postup při přípravě jednotlivých barev. O mozaikách se však Vitruvius vůbec nezmiňuje, ačkoli byly v jeho době běžnou věcí.
V knize osmé se Vitruvius zabývá vedením vody do budov, je zde popsán způsob jejího získávání, zjišťování jakosti a vedení.
Nahlédnutím do astrologie začíná kniha devátá, kde se dovídáme o pohybech hvězd, měsíce a slunce. Závěr se zabývá sestavováním vodních a slunečních hodin.
V poslední knize se můžeme seznámit se stavebními stroji jež Římané měli k dispozici v 1. stol. Jsou to například různé zvedací stroje, čerpadla a nástroje k měření. V této knize se Vitruvius věnuje také válečným strojům, jímž se profesně věnoval během své kariéry. Patří sem všeobecně známé katapulty, balisty a želvy.
4. DESET KNIH - TEORIE ARCHITEKTURY
Vitruviovo dílo zahrnuje celý okruh znalostí nutných pro stavitele a inženýra, je nejen praktickou encyklopedickou příručkou, nýbrž obsahuje i určitý systém teoretických vědeckých znalostí. Vitruvius byl přesvědčen, že praxe se opírá o teorii a empirie je ověřována vědou. Architekt tedy musí ovládat jak praxi (fabrica), tak i teorii (rationatio) (kniha I., kap. I.), odtud vyplývá požadavek encyklopedického vzdělání architekta.
Vitruvius navazoval na díla svých řeckých předchůdců, které cituje v úvodu k VII. knize. Jejich spisy se nám vesměs nedochovaly, i když jejich existence je nepochybná. Výpočtem modulových i statických systémů užitých v různých dobách a na různých stavbách získáváme dnes jistý obraz o teoriích, které byly v té či oné době uplatňovány. Bylo jich mnoho a některé moderní studie antických památek naznačují, že tyto systémy byly pravděpodobně propracovány podrobněji, než jak nás o nich informuje Vitruvius. Řekové (a zejména jejich architekti) měli pro proporční vztahy, pro přirozenou souladnost jemný cit a mnohé dotvářeli empiricky, instinktivně.
V teorii architektury, na rozdíl od technických částí díla, byl Vitruvius žákem větších mistrů. Jejich díla jeho spis nahrazuje jen proto, že se nám tato díla nedochovala. Vitruvius, který za svůj život nepostavil takřka žádnou stavbu, se tak stal zakladatelem teorie architektury.
Jak sám výslovně tvrdí, on je první, kdo systematicky zpracoval celou oblast architektury. Také tvrdí, že koncepce jeho spisu a rozdělení látky je systematické. To je pravda jen pokud se jedná o praktickou stránku architektury. S výjimkou začátku 1. knihy se však teoretická koncepce vyskytuje jen zřídka.9)
Základem jeho vědeckých teorií byla přírodně filozofická nauka o čtyřech živlech a představa o objektivním významu číselných zákonitostí a proporčních vztahů, jež lze odhalit ve stavbě vesmíru i člověka a bez nichž nelze postavit ani krásnou budovu, ani přesně pracující stroj. Estetika architektury je podle Vitruvia založena na číselných vztazích, odvozených z proporcí lidského těla, jak odpovídalo řecké tradici, a je doplněna o některé optické korekce, vzaté ze zákonů fyziologické optiky, a konečně upravena podle konstrukčních zásad, vycházejících z řeckého způsobu vyjádření vzájemných vztahů tíže a vztlaku tvary stavebních článků.10) Výběr místa, orientace a dispozice staveb jsou pak určovány s ohledem na podnebí, směry větrů a fyziologické potřeby člověka, nauka o stavebních materiálech v sobě zahrnuje znalosti z geologie, mineralogie a botaniky. Stavba vodovodů vyžaduje speciální znalosti o vodě, stavba divadel základy akustiky a teorie hudby, atp.
Proto kdo se chce vydávat za stavitele, musí být nutně vzdělán oboustranně. Je tedy třeba (viz kniha I., kap. I.), aby byl i nadaný, i učenlivý ve vědě; ... Je také třeba, aby stavitel byl znalý čtení a psaní (aby si mohl dělat záznamy a nespoléhat se jen na paměť), aby vládl kreslicím rydlem (aby nákresy objektů dovedl snáze předvést zamýšlený vzhled díla), byl vzdělaný v geometrii, orientoval se v optice (s její pomocí lze konstruovat v budovách otvory pro světlo správně od určitých světových stran), uměl aritmetiku (aby mohl rozpočítávat stavební náklady a řešit rozměrové vztahy - geometrickými řády a postupem se řeší obtížné otázky poměrových vztahů díla), aby měl solidní vědomosti z dějepisu (aby dovedl vysvětlit tazatelům důvod, proč použil ty které ozdoby), aby bedlivě poslouchal filozofy (filozofie zajisté zdokonaluje stavitele velikostí ducha), aby se vyznal v hudbě (aby rozuměl zvukovým zákonům a matematické teorii zvuku), měl povědomost o lékařství, studoval rozhodnutí právníků a aby si osvojil poznatky o hvězdářství a o zákonech nebeských.11)
Ve 3. kapitole 1. knihy Vitruvius praví: Stavitelství samo má tři odvětví: vlastní stavebnictví, zhotovování hodin a sestrojování strojů. Při provádění jakýchkoli prací se musí dbát jejich pevnosti (firmitas – pokrývá oblast statiky, stavební konstrukce a materiálů), účelnosti (utilitas – využití budov, funkčnost) a ladnosti (venostas – zahrnuje všechny estetické požadavky, především proporcionalitu).12)
V 2. kapitole 1. knihy uvádí Vitruvius základní estetické pojmy architektury a jejich definice. Z architektonicko-teoretického hlediska je to jádro traktátu. Tyto základní pojmy jsou až do 19. století východiskem diskuzí a teorií architektury.13)
Podle Vitruvia se tak stavitelství sestává z ideového usměrnění (ordinatio), z rozvržení (dispositio), z eurytmie, ze symmetre, z ladnosti (dekor) a z hospodářské rozvahy (distributio).14) Dále uvádím přepis výkladů pojmů, s doplňující interpretací, neboť některé jsou popsány nejasně:
Ideové usměrnění (ordinatio) je přiměřená vyrovnanost jednotlivých článků díla o sobě a uspořádání celkové proporciálnosti k dosažení symetrie. Spočívá na rozměrovosti díla ... Tato rozměrovost je výsledek poměrové míry (modulus), převzaté z části díla samého a z částí jednotlivých jeho článků, který vyhovuje souladnému dojmu celého díla.15) Jedná se tedy o úměrné rozvržení stavby v celku i detailech, ve vztahu k modulu, který vychází ze samotné stavby.
Rozvržení (dispositio) je příhodné rozmístění součástí a ušlechtilý dojem účelně kvalitní kompozice díla. Formy, jimiž se provádí nákres rozvržení jsou: půdorys (ichnografia), nárys (orthografia) a prostorový pohled (skenografia).16) Rozvržení tedy označuje projekt stavby a jeho vypracování, přičemž ordinatio se předpokládá jako premisa.
Eurythmia je ladný vzhled díla a příjemný dojem z jeho členění. Dosahuje se jí, jestliže články díla mají výšku přiměřenou šířce a šířku délce a odpovídají-li vůbec všechny své symetrii.17) Je to tedy výsledek použitých proporcí a její působení na pozorovatele. Dnes tomuto pojmu nejlépe odpovídá harmonie.18)
Symmetria je pak soulad vyvěrající z článků díla samého navzájem a správný poměr mezi jednotlivými jeho částmi a vzhledem útvaru celkového.19) Symetria u Vitruvia odpovídá dnešnímu pojmu proporce.
Ladnost (dekor) je vyváženost zjevu díla, provedeného z účelově hodnocených součástek za dodržení jejich vnitřní zákonitosti. Dosahuje se (a) řádovou zákonitostí (statio), nebo (b) obvyklostí (consuetudo), nebo (c) přirozenou povahou věci (natura).20) Ladnost se tak týká především (a) sloupových kánonů a jejich striktního přiřazování k určitým vlastnostem a (b) otázky přiměřenosti formy a obsahu.
Hospodářská rozvaha (distributio) je příhodné rozdělení materiálu a místa a rozumnou úsporností řízené stanovení stavebních nákladů.21) Stanovisko hospodářské rozvahy se liší podle možností stavebníka, umístění stavby, atd. Tato druhá část definice navazuje na tu o ladnosti a měla by patřit spíše tam.
Šest základních Vitruviových pojmů se řadí do tří komplexů:
1. Ordinatio, eurythmia a symmetria jsou rozličnými aspekty toho samého estetického fenoménu – proporcí budovy, přičemž ordinatio by se dal označit jako princip, symmetria jako výsledek a eurythmia jako účinek. 2. Dispositio se týká uměleckého návrhu, pro který je třeba úvahy a invence. 3. Dekor a distributio se týkají přiměřenosti při používání sloupových kánonů a vztahu mezi stavbou a obyvatelem.22)
Proporce, která je předpokladem pro ordinatio, eurythmii a symetrii, Vitruvius nedefinuje. Proporce je pro něj pouze číselným vztahem, ne efektem. Vitruvius nikde neuvádí všeobecnou nauku o proporcích ve smyslu použitelných číselných vztahů. Jen při popisu chrámových typů (viz kniha IV., kap. I.) uvádí konkrétní čísla proporcí, která se odvozují z analogie sloupů a lidského těla. Dórský sloup má odpovídat proporcím mužského těla, iónský ženského, apod. Proporce se u Vitruvia vyskytují jako empirické hodnoty, tj. nepředstavují absolutní veličiny.
Ukázka z knihy čtvrté, kapitoly III. Sloh dórský: Průčelí dórského chrámu se rozdělí v místě, kde se stavějí sloupy, na 27 dílu, jde-li o chrám tetrastylový, a na 42 dílů, jde-li o hexastylový. Jeden z těchto dílů bude jednotkou míry (modulus). ... Rozvrh celého díla se provede výpočtem při použití tohoto modulu za základ. Průměr sloupu bude činit 2 moduly, jejich výška i s hlavicí 14 modulů. Výška hlavice 1 modulus, šířka 2 a 1/6 modulu. Výška hlavice se rozdělí na 3 díly, z nichž jeden připadne na plinthos s kymatiem, druhý na echinos (podvalek) s prstenci (anulus) a třetí na krček (hypotrachelion). ...23)
Až v 1. kapitole 3. knihy jsou proporce nepřímo definovány jako (a) vztah částí mezi sebou, (b) jako souvislost veškerých rozměrů se základním modulem (což je obojí jako vztah absolutních čísel) a (c) jako analogii k proporcím člověka. Dále Vitruvius uvádí proporční kánon lidského těla, přičemž délka tváře, resp. nosu (3dl. nosu = 1dl. tváře) je zároveň modulem. Tyto antropologické proporce aplikuje i na architekturu.
V následujících větách se Vitruvius pokouší dát do souladu lidskou postavu a geometrické formy kruhu a čtverce, a tak vytvořit spojení mezi člověkem, geometrií a číslem. Popisuje tzv. vitruviovskou figuru, jejíž středem je pupek. Grafickým znázorněním této figury se intenzivně zabírali všichni Vitruviovi komentátoři, poprvé je v jednom společném schéma zobrazil Leonardo da Vinci.
Toť vše o Vitruviově teorii, výklady o konkrétních stavebních úlohách v ostatních knihách lze považovat pouze jako „stavební pravidla“ a ne jako součást nějakého systému.
Třeba zde poznamenat, že Vitruvius při výkladu jednotlivých stavebních úloh ztrácí ze zřetele základní kategoriální a estetické pojmy, které rozvinul v první knize, a které by měli být pro každou architekturu závazné. Systém pojmů působí jakoby nenuceně, Vitruvius si neuvědomil nevyhnutelnost použít pojmy jako kritérium na zhodnocení určitých monumentů anebo stavebních forem. Proto se v souvislosti s Vitruviem dá hovořit o uzavřeném architektonickém systému jen s velkými výhradami.24)
5. VLIV VITRUVIOVA DÍLA
Vitruviovo dílo je velmi cenné především z toho důvodu, že to je prakticky jediné dochované dílo podobného druhu z období Římské kultury. Knihy nejsou po odborné stránce zcela v pořádku, ale historicky se jedná o cenné dílo, vycházející z učení starořecké kultury.
Vitruviovo působení bylo v antice velmi omezené, za raného císařství neměl takřka žádný vliv na stavění ani myšlení. Nesplnila se tedy jeho představa, že určí normy pro architekturu. Traktát se totiž nezabýval aktuálními problémy – klenby, poschoďové stavby, apod.
Ve středověku se však jeho dílo stává, díky věcnosti a konkrétnosti jeho technických návodů, staviteli velmi ceněnou praktickou pomůckou, což je také oním důvodem, proč se nám dochovalo právě Vitruviovo dílo, a nikoli jiné, v samotné teorii významnější (dílo bylo citováno a přepisováno již od raného středověku, díky těmto středověkým scriptoriím se nám dílo zachovalo až do dnešní doby). Stavitelé té doby potřebovali především praktickou zednickou příručku (architektonickým prvkům nebyla věnována příliš velká pozornost) a tuto funkci plnil Vitruvius dávno předtím, než byl objeven jako teoretik architektonického stylu renesance a humanismu.
S nástupem italské renesance se pohled na dílo razantně změní, knihy se staly pramenem k poznání antiky a pozornost se obrátila k jeho výkladům architektonických řádů a jejich proporčních systémů. Už od dob raných humanistů Petrarca a Boccaccia je Vitruvius - alespoň v Itálii - relativně rozšířený, tvořil pozadí italské teorie architektury té doby. První renesanční opisy Vitruvia vznikli v pol. 15. století a na počátku století 16. (Martini 1458 a Caesariano 1521). V tomto období také vznikali četné komentáře např. Albertio, Serlio, Giocondo. K nejznámějším patří komentář Daniela Barbara z roku 1567. Vlastní díla podobného rázu vydali Serlio, Vignola a Palladio.
V roce 1542 byla v Římě založena Academia Vitruviana a Vitruvius byl považován za ideální vzor pro teorii architektury vůbec.25) Zatímco si 15. století k Vitruviovi zachoválo volný vztah, 16. století se vyznačuje jeho postupnou dogmatizací, stává se jakousi modlou, je častěji zprostředkováván a nové traktáty se ocitají v jeho vleku.
Tento extrémní vliv ale časem opadá, avšak působením na renesanční a barokní architekty Vitruviův význam nekončí. Vitruviovo dílo bylo rovněž hlavním pramenem inspirace pro architekty empíru a klasicismu. Vitruvius tedy určil teorii architektury v jejích základních rysech až do 18. století. Během 19. století však už postupně ztrácí pro architektonickou tvorbu význam, sice dále existuje, ale již jen jako mrtvá akademická receptura.26) Svou historickou hodnotu má ale dodnes.
Sám autor doufal, že když se neproslavil svými stavbami jako jiní architekti tak jeho jméno vstoupí do historie ve spojitosti s tímto dílem. Jeho přání bylo bezesporu mnohonásobně překročeno, Vitruvius se svým dílem stal jedním z nejznámějších antických autorů, a jeho spis se stal učebnicí stavitelství a architektury řeckého a římského období a ovlivnil tak vývoj evropské architektury po mnoho následujících století.
6. LITERATURA:
1. Marcus Vitruvius Pollio: Deset knih o architektuře:
1a. nakladatelství ARISTA, Praha 2001
1b. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1953
2. Hanno-Walter Kruft: Dejiny teórie architektury (od Antiky po súčasnost)
Pallas, Bratislava 1993
3b. http://rim.me.cz/osobnosti/literatura/vitruvius.html
3c. http://antika.avonet.cz/article.php?ID=2031
7. CITACE:
Marcus Vitruvius Pollio: Deset knih o architektuře, nakladatelství ARISTA, Praha 2001:
2) Předmluva, str. 8
4) Předmluva, str. 7-8
6) Předmluva, str. 11
7) Předmluva, str. 9
10) Předmluva, str. 10
11) Kniha I. kap. I., str. 29-32
12) Kniha I. kap. III., str. 41
14) Kniha I. kap. II., str. 36
15) Kniha I. kap. II., str. 36-7
16) Kniha I. kap. II., str. 37
17) Kniha I. kap. II., str. 37
19) Kniha I. kap. II., str. 37
20) Kniha I. kap. II., str. 39
21) Kniha I. kap. II., str. 40
23) Kniha IV. kap. III., str. 133-4
Marcus Vitruvius Pollio: Deset knih o architektuře, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1953:
26) Předmluva, str. 14
H.-W. Kruft: Dejiny teórie architektury (od Antiky po súčasnost) Pallas, Bratislava 1993:
1) str. 19
5) str. 13-4
8) str. 13-4
9) str. 22
13) str. 23
18) str. 24
22) str. 24-5
24) str. 27
3)
25)
| zpět |
FHG |